Text se zabývá fenoménem současné architektury, kterým se stala vinařství postavená na konci 20. a v průběhu 21. století. Je zaměřen na objekty postavené ve Spojených státech, Španělsku, Portugalsku, Francii a Itálii podle návrhů světově uznávaných architektů, nositelů Pritzkerovy ceny, jakými jsou Norman Foster, Zaha Hadid či Álvaro Siza. Trendy, které se osvědčily v zahraničí, se pozitivně projevují také v pojetí nových vinařských domů v České republice. Vyznačují se velkorysým architektonickým návrhem, kvalitním řemeslem odvedeným při jejich realizaci i zapojením těchto staveb do krajinného rázu, neboť se nacházejí v epicentru dění, tedy uprostřed vinic.
Víno je alkoholický nápoj, který byl podle archeologických nálezů požíván na území dnešní Arménie už před šesti tisíci lety (viz Ján M. Bahna, katalog výstavy architektury a víno ve Střední Evropě, 2013). Víno se stalo ojedinělým, nezaměnitelným fenoménem, je součástí nejrůznějších náboženství a jako takové je můžeme pokládat za stmelující prvek euroatlantické civilizace vycházející z křesťanských či židovských kořenů.
Někdy se o něm hovoří jako o božském nektaru. Jedná se o nápoj rituální i relaxační, ve své lahodnosti podněcující fantazii. Sám o sobě je natolik krásný, že jeho složení a nejrůznější nuance mohou být vnímány dílem zrakem, dílem chuťovými pohárky a dílem i čichem. Víno může být bílé, růžové či červené, a to v nespočetné škále odstínění. Kdo chce jeho vlastnosti popsat co nejvýstižněji, musí se opírat o hluboké znalosti rodného jazyka, ba měl by být schopen psát básně, aby byl dostatečně přesvědčivý a výmluvný. Nikoliv náhodou se víno postupně dostalo do celého světa, vinná réva se dnes vedle Evropy a Přední Asie pěstuje v Africe, Austrálii, Severní i Jižní Americe. Pít víno neznamená nezřízenou konzumaci, protože si samo o sobě – svou ušlechtilostí – říká o vychutnávání a poznávaní. Přináší radost, uvolnění, zábavu, ale nejenom ji. Lidé hledají ve víně, jak to poprvé formuloval římský historik Plinius starší ve spisu Naturalis historia (77 n. l.), pravdu.
Moderní vinařství se skládá z několika na sebe navazujících provozů. Na přijímací část navazuje lisovna hroznů, dále následuje hala s vinifikátory, speciálními kvasnými nerezovými nebo dubovými nádržemi určenými k fermentaci. Největší prostor ve vinařství zabírají sklad a archiv, které se budují zpravidla pod úrovní terénu, aby v nich mohla být udržována stabilní teplota pohybující se mezi 10 až 12 °C. Tady vína dozrávají, protože každá odrůda vyžaduje svůj čas, a do těchto velmi atraktivních míst jsou zváni návštěvníci, kteří mohou v autentickém prostředí – přímo u zdroje – ochutnat různé vinné vzorky. Vinařství se neobejde bez recepce, kde se zároveň prodávají produkty vinařství, ale také publikace či katalogy. Některá vinařství obsahují i ubytovací část, která odpovídá hotelovému standardu. Hosté mají možnost strávit v areálu dostatek času, aby si mohli nákup pečlivě promyslet, anebo vinařství využít jako základnu při poznávání bezprostředního okolí. Mezi vinicemi existuje síť fungujících cyklostezek, lze se samozřejmě pohybovat i pěšky, protože vinařské cesty jsou zpravidla dobře udržované a pohyb v opečovávané krajině, které se lidé po staletí dotýkají a kde krátké kopce každou chvíli nabízejí jinou scenérii, patří k těm vůbec nejpříjemnějším. Ostatně takzvaná „vinařská turistika“ je dnes jednou z nejvíce se rozvíjejících, velmi vyhledávaných zážitkových aktivit. Mimořádně zdařile byla představena ve filmu Bokovka (2004, režie Alexander Payne), který popisoval putování dvou nerozlučných přátel po kalifornských vinicích se všemi klady i zápory, jež se můžou při takové „bezstarostné cestě“ vyskytnout. Mezi milovníky vína je podobně populární snímek Dobrý ročník (2006, režie Ridley Scott), natočený podle románu anglického spisovatele Petera Maylea: pojednává o naprosté změně životního stylu i hodnotové proměně hlavního hrdiny – původně tvrdého londýnského finančníka – v souvislosti s dědictvím vinic a k nim přilehlého zámečku v jihofrancouzské Provence.
