Přístavba Muzea skla a bižuterie

Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou je světový unikát, neboť spravuje největší kolekci bižuterie na světě (více než 12 milionů kusů) a také jednu z největších evropských veřejných sbírek skla (více než 10 tisíc kusů a zhruba 16 tisíc kusů vánočních ozdob).

O založení uměleckoprůmyslového muzea v Jablonci nad Nisou uvažoval Průmyslový vzdělávací a podpůrný spolek již v roce 1868, první stálá expozice však byla otevřena až v roce 1904. Od roku 1949 má muzeum zázemí v bývalém exportní domě firmy Zimmer & Schmidt. Z muzea se postupně stala i v zahraničí respektovaná specializovaná instituce v oboru bižuterie (1961) a skla (1977) a od roku 2003 je muzeum díky výjimečnosti svého sbírkového fondu státní institucí zřizovanou Ministerstvem kultury České republiky. [1]

Objekt bývalého exportního domu Zimmer & Schmidt byl postaven podle návrhu architekta Emiliana Herbiga ve stylu florální secese v roce 1904 a rozšířen v podobném výrazu v letech 1922 a 1923. Od roku 1958 je národní kulturní památkou. V roce 1964 k němu byla provedena přístavba bočního schodiště z monolitického betonu dle návrhu Ing. arch. Karla Pelanta. [2]

Kolem roku 2002 začínalo být jasné, že přes všechny úpravy hlavního objektu, externí pobočky a další výpomoci již muzeum kapacitně a provozně nevyhovuje. Bylo proto rozhodnuto o komplexní rekonstrukci celého objektu včetně zásadních dispozičních a technických změn. Nově uspořádané muzeum bylo otevřeno již v roce 2004 a posléze bylo oceněno výroční cenou Asociace muzeí a galerií ČR Gloria musealis v kategorii Muzejní počin roku 2004. Následně bylo nominováno na hlavní cenu ředitele European Museum Forum, Lisbon 2006.

Trvalá obměna expozic probíhá pod vedením současné ředitelky Ing. Milady Valečkové a hlavního kurátora PhDr. Petra Nového. Poslední zásadnější úpravou byla obměna stálé expozice bižuterie za účelem instalace sbírky Waldes v roce 2014. Ve stejné době se začala opakovat situace z roku 2002, kdy se opět ukázalo, že prostorové kapacity objektu již nestačí a že by bylo vhodné pokusit se objekt rozšířit. Architektonickou soutěž vyhrál architektonický tým Hlaváček – architekti, s. r. o. Vítězné řešení bylo od samého počátku provázeno těžkými porodními bolestmi, stresem, nejistotou a pocitem bezmoci. Celý tým se totiž potýkal s otázkou, jak rozšířit objekt, který je památkově chráněný, ucelený a fakticky tedy do všech stran nenastavitelný. Jediným vodítkem bylo poněkud vágní doporučení ze strany muzea a Národního památkového ústavu, že by přístavba mohla být umístěna na pravé straně objektu (při pohledu od Nisy), ale jen do úrovně stropu 3. NP, tedy pod úroveň spodního expozičního patra muzea, aby nebyl výrazně narušen výhled z expozičních pater do údolí Jablonecké Nisy a na horské hřebeny. Byl tím vlastně vymezen a vytvořen jednoznačný objem nového objektu. Levá (západní) strana a rovina fasády byla dána omezenou možností návaznosti na stávající objekt kvůli historickým balkonům a požadavku na jejich zachování. Pravá (východní) strana byla limitována hranou Pelantova schodiště, jehož výraz neměl být přístavbou narušen. Z těchto limitujících omezení s definovanými rovinami vzešel výsledný tvar nové přístavby jako tupý, agresivní a nepříjemný hranol, trčící do poměrně romantického malého parku, který tvoří neformální pěší spojnici mezi horní a spodní částí města.

A právě od tohoto hranolu se začala postupně rozvíjet nová koncepce přístavby. Hned od začátku bylo zřejmé, že zmíněný výchozí hranol není kvůli svému měřítku jako přístavba k jižním fasádám historického objektu akceptovatelný. Jeho hmota byla proto postupně zjemňována nejprve pouze pomocí členění fasády, a to zejména okny, avšak řešení se tím začalo dostávat do rozporu se zadáním. Střední podlaží bylo totiž muzeem od počátku požadováno bez oken kvůli efektnímu a efektivnímu využití pro expozici vánočních ozdob. V první fázi projektu se proto předpokládalo, že okna budou pouze v multifunkčním prostoru na úrovni 3. NP a že 1. NP (technické zázemí) a 2. NP (expozice vánočních ozdob) budou zcela bez oken. Protože toto řešení bylo stále velmi robustní, začalo se do hmoty přístavby zasahovat různými zalomeními fasády, v první fázi nejprve půdorysnými a později i v různých částech řezu.  Postupně tak objekt začal ztrácet hranolovitou formu a stával se tvarem amorfnějším, i když stále hranatým a stále rozděleným na dolní část bez oken a horní část s okny. Nicméně okenní části stále nabývaly na ploše, až nakonec sklo pokrylo téměř celou plochu horní fasády. Horní skleněná fasáda svým předešlým tvarováním začala lákat k bohatšímu tvarovému řešení, až se postupně vynořila asociace s broušenými krystaly jablonecké skleněné bižuterie. O to víc však narůstal rozpor mezi řešením horní a spodní fasády. Bylo stále evidentnější, že je nutné najít nějakou formu logického propojení fasád, opět to ale naráželo na nemožnost použití oken v 2. NP.  Postupovalo se tedy opačným směrem, a to tak, že se spodní fasáda začala vytahovat i do horní úrovně. Finálním krokem pak bylo vytvoření jednoho kompaktního tvaru fasády, tvarově propojujícího spodek s hořejškem a definitivně s inspirací a odvoláním na skleněnou bižuterii Jablonecka. Požadavek „bezokennosti“ byl nakonec vyřešen použitím černého neprůhledného skla v celém rozsahu 2. NP a jeho částečným přetažením do 3. NP v místech, kde bylo zapotřebí zakapotovat nepohledové konstrukce a technologie. Drobnou hrátkou na černé fasádě jsou malé nepravidelné body průhledného skla, které mají při prosvícení, ať již zvenku, nebo zevnitř, evokovat náznak vánoční oblohy.

