Beton jako materiál poválečného a současného umění ve veřejném prostoru

10. 6. 2022 - Architektura | | Stáhnout článek v PDF
Donald Judd, Untitled, Marfa, Texas (foto: wikiart.org)

Na vybraných příkladech se článek snaží nastínit vývoj v používání betonu pro sochy umístěné ve veřejném prostoru. Text se věnuje vývoji technologií uplatněných při tvorbě betonových objektů od prostého vylévání betonu do formy přes prefabrikaci až po dnešní sofistikovanější roboticky zhotovované artefakty. Vybrány jsou příklady figurativního umění, abstraktního sochařství a objektů na hraně mezi architekturou a skulpturou, které se objevily v organismu města.

Zahraniční příklady z druhé poloviny 20. století

Beton a železobeton je dnes ve stavebnictví široce používaný materiál. Vznik prostého betonu se datuje již do dob římského impéria, kde byl použit např. pro stavbu slavného Pantheonu v Římě. Železobeton se pak objevuje v druhé polovině 19. stol. kdy si jej nechává patentovat pařížský zahradník Joseph Monier (1823 – 1906), který z něj vyráběl květináče.

V uměleckých dílech se beton objevil např. u anglického sochaře a kreslíře Henryho Moora (1898 – 1986), který z tohoto materiálu v letech 1926 až 1934 vytvořil dvacet jedna soch figur a obličejů. Umělec se chtěl s betonem naučit pracovat, neboť v danou dobu byla na vzestupu i architektura z betonu. Moore nebyl jediným sochařem, který v té době zkoušel používat beton pro svou tvorbu. Dalšími sochaři v Evropě byli např. Wilhelm Lehmbruck (1881 – 1919), Alexander Archipenko (1881 – 1964), Peter Peri (1899 – 1967) nebo Loris Rey (1903 – 1962) [1]. Z prostého betonu zhotovovali svá díla i minimalisté ve Spojených státech, kteří od šedesátých let minulého století experimentovali s různými materiály. Minimalisté při výrobě svých děl používali průmyslové postupy a jim odpovídající materiály. Takovými díly jsou např. duté betonové kostky s názvem Untitled umělce Donalda Judda (1928 – 1994) zhotovené ve městě Marfa v Texasu, kam se autor začátkem sedmdesátých let přestěhoval a kde přetvořil několik budov na svou galerii. Jeho betonové kostky jsou umístěné v krajině a jsou volně přístupné.

Podobnou formu, ačkoliv se zde jedná o plné betonové kvádry, má Památník holocaustu v Berlíně podle návrhu newyorského architekta Petera Eisenmana (nar. 1932). Soutěžní projekt odevzdal architekt společně s minimalistickým sochařem Richardem Serrou (nar. 1939) v roce 1994. Samotná stavba byla ukončena v roce 2004. Památník tvoří 2 711 prefabrikovaných betonových stél různých výšek umístěných v pravidelné mřížce na zvlněném podkladu zabírající jeden urbánní blok města. (O problémech se vznikem trhlin na stélách v Betonu TKS 6/2007 – pozn. red.)

Peter Eisenman, Památník holocaustu v Berlíně (foto: archiv autora)

Princip betonových stél použil v Berlíně rovněž americký architekt židovského původu Daniel Libeskind (nar. 1946). V areálu budovy Židovského muzea (dokončena 1999) se nachází tzv. Zahrada exilu se 49 betonovými kvádry o výšce 6 m. Na jejich vršku jsou vysázeny olivové keře symbolizující naději. Návštěvník prochází úzkým prostorem mezi betonovými kvádry, a prožívá tak pocit stísněnosti podobný tíživému pocitu z nemožnosti návratu do rodné země.

České země v 60. a 70. letech

V českých zemích má betonová socha rovněž svou historii související mj. s procenty z rozpočtu každé stavby rea­lizované za minulého režimu určenými na umění. Byly to dopravní stavby, výstavba sídlištních celků i jednotlivé budovy, které byly doplňovány uměleckými objekty v interiéru budov, na jejich fasádě či v okolním veřejném prostoru. [2]

Příkladů spojení uměleckého díla dle návrhu českých umělců s dopravní stavbou je hned několik. Jedním z nich je opěrná stěna u Nuselského mostu v Praze dle návrhu sochaře Stanislava Kolíbala (nar. 1925), kterého oslovil architekt a projektant mostu Stanislav Hubička (1930 – 2018). Dílo bylo realizováno v roce 1968. 111 m dlouhá betonová plastika se šikmými rovinami spojenými plastickými sponami je ponechána ve své surové podobě. Dnes je však dílo pod ne­ustálými ataky sprejerů, a navíc jeho impozantní délka vynikne pouze v zimě, kdy stromy před ním vysázené shodí listí. Stanislav Kolíbal realizoval své návrhy i v zahraničí. Na výzvu architektů Jana Bočana (1939 – 2010) a Jana Šrámka (1924 – 1978) ztvárnil osmnáctimetrový reliéf z bílého betonu pro budovy dnešního Velvyslanectví České republiky v Londýně otevřeného v roce 1969.

