Beton jako materiál poválečného a současného umění ve veřejném prostoru

Beton a železobeton je dnes ve stavebnictví široce používaný materiál. Vznik prostého betonu se datuje již do dob římského impéria, kde byl použit např. pro stavbu slavného Pantheonu v Římě. Železobeton se pak objevuje v druhé polovině 19. stol. kdy si jej nechává patentovat pařížský zahradník Joseph Monier (1823 – 1906), který z něj vyráběl květináče.

V uměleckých dílech se beton objevil např. u anglického sochaře a kreslíře Henryho Moora (1898 – 1986), který z tohoto materiálu v letech 1926 až 1934 vytvořil dvacet jedna soch figur a obličejů. Umělec se chtěl s betonem naučit pracovat, neboť v danou dobu byla na vzestupu i architektura z betonu. Moore nebyl jediným sochařem, který v té době zkoušel používat beton pro svou tvorbu. Dalšími sochaři v Evropě byli např. Wilhelm Lehmbruck (1881 – 1919), Alexander Archipenko (1881 – 1964), Peter Peri (1899 – 1967) nebo Loris Rey (1903 – 1962) [1]. Z prostého betonu zhotovovali svá díla i minimalisté ve Spojených státech, kteří od šedesátých let minulého století experimentovali s různými materiály. Minimalisté při výrobě svých děl používali průmyslové postupy a jim odpovídající materiály. Takovými díly jsou např. duté betonové kostky s názvem Untitled umělce Donalda Judda (1928 – 1994) zhotovené ve městě Marfa v Texasu, kam se autor začátkem sedmdesátých let přestěhoval a kde přetvořil několik budov na svou galerii. Jeho betonové kostky jsou umístěné v krajině a jsou volně přístupné.

Podobnou formu, ačkoliv se zde jedná o plné betonové kvádry, má Památník holocaustu v Berlíně podle návrhu newyorského architekta Petera Eisenmana (nar. 1932). Soutěžní projekt odevzdal architekt společně s minimalistickým sochařem Richardem Serrou (nar. 1939) v roce 1994. Samotná stavba byla ukončena v roce 2004. Památník tvoří 2 711 prefabrikovaných betonových stél různých výšek umístěných v pravidelné mřížce na zvlněném podkladu zabírající jeden urbánní blok města. (O problémech se vznikem trhlin na stélách v Betonu TKS 6/2007 – pozn. red.)

Princip betonových stél použil v Berlíně rovněž americký architekt židovského původu Daniel Libeskind (nar. 1946). V areálu budovy Židovského muzea (dokončena 1999) se nachází tzv. Zahrada exilu se 49 betonovými kvádry o výšce 6 m. Na jejich vršku jsou vysázeny olivové keře symbolizující naději. Návštěvník prochází úzkým prostorem mezi betonovými kvádry, a prožívá tak pocit stísněnosti podobný tíživému pocitu z nemožnosti návratu do rodné země.

V českých zemích má betonová socha rovněž svou historii související mj. s procenty z rozpočtu každé stavby rea­lizované za minulého režimu určenými na umění. Byly to dopravní stavby, výstavba sídlištních celků i jednotlivé budovy, které byly doplňovány uměleckými objekty v interiéru budov, na jejich fasádě či v okolním veřejném prostoru. [2]

Příkladů spojení uměleckého díla dle návrhu českých umělců s dopravní stavbou je hned několik. Jedním z nich je opěrná stěna u Nuselského mostu v Praze dle návrhu sochaře Stanislava Kolíbala (nar. 1925), kterého oslovil architekt a projektant mostu Stanislav Hubička (1930 – 2018). Dílo bylo realizováno v roce 1968. 111 m dlouhá betonová plastika se šikmými rovinami spojenými plastickými sponami je ponechána ve své surové podobě. Dnes je však dílo pod ne­ustálými ataky sprejerů, a navíc jeho impozantní délka vynikne pouze v zimě, kdy stromy před ním vysázené shodí listí. Stanislav Kolíbal realizoval své návrhy i v zahraničí. Na výzvu architektů Jana Bočana (1939 – 2010) a Jana Šrámka (1924 – 1978) ztvárnil osmnáctimetrový reliéf z bílého betonu pro budovy dnešního Velvyslanectví České republiky v Londýně otevřeného v roce 1969.

Také sochař Miloslav Chlupáč (1920 – 2008) [3] spolupracoval s archi­tekty, v Praze např. s architektem Karlem Pragerem [4] nebo architektkou Věrou Machoninovou [5]. Velkým úspěchem českého sochařství byla Chlupáčova plastika u Ciudad de México vytvořená ku příležitosti konání olympijských her v Mexiku v roce 1968. U silnice Ruta de la Amistad vytvořil sochař dílo s názvem Tři grácie [6]. Jak název napovídá, tři 12,5 m vysoké železobetonové sloupy jsou na svých stranách rozvlněné, jako by tančily. Svou barevností se přidávají k o deset let starším a méně rozvolněným pěti věžím Torres de Satélite ve Ciudad Satélite v Mexiku podle návrhu mexického architekta Luise Barragána (1902 – 1988) a sochaře německého původu Mathiase Goeritze (1915 – 1990).

