Restaurování betonové sochy Hudebník od Aloise Šutery

10. 6. 2021 - Architektura | | Stáhnout článek v PDF

Zachování betonových uměleckých děl druhé poloviny 20. století a jejich kvalitní restaurování by si jistě zasloužilo širší společenskou debatu. V článku je za mnohé podrobněji představen jeden takový příklad, který byl již úspěšně dokončen.

Většina uměleckých děl z betonu z období druhé poloviny 20. století je z pohledu památkové péče stále opomíjena, přestože jsou mezi nimi vedle průměrných prací i díla špičkové kvality reprezentující uměleckou, ale i technologickou úroveň umělecké tvorby daného období. Restaurování objektů této epochy je prozatím v České republice ojedinělé a většinou se jedná o opravy řemeslného charakteru, které mnohdy zkreslují výraz díla. Díky oblibě betonu jako stavebního materiálu máme od druhé poloviny 19. století, zejména pak ze století 20., množství staveb, které již nutně prodělaly několik oprav. S přihlédnutím k používání betonu na technicky náročné stavby, jako jsou např. mosty, přehrady a výškové domy, u kterých je nezbytný častý monitoring poruch a jejich následná sanace, existuje propracovaný normovaný systém průzkumů a způsobů sanace betonových konstrukcí [1], [2]. Část z nich je masivně destruktivní. To lze akceptovat u technických staveb, výjimečně u stavebních památek předpokládajících opravu v režimu odstraňování poškozených částí objektu až na zdravé jádro a jejich náhradu novým materiálem s důrazem na technické vlastnosti opravy na úkor estetických a potažmo památkových hodnot. Jak zákroky, které souvisejí s odběry rozměrných vzorků, tak zákroky opravné, které předpokládají odstranění porušených částí betonové konstrukce, jsou však nepřípustné u uměleckých děl nebo památkově chráněných objektů. Z výše uvedených důvodů je třeba kombinovat metody stavební, ale i metody používané v příbuzných oborech, jako je např. restaurování kamenných sochařských děl.

Pro účinnou ochranu těchto děl je zapotřebí vedle uměleckohistorického zhodnocení fondu také důsledný průzkum jejich materiálové podstaty. Na základě dílčích výsledků výzkumů, které jsem provedl v rámci projektu věnovaného této problematice [3] a při restaurování několika betonových objektů, si předkládaný restaurátorský zásah na soše Hudebník Aloise Šutery kladl za cíl prověřit postup restaurátorského zákroku s materiály a technologiemi převzatými ze stavební sanace betonových konstrukcí tak, aby naplnil požadavky kladené na restaurování.

Blíže nedatovaná fotografie sochy po jejím osazení na hřbitov v roce 1971; na koleni je již jiný doplněk než na starší fotografii, na hrudi jsou již patrné jemnozrnné tmely (foto: Josef Červinka) 

Beton

V současné restaurátorské praxi jsou pod pojmem betonové objekty chápány kompozity pojené cementem zahrnující dle stavební terminologie cementové betony i cementové maltoviny. Beton je kompozitní druh stavebního materiálu s charakterem umělého kamene. V terminologii stavebních hmot je beton chápán jako kompozitní látka vzniklá ztvrdnutím základních složek směsi: cementu jako nejčastěji používaného pojiva, horninového jemného a hrubého kameniva a vody [4]. Betony díky širokým možnostem modifikací představují velkou skupinu hmot různých vlastností [5]. Na umělecká díla byly v druhé polovině 20. století nejčastěji používány portlandské a směsné typy cementů [6], [7]. V řadě případů byla umělecká díla vytvořena nebo potažena cementovou, příp. cementovápennou maltou, která se od betonu liší především jemným kamenivem zpravidla do 8 mm a vyšší plasticitou umožňující aplikaci nanášením. Do této kategorie lze zařadit i teraca a tzv. umělý kámen [8]. Zpravidla se jedná o směs cementu a horninových drtí s povrchem opracovaným tak, aby se pohledově uplatnila barva a tvar kameniva.