Stanislav Kolíbal, betonová opěrná stěna Nuselského mostu, Praha (foto: archiv autora)

Také sochař Miloslav Chlupáč (1920 – 2008) [3] spolupracoval s archi­tekty, v Praze např. s architektem Karlem Pragerem [4] nebo architektkou Věrou Machoninovou [5]. Velkým úspěchem českého sochařství byla Chlupáčova plastika u Ciudad de México vytvořená ku příležitosti konání olympijských her v Mexiku v roce 1968. U silnice Ruta de la Amistad vytvořil sochař dílo s názvem Tři grácie [6]. Jak název napovídá, tři 12,5 m vysoké železobetonové sloupy jsou na svých stranách rozvlněné, jako by tančily. Svou barevností se přidávají k o deset let starším a méně rozvolněným pěti věžím Torres de Satélite ve Ciudad Satélite v Mexiku podle návrhu mexického architekta Luise Barragána (1902 – 1988) a sochaře německého původu Mathiase Goeritze (1915 – 1990).

Miloslav Chlupáč, Tři grácie, Mexiko (foto: virtualglobetrotting.com)

Dalším dopravním dílem doplněným o umělecké objekty je dnešní Barrandovský most v Praze. Ten vznikal na konci 70. a v 80. letech dle projektu architekta Karla Filsaka (1917 – 2000). Most od roku 1989 doprovází plastika Rovnováha z litého betonu podle návrhu uznávaného sochaře Josefa Klimeše (1928 – 2018) (více o výstavbě Rovnováhy v rozhovoru s Josefem Klimešem uveřejněném v Beton TKS 5/2016 – pozn. red.). U Barrandovského mostu jsou dále dvě prohnutá betonová zastřešení schodiště od téhož umělce.

Josef Klimeš, Rovnováha u Barrandovského mostu, Praha (foto: archiv časopisu)

V šedesátých a začátkem sedmdesátých let se sochařská tvorba nesla v duchu dynamismu s neoexpresivním výrazem. Dílo naplňující tyto charakteristiky je součástí Ústředního hřbitova s krematoriem nedaleko Dolu Trojice ve Slezské Ostravě. Na plánech pro celý areál pracoval v ostravském Stavoprojektu architekt Ivo Klimeš (nar. 1932) od konce 50. let. Na výzdobě vstupního prostoru pracovala řada tehdejších sochařů, např. Vladislav Gajda (1925 – 2010), Jiří Babíček (nar. 1930), Jozef Jankovič (nar. 1937) a další. Právě Jozef Jankovič ztvárnil betonovou plastiku s názvem Řeč­tí andělé dokončenou v roce 1969. Pozdější zvýšený tlak na používání ideologických symbolů režimu a explicitnější sochařské vyjádření však nastíněný vývoj přerušil. Začaly vznikat ideologicky čitelnější realizace [7].

Také řada samostatných památníků využívala hrubé rysy neopracovaného betonu. Takovým dílem byl např. Památník dělnického revolučního hnutí v Českých Budějovicích. Památník vznikl společně s budovou Muzea dělnického revolučního hnutí jižních Čech, jejíž návrh vzešel z architektonické soutěže v roce 1971. Soutěž vyhráli architekti ze Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO) Jan Malát, Jan Řezníček, Jiří Vít a Miloš Sádek. Podobu samotného památníku a předprostoru muzea navrhla v roce 1975 manželka Jana Maláta, výtvarnice Jarmila Malátová (nar. 1931). Památník byl následně věnován obětem fašismu, což jej zachránilo od porevolučního ikonoklasmu. Dnes v budově sídlí Jihočeská vědecká knihovna, která v roce 2018 vypsala architektonickou soutěž na stavbu nového pavilonu. Soutěž vyhrál ateliér Kuba & Pilař architekti, který na místo památníku navrhl novou přístavbu knihovny. Reliéfní betonové stěny byly odstraněny a velký přírodní balvan přesunut o kousek dál [8].