Vinařství se postupně stala důležitou architektonickou typologií, která od 80. let minulého století, kdy Michael Graves navrhnul v postmoderním slohu areál Clos Pegase (Calistoga, Kalifornie), až do současnosti zažívá nepřetržitý rozvoj. Ambiciózním vinařstvím je věnována nejvyšší péče, která se odehrává v souhře mezi pěstiteli, výrobci a architekty. Obecně platí přímá úměra, že čím kvalitnější víno, tím větší důraz je kladen na estetiku ztvárnění prostředí, v němž nápoj vzniká. Architektura je součástí marketingu, vizuálního stylu značky a jako taková bývá publikována v médiích různého zaměření, od odborných po společenské. Nejlepší vinařství jsou esteticky natolik vytříbená, že je vyhledávají jak znalci vína, tak architektury. Člověk nemusí být aktivním konzumentem vína, stačí, má-li vztah ke krásnu, a stejně si k němu najde cestu. Řadu nových vinařství totiž navrhli špičkoví architekti a novostavby jsou často řešeny jako horizontální betonové kompozice, které dokonale navazují na okolní krajinu, stávají se její součástí i obohacením. Namnoze vypadají, jako by sem patřila odjakživa, a přitom je znát, že se s jejich formou experimentovalo. Zdá se, jako by vinice vydaly další skvostné plody.
Impuls, respektive objekt Clos Pegase dokončený v roce 1984, vyvolal vlnu prestižních staveb navržených nositeli Pritzkerovy ceny, toho nejvyššího ocenění, jaké může architekt obdržet. V roce 1997 bylo podle projektu Švýcarů Jacquese Herzoga a Pierre de Meurona postaveno vinařsví Dominus v kalifornském Napa Valley. Další stavby vznikaly v krátkém sledu v Evropě. V roce 2001 španělský architekt Rafael Moneo podnikl odvážnou přístavbu usedlosti Bodegas Chivite (Arinzano, Španělsko), kde mohutné betonové stěny opatřil pískovcovými obklady přibližujícími vinařství původním objektům. V roce 2006 byla uvedena do provozu hotelová část vinařství Marqués de Riscal v Elciegu (Španělsko) od kanadského architekta Franka Gehryho, jedna z nejvíce expresivních budov se vztahem k vínu, jaká kdy vznikla: její divoce ohýbaná hliníková střecha připomíná zastavený větrný poryv. V roce 2006 byl otevřen pavilon vinařství Tondonia (Haro, Španělsko), jež britská architektka Zaha Hadid pojala tak, aby svou „cibulovitou“ organickou formou neokázale doplnil o stovku let starší část areálu. Další neobyčejná španělská vinařství následovala v rychlém sledu. Richard Rogers ztvárnil vinařství Bodegas Protos (Peñafiel, Valladolid) pomocí soustavy pěti na sebe navazujících zvlněných střech, pod nimiž se skrývá veškeré zázemí k výrobě, úschově i prodeji vína. V roce 2010 na sebe upozornil Norman Foster, možná světově nejvýznamnější architekt posledních čtyř desetiletí, vinařstvím Bodegas Portiro (Ribero del Duero), když na půdorysu trojlístku vytvořil futuristickou betonovou budovu obloženou ocelovými pláty a částečně zapuštěnou pod zem, aby se tak dosáhlo co nejstabilnějšího prostředí pro kvašení a zrání.
Dvě vinařství navrhl v sousedním Portugalsku Álvaro Siza. První z nich, Adega Mayor (Campo Maior), bylo dokončeno v roce 2007 a architekt do něj vetknul pro něj typické minimalistické tvarosloví podpořené bělostnými povrchy. Druhé Sizovo vinařství, Quinta do Portal, zahájilo svůj provoz v roce 2008 v Sabroze a architekt jej pojal mnohem dynamičtěji pomocí betonových bloků a betonových desek, které vetknul mezi ocelové sloupy a trámy, přičemž zvenčí je opatřil obklady z břidlice a korkových desek, tedy materiály pro danou oblasti typickými (obr. 3). V roce 2011 se mezi vinařství přitahující pozornost svou progresivní architekturu dostala také značka Chateau Cheval Blanc (Saint Emillion, Francie), která díky spolupráci s Christianem de Portzamparc získala nesmírně elegantní budovu z oslnivého bílého betonu, na pohled tak křehkého, až se divákovi zdá, že se vznáší nad vinicemi (obr. 1 a 4) (viz Beton TKS 1/2013).
Mezi nepřehlédnutelné oblasti v architektuře vinařství 21. století patří také italské Toskánsko, kde v rozmezí let 2003 až 2008 vyrostla trojice pozoruhodných staveb. Jako první vzniklo vinařství Petra v Suveretu, které navrhnul Švýcar Mario Botta a jež bylo dokončeno v roce 2003 (obr. 5). Architekt je pojal jako monumentální dvoukřídlou budovu se seříznutou válcovitou střední částí korunovanou vysazenými olivovníky. Slouží jako amfiteátr, z jehož širokých stupňů je rozhled na půvabnou toskánskou krajinu. Při jeho návštěvě má člověk pocit, jako by byl součástí přírody, a podvědomě se sem chce vracet, aby čerpal energii ze zdejšího genia loci. Ital Renzo Piano uplatnil v Gavorranu přístup odlišný. Červené vinařství Rocca di Frassinello, otevřené v roce 2007, má horizontální základnu a vertikální věž, která navozuje asociace na toskánské zvonice (obr. 6). Ze severní, stinné strany jsou k objektu „přilepeny“ apartmány, kde se ubytovávají hosté, aby se mohli nerušeně věnovat degustaci. Zvláště překvapivým je způsob, jakým architekt přistoupil k uložení nejvzácnějších sudů: vytvořil pro ně podzemní arénu, kde jsou rozmístěny na stupních jako diváci v hledišti. Ne nadarmo je Renzo Piano pokládán za jednoho z nejnadanějších autorů galerií a muzeí. Dalším zajímavým toskánským vinařstvím je Cantina L´Ammiraglia postavené v roce 2008 podle návrhu Piera Sartoga a Nathalie Grenon nedaleko Magliana (obr. 7). Kovová střecha určuje charakter a výraz, svým klínovitým zakončením připomíná střelku kompasu mířící na jih a stavbě, která je intenzivně protkána zelení, dodává sebevědomí.