Dalším dopravním dílem doplněným o umělecké objekty je dnešní Barrandovský most v Praze. Ten vznikal na konci 70. a v 80. letech dle projektu architekta Karla Filsaka (1917 – 2000). Most od roku 1989 doprovází plastika Rovnováha z litého betonu podle návrhu uznávaného sochaře Josefa Klimeše (1928 – 2018) (více o výstavbě Rovnováhy v rozhovoru s Josefem Klimešem uveřejněném v Beton TKS 5/2016 – pozn. red.). U Barrandovského mostu jsou dále dvě prohnutá betonová zastřešení schodiště od téhož umělce.

V šedesátých a začátkem sedmdesátých let se sochařská tvorba nesla v duchu dynamismu s neoexpresivním výrazem. Dílo naplňující tyto charakteristiky je součástí Ústředního hřbitova s krematoriem nedaleko Dolu Trojice ve Slezské Ostravě. Na plánech pro celý areál pracoval v ostravském Stavoprojektu architekt Ivo Klimeš (nar. 1932) od konce 50. let. Na výzdobě vstupního prostoru pracovala řada tehdejších sochařů, např. Vladislav Gajda (1925 – 2010), Jiří Babíček (nar. 1930), Jozef Jankovič (nar. 1937) a další. Právě Jozef Jankovič ztvárnil betonovou plastiku s názvem Řeč­tí andělé dokončenou v roce 1969. Pozdější zvýšený tlak na používání ideologických symbolů režimu a explicitnější sochařské vyjádření však nastíněný vývoj přerušil. Začaly vznikat ideologicky čitelnější realizace [7].

Také řada samostatných památníků využívala hrubé rysy neopracovaného betonu. Takovým dílem byl např. Památník dělnického revolučního hnutí v Českých Budějovicích. Památník vznikl společně s budovou Muzea dělnického revolučního hnutí jižních Čech, jejíž návrh vzešel z architektonické soutěže v roce 1971. Soutěž vyhráli architekti ze Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO) Jan Malát, Jan Řezníček, Jiří Vít a Miloš Sádek. Podobu samotného památníku a předprostoru muzea navrhla v roce 1975 manželka Jana Maláta, výtvarnice Jarmila Malátová (nar. 1931). Památník byl následně věnován obětem fašismu, což jej zachránilo od porevolučního ikonoklasmu. Dnes v budově sídlí Jihočeská vědecká knihovna, která v roce 2018 vypsala architektonickou soutěž na stavbu nového pavilonu. Soutěž vyhrál ateliér Kuba & Pilař architekti, který na místo památníku navrhl novou přístavbu knihovny. Reliéfní betonové stěny byly odstraněny a velký přírodní balvan přesunut o kousek dál [8].

Při restaurování betonových uměleckých děl je kromě umělecko-historického průzkumu důležitá i materiálová analýza díla. Ta je možná použitím invazivní metody při rekonstrukci betonových částí staveb, dopravních a průmyslových objektů. U uměleckých děl je však tento postup ne­adekvátní, a i proto na Fakultě restaurování Univerzity Pardubice, v rámci výzkumu financovaného programem NAKI, vyvinuli Josef Červinka a Vladislava Říhová novou metodologii. V praxi pak byla při restaurování sochy Hudebník od Aloise Šutery (nar. 1965) vyzkoušena nová technologie materiálového nátěru, jenž zaplnil drobné trhliny a větší póry povrchu sochy (více o restaurování sochy Hudebník v Beton TKS 2/2021 – pozn. red.). Je třeba dbát na soulad doplňované hmoty s autenticitou původní struktury a barevnosti díla [9].

Zdeněk Ruffer (nar. 1971) tvoří od devadesátých let 20. století svá díla z betonu, protože to byl a stále je relativně levný materiál [10]. Sochy Plavců z roku 2008, doplněné v roce 2018, jsou instalovány mezi administrativními budovami v pražském Karlíně. Plavci, jenž byli zhotoveni odlitím betonu do forem vyrobených podle živých modelů, jsou příkladem figurativního sochařství.

Abstraktnější ztvárnění figury je sousoší Král a královna, které stálo v předprostoru Veletržního paláce v Praze až do roku 2012. Dílo někdejšího ředitele Národní galerie Milana Knížáka (nar. 1940) zde stálo více než deset let. Sochy byly z prostoru odstraněny s odůvodněním, že již neplní svou funkci, tj. přilákat do galerie více návštěvníků, že si je nelze prohlédnout s řádným odstupem a že blokují průchod kolem Veletržního paláce.