Socha Hudebník

Sochu Hudebník vytvořil Alois Šutera v roce 1965 a nyní se nachází na rozptylové loučce hřbitova v Přerově, kam byla osazena pravděpodobně až v roce 1971. Ztvárňuje stylizovanou sedící figuru hrající na mandolínu. Socha je zhotovena jako monolitický odlitek s vnitřní kovovou výztuží o výšce 1 250 mm, šířce 500 mm a hloubce 610 mm. Hmotu sochy tvoří zeleně probarvený beton s čedičovým kamenivem. K probarvení cementové pasty byl s největší pravděpodobností použit oxid chromitý. Kamenivo o velikosti 0 – 4 mm s vysokou hustotou (2 700 kg/​​ m3) a obsahem magnetických částic odpovídá lokalitě Bílčice. Povrch odlitku byl zřejmě po odformování omyt, aby bylo obnaženo černé kamenivo. Socha je vyztužena třemi druhy výztužných prutů. První je čtverhranného průřezu o stranách 10 mm a nachází se v ose hlava – sokl, dále v rukou a nohou. Hladká výztuž kruhového průřezu Ø 6 mm vyztužuje mandolínu, prsty rukou a lem soklu. Třetí typ výztuže neidentifikovaného průřezu neznámého tvaru o rozměru minimálně 15 mm se nachází v trupu a soklu. Jednotlivé díly výztuže jsou k sobě volně přiloženy a lokálně jsou spojeny vázacím drátem. Krytí výztuže je proměnlivé od uložení v hloubce několika centimetrů až po téměř odhalenou výztuž krytou pouze cementovou pastou.

Poškození

Povrch sochy byl pokryt biologickým napadením tvořeným především mechy. Z mechanických poškození byla dominantní destrukce betonové masy kvůli pokročilé karbonataci betonu a následné korozi ocelové výztuže. Betonová hmota byla popraskaná, některé části modelace odpadly a některé části byly uvolněny a odloučeny od ocelové armatury. Socha byla v minulosti opravena třemi typy opravných malt. Ta nejhrubší byla použita na koleni sochy, je světlá, z šedého cementu neprobarveného ve hmotě do zelena, jako je tomu u autentické hmoty, ale obsahuje stejnou čedičovou drť. Další dva typy maltoviny jsou velmi jemnozrnné. První vypadá jako pojivo autentické hmoty bez čedičového kameniva a druhá má neprobarvené cementové pojivo s obsahem drobného zeleného kameniva. Oba typy jemných opravných malt jsou dobře patrné v UV světle.

Koncepce restaurátorského zásahu

Cílem restaurátorského zásahu bylo konzervovat maximum autentické hmoty sochy a zároveň ji vizuálně sjednotit tak, aby co nejvíce odpovídala předpokládané podobě v době svého vzniku s tím, že na ní budou patrné stopy času. Na soše bylo ponecháno maximum mladších doplňků a drobných dislokací. Při volbě koncepce restaurování byly zvažovány různé přístupy a kombinace restaurátorských metod s metodami běžnými ve stavební obnově [9]. Pro restaurování byla zvolena řada komerčních výrobků, před jejichž aplikací bylo provedeno několik zkoušek jejich modifikovatelnosti a zpracovatelnosti. Důraz byl kladen zejména na maximální přiblížení vlastnostem doplňované hmoty a na to, aby použité materiály vizuálně neměnily původní materii sochy. Pro tyto účely byly navržené materiály vyvzorkovány samostatně a následně byly aplikovány na referenční plochy sochy.

Postup restaurování

Z důvodu kvalitnějšího provedení restaurátorského zásahu, resp. dodržení technických podmínek aplikací jednotlivých technologií v maximální možné míře a lepší možnosti pozorování chování jednotlivých použitých materiálů, bylo přistoupeno k restaurování v ateliéru. Transport do restaurátorského ateliéru byl proveden standardním způsobem. Při přepravě byla kladena zvýšená pozornost na poškozená místa, aby z nich neodpadly uvolněné kusy betonu.

Očištění povrchu

Nejprve byl proveden postřik mírně zvlhčeného povrchu biocidním prostředkem Preventol RI50. Po mechanickém odstranění vrstvy mechů plastovou špachtlí následovalo omytí povrchu tlakovou párou. Tmavé povrchové silikátové depozity byly na základě provedených zkoušek lokálně otryskány hnědým korundem FEPA 120 za nízkého tlaku 3,5 – 5 bar. Míra čištění byla minimální nutná pro úspěšnou aplikaci následných technologických kroků a byla provedena tak, aby z povrchu sochy nebyly setřeny stopy jejího stáří.