Ochrana a památková obnova

Při restaurování betonových uměleckých děl je kromě umělecko-historického průzkumu důležitá i materiálová analýza díla. Ta je možná použitím invazivní metody při rekonstrukci betonových částí staveb, dopravních a průmyslových objektů. U uměleckých děl je však tento postup ne­adekvátní, a i proto na Fakultě restaurování Univerzity Pardubice, v rámci výzkumu financovaného programem NAKI, vyvinuli Josef Červinka a Vladislava Říhová novou metodologii. V praxi pak byla při restaurování sochy Hudebník od Aloise Šutery (nar. 1965) vyzkoušena nová technologie materiálového nátěru, jenž zaplnil drobné trhliny a větší póry povrchu sochy (více o restaurování sochy Hudebník v Beton TKS 2/2021 – pozn. red.). Je třeba dbát na soulad doplňované hmoty s autenticitou původní struktury a barevnosti díla [9].

Současná tvorba betonových soch ve veřejném prostoru

Zdeněk Ruffer (nar. 1971) tvoří od devadesátých let 20. století svá díla z betonu, protože to byl a stále je relativně levný materiál [10]. Sochy Plavců z roku 2008, doplněné v roce 2018, jsou instalovány mezi administrativními budovami v pražském Karlíně. Plavci, jenž byli zhotoveni odlitím betonu do forem vyrobených podle živých modelů, jsou příkladem figurativního sochařství.

Zdeněk Ruffer, Plavci, Praha (foto: archiv autora)

Abstraktnější ztvárnění figury je sousoší Král a královna, které stálo v předprostoru Veletržního paláce v Praze až do roku 2012. Dílo někdejšího ředitele Národní galerie Milana Knížáka (nar. 1940) zde stálo více než deset let. Sochy byly z prostoru odstraněny s odůvodněním, že již neplní svou funkci, tj. přilákat do galerie více návštěvníků, že si je nelze prohlédnout s řádným odstupem a že blokují průchod kolem Veletržního paláce.

Příkladem novodobého spojení dopravní stavby a umění je nový Tyr­šův most v Přerově (2013). Most postavený podle návrhu architektky Aleny Šrámkové (1929 – 2022) doplňují skulptury umělkyně Ivany Šrámkové (nar. 1960), jedná se o sochy stromů, zubra a ptáka. Právě ony stromy jsou zhotoveny z betonu a na most byly osazeny těžkou technikou. Svou výškou 5 m, resp. vertikalitou kontrastují s horizontálou mostu (více o mostu v Beton TKS 4/2012 – pozn. red.). Celkový soubor (most i umělecké objekty) získal cenu za přínos v oblasti kultury Olomouckého kraje.

Ivana Šrámková, plastiky na Tyršově mostě v Přerově (foto: archiv časopisu)

Jednou z novějších realizací betonových plastik ve veřejném prostoru je tzv. Tvárnice, kterou zhotovil sochař Martin Zet (nar. 1960) a která byla umístěna mezi starou a novou budovou Národního muzea v Praze v roce 2020. Tvárnice vznikla v rámci přehlídky Brno Art Open 2019 a připomíná Juddovy minimalistické objekty ze sedmdesátých let v Marfě. Kostka ze světlého betonu je ve středu odlehčena průřezem. Její inspirací byla tvárnice ze sedmdesátých let, kterou vytvořil pro dělicí dekorativní zeď na sídlišti Pankrác II v Praze otec Martina, sochař Miloš Zet (1920 – 1995). Na situo­vání mezi historickou budovou Národního muzea a budovou bývalého Federálního shromáždění se podílel architekt Jakub Hendrych z Institutu plánování a rozvoje (IPR). IPR se jako instituce snaží oživit prostor mezi budovami muzea, Tvárnice zde bude umístěna do prosince roku 2022 [11].

Martin Zet, Tvárnice mezi historickou budovou Národního muzea a budovou bývalého Federálního shromáždění, Praha (foto: archiv autora)

3D tisk a robotická ramena

Popsány byly objekty vytvořené za pomoci bednění, tedy formy, do které se lije beton. Otázkou budoucnosti, resp. dnes již současnosti je 3D tisk a tisk za pomoci robotických ramen.

