Těžká, ale radostná práce

15. 2. 2020 - Pozemní stavby | | Stáhnout článek v PDF

Rozhovor Petra Volfa s architektem Ondřejem Chybíkem o zrodu nového areálu Vinařství Lahofer.

Ondřej Chybík (foto: Vojtěch Veškrna)

Když se připravovalo vinařství Sonberk, první svého druhu mezi vinicemi u nás, tak na něj byla vypsána architektonická soutěž. Můžete popsat, jak jste se dostali k práci na Vinařství Lahofer?

Uplatnili jsme náš proaktivní přístup, kdy nečekáme, až nás někdo osloví, ale sami vyhledáváme témata, která nás zajímají. O tom, že se chystá nové vinařství, jsme se dočetli v novinách. Investor si nechal zpracovat studie v rámci spolupráce s Fakultou stavební Vysokého učení technického v Brně. Výsledky byly sice zajímavé, ale zase ne tak, aby se na ně dalo navázat, takže se muselo pokračovat jinou cestou. Od Vladimíry Mrázové, manažerky vinařství Sonberk, jsme získali kontakt na Stanislava Lancoucha, majitele Lahoferu. Napsali jsme mu e‑mail, v němž jsme se zmínili, že bychom měli zájem podílet se na zrodu něčeho tak zajímavého, jako je objekt vinařství. Pan inženýr Lancouch o spolupráci projevil zájem, takže jsme brzy – poté, co jsme navštívili samotnou vinici – mohli odevzdat objemovou studii, s níž byl spokojený a od níž se následně odvíjely další kroky, jež vedly k finálnímu projektu.

Jak na vás zapůsobilo místo, kde se mělo vinařství stavět?

Bylo zvláštní, mělo osobitou atmosféru, ale na rozdíl od Sonberku, který je obrácený k Pálavě, tady nebyla nějaká silná pohledová dominanta, vůči níž bychom mohli stavbu orientovat. Nechtěli jsme do krajiny vstupovat s příliš velkým měřítkem, a proto jsme se rozhodli vinařství rozčlenit do tří hmot odlehčujících celkový objem. Tato situace nás dále inspirovala k tomu, že jsme veřejnou část vinařství s administrativou pojali jako vlnu vynášející amfiteátr. Od začátku nešlo jenom o výrobu a prodej vína, ale o tvorbu víceúčelové architektury, kde se budou moci konat divadelní představení, koncerty nebo promítat filmy. To vše se přitom odehrává v docházkové vzdálenosti od Znojma, protože Dobšice nejsou tak daleko, aby to člověk nezvládl pěšky. Nakonec fakt, že jsme neměli k dispozici natolik výraznou přírodní památku, jakou je masiv Pálavy, nám pomohl k tomu, abychom architekturu formálně více rozvinuli a obohatili. Nevýhoda pro nás znamenala ve výsledku zisk. Vznikla budova, která není jenom krabice, ale má výraznou plasticitu, jíž se odlišuje od jiných vinařství postavených v poslední době na jižní Moravě. Investor měl od samého počátku vysoké ambice, chtěl stavbu oživující danou lokalitu a zároveň takovou, která by byla jedinou svého druhu, kvalitou přesahující region.

Kolik návrhů jste udělali, než jste dospěli k definitivnímu návrhu?

Pokaždé to děláme stejně, navrhujeme několik řešení, která postupně precizujeme. V tomto případě jsme vytvořili celkem osm konceptů, které jsme postupně spojovali, propojovali, z každého jsme si brali to nejlepší, co nabízel – z jednoho dvůr, z dalšího vyhlídku, z jiného atrium a tak podobně. Organické tvarosloví, které jsme uplatnili, je ve výsledku hravější, než kdybychom zvolili pravoúhlou formu, i když proti ní samotné nic nemáme. Zvolený princip dodává stavbě dynamiku: se změnou úhlů pohledu, tím, jak se k budově přibližujeme, se rozvíjí, proměňuje se. Zvolená kompozice ponechává volnost k tomu, aby do ní mohla vstoupit krajina a zároveň zůstala soudržná.

Jak jste dospěli k materiálovému řešení stavby?

