Před nástupem systémových bednění se na stavbách využívala výhradně bednění tesařská. Spotřeba řeziva ovšem byla enormní, obrátkovost a znuvupoužitelnost mizivá. Navíc se po roce 1945 objevil výrazný nedostatek materiálu, a to zejména v zemích ničivě zasažených válkou, kde bylo třeba stavby realizovat nejpalčivěji. To vše podnítilo zájem o vývoj a výrobu standardizovaných prvků, které by nedostatkové řezivo nahradily a zároveň umožnily vícenásobné použití.
Jako první řešení se ukázalo dobré nahradit prkna bednicího pláště deskami, nejprve s obyčejným povrchem, později se speciálně upravovanými povrchy pro lepší otisk a snadnější odbedňování. Takové desky začala dodávat například budoucí společnost Doka v roce 1956 pro výstavbu vodní elektrárny na Dunaji.
Spolu s inovacemi v rámci bednicího pláště se vyvíjela i jeho nosná konstrukce – hranoly byly postupně nahrazeny dřevěnými a ocelovými nosníky, bednicí desky získaly standardizované rozměry pro logické skládání. U bednění určeného pro stropní desky byly postupně podpěrné hranoly vytlačeny nastavitelnými stropními podpěrami jako je například stopní podpěra Eurex od firmy Doka. Ta sice nebyla prvním podobným výrobkem, ale díky inovacím, vedoucím zejména k odlehčení s snazšímu používání, se stala etalonem pro ostatní výrobce.
Postupně se tak vytvořil ucelený systém nosníkového stropního bednění. Nejprve s nosníky vysokými 360 mm. V roce 1969 uvedla na trh společnost PERI s nosník T70, který měl velkou únosnost a patentovaný lepený styčník. Později (v roce 1976) přišla společnost Doka s inovativním nosníkem H20 TOP, který je navíc doplněn o polyuretanovou ochranu konců a měřítkem pro snazší vytvoření kladu nosníků při realizaci konstrukce podpory bednicí desky pro betonáž vodorovných povrchů. Rozměr i design nosníku H20 se stal vzorem a standardem pro další výrobce nosníků a bednicích komponentů.
Stěnová bednění
Stěnová bednění také najela na vlnu nosníkových konceptů a stěnové systémy bednění první vlny byly většinou realizovány pomocí dřevěných bednicích nosníků, ocelových výztuh a montované bednicí desky. Tato bednění se používají s úspěchem dodnes například jako velkoplošná bednění, podklad pro zvláštní bednění nebo součásti speciálních bednění pro mosty nebo například tunely.
Je třeba podotknout, že první stavebnicové bednění bylo využíváno už za první republiky, a to na stavbách realizovaných v rámci baťových závodů. Bednění ale nepřekročilo brány zmíněné firmy, a tak se dále ve stavebnictví neprosadilo.
Nosníkové stěnové systémy ale v osmdesátých letech začaly být nahrazovány rámovými systémy, kde pevný rošt pro bednění tvoří pravoúhlý rám z ocelových, v některých případech i hliníkových profilů. Výhodou tohoto řešení je, že při plánování bednění i jeho nasazení v rámci stavby je práce se standardizovanými rozměry jednodušší, spojování prvků je bezpečné díky rychloupínačům a systémové příslušenství celkově zjednodušuje stavbu. U některých systémů (jako např. Framax Xlife (zavedeno 1989) byly navíc poprvé rámy bednění vyráběny jako pozinkované pro delší životnost a jejich velikost byla upravena pro systémový rastr, kde šíře rámů je polovinou jejich výšky. Jako první společnost Doka také přišla s rámovým bedněním vyrobeným z hliníku; to je snadno využitelné ve stísněných prostorách nebo například tam, kde by manipulace jeřábem byla extrémně náročná.
Dalším logickým krokem bylo zmenšení rámových bednění a jejich přizpůsobení pro ruční použití. Průkopníkem mezi ručními bedněními se tak stal v devadesátých letech systém Frami.
Související pojmy