Detail původního povrchu sochy po očištění (foto: Josef Červinka)
Zpevnění betonu

Po vyschnutí hmoty betonu byla nejvíce degradovaná místa lokálně zpevněna napuštěním prostředku na bázi esteru kyseliny křemičité. Degradovaný beton, který bylo nutné zpevnit, se na soše nacházel především v oblasti plintu (podstavce) (přípravek Funcosil 300). Degradovaná místa, která nejsou na povrchu, byla zpevněna křemičitým solem (koloidním roztokem) pro porézní betony (Beton-und Estrichverfestiger). [10]

Fotografie nábrusu kompozitu digitálním mikroskopem DinoCapture 2 při 60násobném zvětšení (foto: Josef Červinka)
Výsledný vzorek tmelu pro doplnění chybějících partií (foto: Josef Červinka) 
RTG snímek vnitřní výztuže spojené drátkem; na snímku je dobře patrné nevyhovující uložení ocelové armatury (foto: Ondřej Anton)
Odstranění nevhodných sekundárních vysprávek

Dožilé a esteticky nevhodné sekundární vysprávky byly odstraněny kamenickými nástroji. Jednalo se především o poslední opravu pačokem z šedého cementu. Tenké převrstvení původního povrchu cementovým pačokem bylo odstraněno pomocí pneumatického mikrodlátka a gravírovací jehly.

Mechanické odstraňování nevhodného cementového šlemu (foto: Josef Červinka) 
Pasivace nevyproštěných částí výztuže (foto: Josef Červinka) 
Ošetření obnažené kovové armatury

Korozní produkty z povrchu obnažených armatur byly otryskány a očištěné armatury byly ošetřeny adhezním můstkem s konzervačním účinkem (Rostschutz EP / Betofix RM).

Trhliny

Trhliny podél nevyproštěných železných armatur byly realkalizovány injektáží (Kiesol). Otevřené širší trhliny byly následně vyplněny minerální injektážní směsí (Bohrlochsuspension fest“).

Lepení

Odpadlé a uvolněné části betonu byly očištěny a přilepeny epoxidovým transparentním tixotropním lepidlem (Akepox 5010).

Tmelení

Směs pro doplňování plastických defektů byla vybrána z komerčních produktů, které garantují optimální vlastnosti pro reprofilační malty a výběr byl dále podmíněn možností modifikovat barevnost směsi a její strukturu malým přídavkem kameniva specifického pro doplňovaný materiál.

Plastické retuše byly provedeny premixovou reprofilační směsí určenou k sanaci betonových konstrukcí na minerální bázi (Betofix RM). Směs byla probarvena ve hmotě anorganickými pigmenty do barvy doplňovaného betonu. Tato směs byla použita k doplnění drobnějších defektů. Pro větší doplňky byla do směsi přidána čedičová drť z lomu Bílčice. Její množství určovala doplňovaná partie, neboť množství čedičové drti v autentickém betonu značně kolísalo. Doplňky byly naneseny v mírném nadbytku reprofilační směsi, neboť ta byla po mírném zavadnutí omyta tak, aby došlo k odhalení čedičového kameniva v míře odpovídající okolní hmotě. Vyzrálé tmely byly dočištěny do té míry, aby na obnaženém kamenivu nebyly cementové povlaky a zákaly.

Lokální barevné retuše

Povrch barevně nesourodých tmelů, zejména starších z neprobarvené betonové směsi, byl lokálně barevně retušován, aby byl esteticky přizpůsoben a sjednocen s okolním materiálem. Retuš byla provedena anorganickými pigmenty (Kremer Pigmente a Bayferrox) pojenými 2,5% akrylátovou disperzí (Primal FS 061).

Závěrečná povrchová úprava

Kvůli kolísavé a vesměs málo vyhovující tloušťce krytí ocelových výztuží spolu s pokročilou karbonatací povrchových vrstev nebyly použity rekrystalizační prostředky na utěsnění porézního systému [11]. Vzhledem k potřebě utěsnit povrch díla v maximální možné míře byl povrch celé sochy opatřen minerálním, ve hmotě probarveným pačokem pro uzavření drobných defektů a trhlin. Šlem byl zhotoven z materiálu použitého pro doplňování chybějících partií s tím, že z něj byly odstraněny největší frakce kameniva. Přebytek šlemu byl vzápětí po nanesení omyt a odstraněn na původní povrch. Následovalo opakované omývání povrchu vodou, dokud nebyl zbaven zákalů vzniklých z pojiva šlemu.