Chtěli jsme, aby vinařství bylo masivní, těžké, aby bylo znát, že do krajiny zapustilo kořeny, takže jsme se přiklonili k betonu. Nechtěli jsme stavět provizorium, ale trvalou, jasně definovanou architekturu, něco jako útes, který se následně stane orientačním bodem. Beton jsme doplnili dřevem, které jsme nechali položit na podlahu amfiteátru, aby se po něm mohli pohodlně pohybovat lidé. Dosáhli jsme kontrastní měkkosti. Mám rád oba materiály, přijde mi, že si spolu přes svou odlišnost rozumí a dobře se doplňují. Snažili jsme se dát výraz také velké hale, v níž se vyrábí víno, protože jsme nechtěli, aby šlo o pouhý kvádr, do nějž se sice pohodlně vejdou potřebné technologie, ale jinak postrádá jakékoliv architektonické hodnoty. V exteriéru jsme její měřítko potlačili subtilním betonovým „kšiltem“, který vedle výtvarně-estetické role plní úlohu stínítka. Dále jsme na fasádě nechali propsat nosné betonové sloupy, které dodávají indust¬riálnímu objektu rytmus a vzdálenou upomínku na antické chrámy. Mezi sloupy jsme položili dřevěné obklady, které celé vinařství vizuálně propojují.

Stavby ve svažitém terénu bývají komplikované při zakládaní. Setkali jste se v tomto ohledu s nějakými potížemi?

V jedné části jsme se museli vyhnout skále, ale to není něco natolik neobvyklého, že bychom si s tím nevěděli rady. Náročné bylo udělat betony, protože každé pole amfiteátru mělo jiný tvar, šlo o zborcené plochy, jejichž výztuže se vyplétaly z ocelových drátů o tisícovkách spojů. Bylo to podobné, jako kdyby se odlévaly abstraktní betonové sochy. Výsledek je přesvědčivý a nikdo nelitoval dřiny, která za ním stála. Nás jako architekty posunul dál, naučili jsme se, jak udělat takto komplikovaný dům. Byla to těžká, ale radostná práce.

Navrhovali jste novostavbu do kulturní krajiny výjimečné kvality. Bylo složité prosadit vaše pojetí při posuzování jejího vlivu na životní prostředí?

Na parcele, kde mělo vyrůst vinařství, už bylo v minulosti vydáno stavební povolení na jiný objekt, takže odpadla složitá povolovací řízení. Ale stejně jsme se snažili, aby naše stavba byla co nejšetrnější vůči krajině, a to nejenom svou architekturou, ale také použitými technologiemi. Na střechách se počítá se solárními panely, které by měly v budoucnosti zajistit energetickou soběstačnost, což by v důsledku znamenalo, že k vinařství nepovedou žádné dráty. Tím, že jsme si sami – s výjimkou statiky – dělali všechny projekční práce, jsme se hodně naučili. Bylo to sice náročné, ale díky tomu jsme si mohli všechno pohlídat do nejmenšího detailu. Vinařství jsme tudíž zvládli po stránce výtvarné, designerské, technické i technologické a ověřili jsme si, že máme silný tým.

Ondřej Chybík a Michal Krištof (foto: Vojtěch Veškrna)

Vinařství je mimo své organické formy neobvyklé také tím, že jste v interiéru nechali vzniknout uměleckému dílu, kterým je rozsáhlá nástěnná malba Patrika Hábla v návštěvnické části. Jednalo se od počátku o záměr začlenit do organického objektu umění?

Přispěla k tomu vlastně náhoda. Původně jsme totiž měli v projektu všechny podhledy v administrativní a degustační části zakryté dřevem, ale investor projevil odvahu a rozhodl, abychom beton, který byl tepelně izolovaný z exteriéru, naplno odhalili. Protože se však na odbedněném betonu objevily skvrny, napadlo nás, že by je mohl malířsky dotvořit uznávaný malíř Patrik Hábl, který má zkušenosti s archi¬tekturou, spolupracoval například se Stanislavem Fialou nebo Janem Aulíkem a Jakubem Fišerem, a uplatnil svou tvorbu ve veřejném prostoru značných rozměrů. Patrikovi se náš nápad propojit skvrny s malbou, jejíž černozlatá barevnost vychází z odstínů půdy, z níž vyrůstá vinná réva, líbil. Není bez zajímavosti, že Patrik Hábl vše zvládl za jeden měsíc prakticky nepřetržité práce. Byl první, kdo se ve vinařství „ubytoval“. Malba do daného prostředí okamžitě zapadla, stala se jeho součástí a odpovídá charakteru prostředí.

V loňském roce byla ve Znojmě otevřena vinotéka, kterou také navrhovala vaše architektonická kancelář. Souvisí s vaší prací pro Vinařství Lahofer?

Souvisí s ním bezprostředně, protože za tímto projektem stojí stejný investor, k této zakázce jsme se dostali během navrhování vinařství. V tomto případě jsme řešili konverzi bývalé trafostanice v blízkosti starého pivovaru i rotundy svaté Kateřiny. Rozhodovali jsme se, jestli ji zbourat a postavit namísto ní něco nového, nebo jí dát ještě šanci a pokusit se objekt oživit. Rozhodli jsme se pro druhou možnost, přiznali jsme původní tvary, ale otevřeli ji novými okenními otvory, které umožňují kontakt s kostelem a údolím na druhé straně. Do interiéru jsme vložili konstrukci ze dřeva a oceli vytvářející svůj vlastní svět, je zde vinný bar se spoustou zákoutí s různou atmosférou, kde se lidé můžou dobře bavit a vychutnávat si víno. Nejdříve jsme si mysleli, že to bude běžná práce, ale ukázalo se, že jsme mohli experimentovat a získat zkušenosti s rekonstrukcí, s propojováním odlišných objektů a podobně. To, co zprvu vypadalo jako malý úkol, nás hodně posunulo v uvažování o hodnotách minulé i současné architektury.