Tuto techniku použil např. česko-argentinský umělec Federico Díaz (nar. 1971) v projektu Eccentric Gravity: Heraldic. Díaz zvítězil v umělecké soutěži na úpravu výdechu tunelu Blanka v Praze v roce 2006. Samotná realizace díla se konala až v roce 2020 a spočívala v obložení betonového tubusu výdechu 176 atypickými prefabrikovanými panely ze samozhutnitelného betonu, jejichž reliéf byl proveden unikátní technologií modelování do speciální směsi z písku a oleje (více o rea­lizaci v Beton TKS 5/2020 – pozn. red.). Další realizací Federica Díaze zhotovenou za pomoci robotického ramene je objekt mezi administrativními budovami na Bořislavce v Praze s názvem Na Horu (více v článku Beton 2/2022 – pozn. red.) [12].

V letním semestru 2020 vznikl v ateliéru Fišer – Nezpěváková na Fakultě architektury ČVUT v Praze projekt betonové lavičky Moose [13]. Dílo vyrobené za pomoci 3D tisku navrhla studentka průmyslového designu Barbora Malovaná. V areálu ČVUT, stejně jako v Českých Budějovicích na Havranním náměstí, je možné využít městský mobiliář zhotovený za pomoci 3D tisku (více informací v Betonu 1/2022 – pozn. red.).

Experimenty s 3D tiskem a roboty pro tvorbu betonových skulptur probíhají i v zahraničí. Indicko-britský sochař Anish Kapoor (nar. 1954) se v kooperaci se společností Factum Arte podílel na vytvoření 3D tištěné skulptury pro výstavu Genesis v Utrechtu v roce 2007. Poznatky z tvorby byly publikovány v knize Unconformity and Entropy v roce 2009 a následně  byly objekty vystaveny v Royal Academy of Arts v Londýně. Simon Schaffer v této knize přirovnává postup vrstvení betonové směsi ke geologickému vrstvení hornin [14].

Na vysoké škole Eidgenössische Technische Hochschule (ETH) ve švýcarském Curychu vzniklo v roce 2019 devět soch/​​sloupů za pomoci robotických ramen a litého betonu. Objekty byly součástí výstavy Concrete Choreography ve švýcarské obci Riom. Sloupy vysoké 2,7 m byly vytvořeny metodou vrstvení materiálu. Nejprve byla zhotovena vnější betonová skořápka, resp. ztracené bednění, do něhož byla vložena výztuž, a poté byl vnitřek sloupu zalit betonem [16].

Concrete Choreography ve švýcarské obci Riom (foto: dbt.arch.ethz.ch)

Závěr

Z přehledu je vidět, že v posledních několika dekádách se technologie výroby betonových skulptur posunula od tradičního lití do bednění k výrobě za pomoci 3D tisku a robotických ramen. Při ní je optimalizováno množství použité betonové směsi a snižuje se potřeba lidské práce. Použití takových postupů se projevuje i ve stavebnictví – dnes již vznikají první tištěné domy (např. domy z roku 2021 vytištěné v Eindhovenu nebo v Bavorsku) a lávky (např. lávka v holandském městě Nijmegen nebo experiment Striatus v Benátkách) (více v Betonu 1/2022 – pozn. red.).

Článek byl posouzen odborným lektorem.

Zdroje:

[1]  COLLINS, J. Henry Moore and Concrete: Cast, Carved, Coloured and Reinforced. 2015. In: Henry Moore: Sculptural Process and Public Identity [online]. Tate Research Publication. [cit. 2022-02-01]. Dostupné z: tate.org.uk/art/research-publications/henry-moore/judith-collins-henry-moore-and-concrete-cast-carved-coloured-and-reinforced-r1172059

[2]  Mnoho betonových plastik z doby normalizace lze najít na webu vetrelciavolavky.cz, který dokumentuje umění ve veřejném prostoru na území dnešní České republiky z tohoto období. Dále existuje web sochyamesta.cz, který se věnuje uměleckým dílům ve veřejném prostoru vzniklým v letech 1950 až 1989.

[3]  O Miloslavu Chlupáčovi se lze dozvědět více např. v Portrétu Jany Chytilové. Dostupné z: ceskatelevize.cz/porady/1185083644-portrety/305291310220006/

[4]  Miloslav Chlupáč realizoval s Karlem Pragerem např. betonové „komíny“ u budov Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity
Karlovy v Praze-Troji. Více na: sochyamesta.cz/zaznam/18558

[5]  S Věrou Machoninovou spolupracoval Miloslav Chlupáč např. na budově Teplotechny v Praze v Ječné ulici, kde plasticky vytvaroval betonové podpory arkýřů vystupujících od vyšších pater do ulice Ječná. Budova s plastikami je k vidění zde: a489.cz/pristavba-objektu-teplotechny

[6]  Foto z výstavby [5] je ke shlédnutí např. zde: artsandculture.google.com/asset/the-three-graces-under-construction-miloslav-chlup%C3%A1%C4%8D/lQHyqf6WIH9yZg

[7]  STRAKOŠ, M. Po sorele brusel, kov, sklo, struktury a beton: Kapitoly o architektuře a výtvarném umění 50. a 60. let 20. století od Bruselu po Ostravu. 1. vyd. Ostrava: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ostravě, 2014. Zde s. 174. ISBN 978 – 80 – 85034 – 83‑7.