Podobná situace, k níž docházelo při budování novodobých vinařství na západě Evropy či v Americe, se v 21. století odehrává také ve střední Evropě – v Rakousku, Německu, Slovinsku či Maďarsku – a stranou nezůstává ani Česko. Také zde se víno stalo módní záležitostí střední a vyšší třídy. Poté, co se znalci nabažili výprav po vinařských velmocích, se začali zaměřovat na lokální produkci. Brzy dostali příležitost poznávat místní produkty v soudobém, architektonicky zvládnutém prostředí.
Za klíčovou stavbu můžeme považovat budovu vinařství Sonberk v Popicích, která byla dokončena v roce 2007 podle návrhu předního českého architekta Josefa Pleskota (obr. 8). Sonberk byl prvním vinařským domem postaveným mezi vinicemi a jako takový naznačil, že i v relativně skromnějších podmínkách může vyrůst špičková stavba srovnatelná s díly zahraničních autorů. Investor si architekta zvolil na základě vyzvané soutěže, které se vedle Pleskota zúčastnili Miro Herman, Vladimir MiluniĆ a Svatopluk Sládeček. Vítězný koncept se ukázal jako ideální, svým čelem se budova obrací přímo proti masivu Pálavy a je z ní vidět hladina Novomlýnské nádrže, takže můžeme vnímat až středomořskou krajinnou kompozici. K vinařskému domu vede dlouhá cesta, která se mění v kamenné schodiště končící na uměle vytvořené platformě s vyhlídkovým ochozem. Výroba vína se odehrává ve spodním traktu, na pevných betonových základech. V samotném středu dispozice se nacházejí tanková hala a také přilehlé sklepy, které jsou zcela zahloubeny. Na severní straně jsou pak rozlehlé prostory, kam se přivážejí hrozny určené ke zpracování. Vinařství dostalo střechu z lehkého plechu, který je položen v podélných vlnách, takže spodní hala může dobře ventilovat. Tato forma zároveň sleduje terén, do něhož byla začleněna. Zatímco provozům dominuje přiznaná betonová konstrukce, v nadzemní části, kde je situována vinotéka, zasedací místnost a kanceláře, se uplatňují modřínová, akátová a dubová prkna a bohatě prosklené plochy, které nás udržují v nepřetržitém kontaktu s vinicemi.
Na dohled od Sonberku bylo v roce 2009 postaveno vinařství Gotberg (obr. 9), které navrhl tým vedený architektem Martinem Bukolským (viz Beton TKS 6/2010). Gotberg je stejně moderní, přítomnost vyzařující objekt, který se od svého souseda odlišuje důrazem na monumentálnost. Když se k vinařství blížíme, působí jako tvrz, v jejímž čele je třípodlažní objekt s kancelářemi, zázemím a také s ubytovací kapacitou. Výroba se odehrává v zadním, pod terén zapuštěném traktu, nicméně jedná se o dvě části jednoho těla, které spolu bezprostředně souvisí a jsou navzájem organicky – prvním podzemním podlažím – propojeny. Pevnost zajišťuje základní konstrukce ze železobetonového skeletu, přičemž vstupní část s administrativou byla pojata jako dřevostavba vetknutá do masivního betonu. Gotberg budí respekt perfektně zvládnutými proporcemi, stejně jako důmyslným začleněním špičkových výrobních technologií. Ochutnávky probíhají v suterénní místnosti, jejíž prefabrikované klenby tvarově odkazují na vyzdívané sklípky, které byly s moravským vinařstvím ještě nedávno neodmyslitelně spjaty. Spát mezi vinicemi je pak samo o sobě zážitkem, k němuž se lidé chtějí vracet.
Vinařství Sonberk a Gotberg vznikla v těsné blízkosti během krátké doby, ale nijak se neruší. Takto kvalitní architektura, která se vyskytuje mimo zavedené metropole, je sice vzácná, ale už není výjimečná a inspiruje k dalším zajímavým počinům.
Nové vinařství Lahofer od architektů Ondřeje Chybíka a Michala Krištofa je potvrzením platnosti nastoupeného trendu, kdy se hrozny metamorfují v krásném prostředí, které umocňuje kvalitu samotného nápoje. Jsou to spojité nádoby.