Vinařství Lahofer jste začali navrhovat v roce 2015, nyní se píše rok 2020. Stal jste se za tu dobu odborníkem na víno?

Víno mám rád, ale pořád jsem jen jeho rekreačním konzumentem. Poznat víno do hloubky je celoživotní cesta. Dá se říci, že díky této zakázce jsem si začal hluboce vážit lidí, kteří se jeho produkci věnují. Aby bylo víno dobré, musí se o ně nepřetržitě, v každé fázi pečovat, nic se nedá uspěchat. Pak se to projeví na kvalitním výsledku. V něčem je to podobné architektuře.

Tým architektonického studia Chybík+Krištof (foto: Pavel Barták)

Ondřej Chybík a Michal Krištof studio založili v roce 2010 ihned po návratu ze studií na prestižní ETH Zürich ve Švýcarsku a ze zahraniční stáže v renomované kanceláři Bjarke Ingels Group – BIG v dánské Kodani. Brzy se zařadili k nejmladší a výrazné generaci architektů v Česku. Jejich nejznámější projekt, český národní pavilon pro světovou výstavu Expo 2015 v Miláně, byl oceněn mezinárodní porotou bronzovou medailí za architekturu a ateliéru přinesl renomé i v zahraničí. V současné době tvoří studio 50 architektů, kteří pracují na široké paletě projektů v řadě zemí světa. Mimo jiné jsou autory projektu ředitelství Lesů ČR v Hradci Králové či revitalizace brněnského autobusového nádraží Zvonařka. Za showroom firmy MY DVA v Brně získali Grand Prix architektů 2017 a ve stejném roce byli finalisty České ceny za architekturu. V loňském roce získali od amerického měsíčníku Architectural Record ocenění pro nejlepší mladé architektonické studio na světě Vanguard 2019. Jako první Češi a Slováci si prestižní cenu vysloužili za vizionářský způsob práce s architekturou a urbanismem.

Autor
1/2020 Pozemní stavby | 15. 2. 2020 | Stavební konstrukce

Nové sídlo vinařství Lahofer

Nové sídlo Vinařství Lahofer od architektonického studia Chybík+Krištof je zakomponováno do znojemské krajiny poseté vinohrady a po dokončení bude sloužit jako výrobna, návštěvnické reprezentativní centrum i administrativní zázemí společnosti. Hlavní myšlenkou návrhu je motiv...
1/2020 Pozemní stavby | 15. 2. 2020 | Stavební konstrukce

Realizace železobetonových monolitických konstrukcí

Realizaci železobetonových monolitických konstrukcí na stavbě pro Vinařství Lahofer jsme zahájili v lednu 2018. Novostavba byla rozdělena na tři stavební objekty: SO1010 – návštěvnická a administrativní část, SO1020 – výrobní část a SO1030 – objekt ostrahy, trafostanice a oplo...
1/2020 Pozemní stavby | 15. 2. 2020 | Stavební konstrukce

Prefabrikovaný skelet pro výrobní a skladovací část

SO1020 je jednopodlažní nepodsklepený objekt přibližně obdélníkového půdorysu, resp. Dvou překrývajících se obdélníků, s vnějšími rozměry cca 45 × 64 m a s přesahem střechy po celém obvodě cca 2 m. Objekt slouží jako výrobní a skladovací část vinařství, je osazený v mírně svah...
1/2020 Pozemní stavby | 15. 2. 2020 | Stavební konstrukce

Pohledový beton pro Lahofer

Zcela zásadním požadavkem u novostavby Vinařství Lahofer bylo provedení konstrukcí v reprezentativní části z pohledového betonu. Při návrhu složení jednotlivých betonů se vycházelo ze zkušeností z provádění pohledových konstrukcí z předchozích zakázek, především v Brně a jeho...
1/2020 Pozemní stavby | 15. 2. 2020 | Stavební konstrukce

Vrstvy aneb výtvarné řešení stropů

Znojmo leží u východního okraje Znojemské pahorkatiny, na pomyslné spojnici Brna s Vídní. Město má bohatou historii – dorazily do něj první křesťanské misie z Pasova, zažilo vládu Přemyslovců, později Lucemburků, po bitvě na Bílé hoře prošlo rekatolizací a následně bylo dobyto...