[8]  NOVOTNÁ, A., ŽENÍŠKOVÁ, A. Panny a labutě: Umění ve veřejném prostoru a v architektuře Českých Budějovic z let 1948 – 1989. 1. vyd. Týniště nad Orlicí: Pravý úhel, 2020.
Zde s. 62. ISBN 978 – 80 – 907128 – 3‑6.

[9]  ČERVINKA, J., ŘÍHOVÁ, V. Památkový postup: Restaurování betonové sochy [online]. Program Národní a kulturní identity. Fakulta restaurování Univerzity Pardubice. Litomyšl, 2019. [cit. 2021-12-06]. Dostupné z: sochyamesta.cz/sites/default/files/vystupy/Pamatkovy_postup_restaurovani_betonove_sochy_CER.pdf

[10] HUBERTOVÁ, K. Sochař: Beton je teď v módě. Já si ho dřív vybral kvůli ceně. Hospodářské noviny [online]. 7. 9. 2021. Praha: Economia, a.s. [cit. 2021-12-09]. Dostupné z: archiv.hn.cz/c1-66966540-sochar-beton-je-ted-v-mode-ja-si-ho-driv-vybral-kvuli-cene

[11] Martin Zet: Tvárnice. Galerie hlavního města Prahy [online]. © Dům umění města Brna, 2020. [cit. 2021-12-06]. Dostupné z: ghmp.cz/video/martin-zet-tvarnice/

[12] KUČEROVÁ, T. 2021. Monstrózní hora: Uznávaný Federico Díaz vytvořil fascinující milionovou plastiku pro Bořislavku. PročNe: Hospodářské noviny [online]. Praha: Economia, a.s. [cit. 2021-12-06]. Dostupné z: procne.hn.cz/c1-66977130-monstrozni-hora

[13] Projekt lavičky Moose studentky průmyslového designu na FA ČVUT Barbory Malované k nahlédnutí zde: fa.cvut.cz/cs/galerie/atelierove-prace/13731 – 3d-tisk-beton-a-pet

[14] LOWE, A., PERRY, M., WARDLE, P. Anish Kapoor: Unconformity and Entropy; Greyman Cries, Shaman Dues, Billowing Smoke, Beauty Evoked. 1st edition. Madrid: Turner, 2009. Zde s. 45. ISBN 978 – 84 – 7506 – 891‑6.

[15] RAEL, R., SAN FRATELLO, V. Printing Architecture: Innovative Recipes for 3D Printing. Hudson, New York: Princeton Architectural Press, 2018. Architecture briefs Ed. ISBN 978 – 1‑61689 – 696‑6.

[16] JIPA, A., DILLENBURGER, B. 3D Printed Formwork for Concrete: State-of-the-Art, Opportunities, Challenges, and Applications. 3D Printing and Additive Manufacturing [online]. 2022, Vol. 9, No. 2. Mary Ann Liebert, Inc., 00(00), 1 – 24. (online 2021). [cit. 2021-11-30]. ISSN 2329 – 7670. Dostupné z: doi.org/10.1089/3dp.2021.0024

Autor

CONCRETE AS A MATERIAL FOR POST-WAR AND CONTEMPORARY ART IN PUBLIC SPACE

The article tries to outline the developments in using concrete for the statuary in public spaces on selected examples. The text describes developments in technology for creating concrete items from a simple casting into moulds to prefabrication and to more sophisticated artefacts made by robots. Selected examples include figurative art, abstract sculptures and items which are in-between art and architecture, which have recently emerged in the structure of a city.

Pojmy v tomto článku


Související články

2/2021 Architektura | 10. 6. 2021 | Téma, Stavební konstrukce

První kanadský památník obětem holokaustu

Podle návrhu studia Libeskind byl v kanadském hlavním městě Ottawě postaven první národní památník holokaustu. Železobetonová monolitická stavba, jejíž půdorys vychází z tvaru Davidovy hvězdy, je mementem jedné z nejtemnějších kapitol lidské historie.