Příkladem novodobého spojení dopravní stavby a umění je nový Tyr­šův most v Přerově (2013). Most postavený podle návrhu architektky Aleny Šrámkové (1929 – 2022) doplňují skulptury umělkyně Ivany Šrámkové (nar. 1960), jedná se o sochy stromů, zubra a ptáka. Právě ony stromy jsou zhotoveny z betonu a na most byly osazeny těžkou technikou. Svou výškou 5 m, resp. vertikalitou kontrastují s horizontálou mostu (více o mostu v Beton TKS 4/2012 – pozn. red.). Celkový soubor (most i umělecké objekty) získal cenu za přínos v oblasti kultury Olomouckého kraje.

Jednou z novějších realizací betonových plastik ve veřejném prostoru je tzv. Tvárnice, kterou zhotovil sochař Martin Zet (nar. 1960) a která byla umístěna mezi starou a novou budovou Národního muzea v Praze v roce 2020. Tvárnice vznikla v rámci přehlídky Brno Art Open 2019 a připomíná Juddovy minimalistické objekty ze sedmdesátých let v Marfě. Kostka ze světlého betonu je ve středu odlehčena průřezem. Její inspirací byla tvárnice ze sedmdesátých let, kterou vytvořil pro dělicí dekorativní zeď na sídlišti Pankrác II v Praze otec Martina, sochař Miloš Zet (1920 – 1995). Na situo­vání mezi historickou budovou Národního muzea a budovou bývalého Federálního shromáždění se podílel architekt Jakub Hendrych z Institutu plánování a rozvoje (IPR). IPR se jako instituce snaží oživit prostor mezi budovami muzea, Tvárnice zde bude umístěna do prosince roku 2022 [11].

Popsány byly objekty vytvořené za pomoci bednění, tedy formy, do které se lije beton. Otázkou budoucnosti, resp. dnes již současnosti je 3D tisk a tisk za pomoci robotických ramen.

Tuto techniku použil např. česko-argentinský umělec Federico Díaz (nar. 1971) v projektu Eccentric Gravity: Heraldic. Díaz zvítězil v umělecké soutěži na úpravu výdechu tunelu Blanka v Praze v roce 2006. Samotná realizace díla se konala až v roce 2020 a spočívala v obložení betonového tubusu výdechu 176 atypickými prefabrikovanými panely ze samozhutnitelného betonu, jejichž reliéf byl proveden unikátní technologií modelování do speciální směsi z písku a oleje (více o rea­lizaci v Beton TKS 5/2020 – pozn. red.). Další realizací Federica Díaze zhotovenou za pomoci robotického ramene je objekt mezi administrativními budovami na Bořislavce v Praze s názvem Na Horu (více v článku Beton 2/2022 – pozn. red.) [12].

V letním semestru 2020 vznikl v ateliéru Fišer – Nezpěváková na Fakultě architektury ČVUT v Praze projekt betonové lavičky Moose [13]. Dílo vyrobené za pomoci 3D tisku navrhla studentka průmyslového designu Barbora Malovaná. V areálu ČVUT, stejně jako v Českých Budějovicích na Havranním náměstí, je možné využít městský mobiliář zhotovený za pomoci 3D tisku (více informací v Betonu 1/2022 – pozn. red.).

Experimenty s 3D tiskem a roboty pro tvorbu betonových skulptur probíhají i v zahraničí. Indicko-britský sochař Anish Kapoor (nar. 1954) se v kooperaci se společností Factum Arte podílel na vytvoření 3D tištěné skulptury pro výstavu Genesis v Utrechtu v roce 2007. Poznatky z tvorby byly publikovány v knize Unconformity and Entropy v roce 2009 a následně  byly objekty vystaveny v Royal Academy of Arts v Londýně. Simon Schaffer v této knize přirovnává postup vrstvení betonové směsi ke geologickému vrstvení hornin [14].

Na vysoké škole Eidgenössische Technische Hochschule (ETH) ve švýcarském Curychu vzniklo v roce 2019 devět soch/​​sloupů za pomoci robotických ramen a litého betonu. Objekty byly součástí výstavy Concrete Choreography ve švýcarské obci Riom. Sloupy vysoké 2,7 m byly vytvořeny metodou vrstvení materiálu. Nejprve byla zhotovena vnější betonová skořápka, resp. ztracené bednění, do něhož byla vložena výztuž, a poté byl vnitřek sloupu zalit betonem [16].

Z přehledu je vidět, že v posledních několika dekádách se technologie výroby betonových skulptur posunula od tradičního lití do bednění k výrobě za pomoci 3D tisku a robotických ramen. Při ní je optimalizováno množství použité betonové směsi a snižuje se potřeba lidské práce. Použití takových postupů se projevuje i ve stavebnictví – dnes již vznikají první tištěné domy (např. domy z roku 2021 vytištěné v Eindhovenu nebo v Bavorsku) a lávky (např. lávka v holandském městě Nijmegen nebo experiment Striatus v Benátkách) (více v Betonu 1/2022 – pozn. red.).