Hydrofobizace

Navzdory poměrně nízké nasákavosti původního materiálu byla provedena hydrofobní ochrana povrchu. Po vyzrání použitých materiálů byl povrch celé sochy opatřen opakovaným nátěrem hydrofobizačního prostředku na bázi silanů (Funcosil BI). [12]

Závěr

Popsaný restaurátorský zásah byl veden snahou naplnit koncept restaurování betonu s ocelovou výztuží, jak je chápán např. při restaurování kamenných uměleckých památek. V tomto případě byly použity výhradně běžně dostupné komerční výrobky pro sanaci betonových konstrukcí. K tomuto záměru byl autor veden ideou aplikace osvědčených dostupných technologií, které splňují technické požadavky na konzervaci betonových objektů a zároveň jsou schopné splnit estetická kritéria pro restaurování uměleckého díla. Úspěšné dosažení této ideje by mohlo napomoci větší dostupnosti kvalitnější péče o betonová umělecká díla, která postupně získávají pozornost širší veřejnosti [13], [14], [15], ale většinou nejsou zapsanými památkami. Restaurování těchto děl je aktuální a postupně na nich dochází k prvním opravám a restaurátorským zákrokům. Tím, že se většinou nejedná o zapsané památky mimo jiné znamená, že obnova těchto uměleckých děl není nikterak korigována a diskutována odbornou veřejností a vinou této skutečnosti může dojít k nevratným poškozením nevhodně opravovaných objektů.

Socha na hřbitově, stav po restaurování (foto: Josef Červinka) 

Restaurování sochy probíhalo v rámci projektu NAKI České umění 50. – 80. let ve veřejném prostoru: evidence, průzkumy, restaurování.

Článek byl uveřejněn ve sborníku webináře Beton v památkové péči, který se konal 15. dubna 2021 a který byl organizován Společností pro technologie ochrany památek – STOP, z. s.

Zdroje

[1] ČSN EN 12504. Zkoušení betonu v konstrukcích. Praha: ÚNMZ, 2009.

[2] ČSN EN 12390. Zkoušení ztvrdlého betonu. Praha: ÚNMZ, 2013.

[3] SVOBODA, L. Stavební hmoty. 2. přeprac. a dopl. vyd. Bratislava: Jaga, 2007, s. 177. ISBN 9788080760571. srov. COLLEPARDI, M. Moderní beton. Praha: IČ ČKAIT, 2009, s. 11 – 12. Edice Betonové stavitelství. ISBN 978−80−87093−75−7.

[4] ČSN EN 206+A1. Beton-Část 1: Specifikace, vlastnosti, výroba a shoda. Praha: ÚNMZ, 2018.

[5] ČSN EN 197 – 1 ed. 2. Cement-Část 1: Složení, specifikace a kritéria shody cementů pro obecné použití. Praha: ÚNMZ, 2012.

[6] ČSN EN 998 – 1 ed. 3. Specifikace malt pro zdivo – Část 1: Malta pro vnitřní a vnější omítky. Praha: ÚNMZ, 2017.

[7] ČSN EN 998 – 2 ed. 3. Specifikace malt pro zdivo – Část 2: Malta pro zdění. Praha: ÚNMZ, 2017.

[8] MĚŠŤAN, R. Omítkářské práce. Praha: SNTL, 1972, s. 190 – 192.

[9] ODGERS, D., ed. Practical building conservation. Farnham: Ashgate, c2012. ISBN 978−075−4645−658

[10] DOLEŽALOVÁ, J., TIŠLOVÁ, R., REJMAN, P. Konsolidace Stély s bustou Fauna ze státního zámku Konopiště. In: MACHAČKO, L. Restaurování a ochrana uměleckých děl – Konsolidace uměleckých děl. Kutná Hora: Arte-fakt, 2015, s. 12 – 19. ISBN 978−80−905924−1−4.

[11] GRALIŃSKA-GRUBEČKA, A., ŁUKASZEWICZ, J. W. Comparative study of anti-corrosion products for the protection of reinforcement in monuments. Toruň, Polsko: Nicolaus Copernicus University, Institute for the Study, Restoration and Conservation of Cultural Heritage, Department of the Conservation of Architectonic Elements and Details, s. 1 – 6.

[12] ČSN EN 1504 – 2. Výrobky a systémy pro ochranu a opravy betonových konstrukcí – Definice, požadavky, kontrola kvality a hodnocení shody – Část 2: Systémy ochrany povrchu betonu. Praha: ČNI, 2006.

[13] Veltřelci a volavky [online]. Dostupné z: vetrelciavolavky.cz

[14] Ostravské sochy [online]. Dostupné z: ostravskesochy.cz

[15] Galerie umění ve veřejném prostoru Liberce a Jablonce nad Nisou [online]. Dostupné z: spoleksevp.cz

 

Restauration of a Concrete Sculpture Hudebník by Alois Šutera

The preservation of concrete works of art of the second half of the 20th century and their quality restoration would certainly deserve a wider social debate. In this article, one such example, which has already been successfully completed, is presented in more detail.

Pojmy v tomto článku