S problematikou vývoje výrazu a tvaru objektu se samozřejmě vyvíjela i konstrukce. Čím dál více bylo jasnější, že se bude muset ustoupit od původního předpokladu jednoduché standardní konstrukce a přejít na něco radikálně odlišného. Vzhledem k relativně malému půdorysnému rozsahu objektu se objevil další problém, a to umístění schodiště a výtahu. I při snaze jejich rozměry co nejvíce limitovat oba prvky stejně zabíraly výraznou část dispozice a zbytkové prostory byly těžko využitelné. V prvních verzích byla snaha přirazit oba prvky k východní nebo západní stěně, čímž by se zbylý prostor zdánlivě uvolnil. Poté, co byl ale ze strany muzea vznesen požadavek na umístění malé kavárny do 3. NP, se ukázala centrální poloha schodiště jako výhodnější, protože se tím vytvořil částečně krytý prostor pro barový pult a jeho zázemí, včetně snadného zásobování baru přímo z nádvoří objektu. Dojezd výtahu do dvora byl později zrušen, ale základní konstrukce již byla ponechána. Stejně tak muzeum zrušilo v průběhu stavby i kavárnu ve 3. NP a terasu na střeše. Symetrické umístění schodišťového tělesa však výrazně vyčistilo dispoziční řešení a přispělo k vytvoření jednoduchého principu základní konstrukce. Již ve chvíli, kdy se konstrukce začala blížit ke tvaru krystalu, bylo zřejmé, že nelze trvat v celém rozsahu na betonových nosných konstrukcích a že bude nutné alespoň tu část, která vytváří nosnou konstrukci obvodového pláště, vyrobit ze subtilnější ocele.  Přes svou relativní subtilnost, ve srovnání s betonem, však ocelová konstrukce vnáší do železobetonových stropních konstrukcí výrazné zatížení, takže „konzolovité“ konstrukce stropů bylo nutné posílit ještě šikmými ocelovými táhly.

Ve výsledku tak vznikla ucelená staticko-architektonická kompozice, která zajímavým způsobem propojuje technické a architektonické kvality betonu, oceli a skla a plynule navazuje ve všech podlažích na stávající dispoziční řešení původního objektu.

Přístavba Muzea skla a bižuterie je samostatným objektem stavebně oddilatovaným od stávající budovy. Z východní strany přiléhá na výšku dvou pater ke stávající kamenné opěrné stěně, která byla ošetřena, přespárována, zakonzervována a do které byly vyvrtány nové otvory pro odvodnění za jejím rubem. Přístavba je od opěrné stěny oddělena pomocí separačních geotextílií. Pro přibetonování stěny přístavby byla stávající opěrka vyrovnána mezerovitým betonem, který byl ukládán do jednostranného bednění a který slouží jako drenáž. Voda z drenážní vrstvy je odvedena ležatou podélnou drenáží při patě opěrky a dále příčnými pery pod podlahovou deskou přístavby.

Nosná konstrukce přístavby je monolitická železobetonová a základní nosný systém je podélný stěnový trojtrakt. Vzhledem k vnějšímu tvaru budovy nejsou všechna patra stejného půdorysného tvaru a rozsahu.

Stěny jsou založeny plošně na základových pasech šířky 0,4 m (po obvodě) a 0,7 m (pod vnitřní stěnou) a velmi proměnné hloubky od řádu jednotlivých stovek milimetrů po cca více než 1,5 m tak, aby základová spára byla jednotně v prostředí nerozloženého skalního podloží. Dvojice vnitřních nosných pilířů v 1. NP je založena na společné patce 2,5 × 2,5 m, stěny výtahové šachty na železobetonové desce tloušťky 300 mm, která tvoří dno šachty. Podlahu 1. NP tvoří železobetonová deska tloušťky 160 mm spočívající na pasech, mezi nimiž je podložena na terénu tepelnou izolací. Základy jsou z prostého betonu C12/15, základová (podlahová) deska je z betonu C20/25 — XC2.

Hlavním svislým nosným prvkem, který probíhá přes všechna podlaží, jsou dvě vnitřní nosné stěny tloušťky 200 mm umístěné symetricky podél podélné osy objektu a uzavírající mezi sebou prostor přímočarého schodiště z 2. do 3. NP. V 1. NP jsou tyto stěny zredukovány na pilíře s průvlaky. Dále přes všechna podlaží probíhá výtahová šachta, rovněž využitá jako svislá nosná konstrukce. Nosné obvodové stěny jsou  v 1. NP kolem celého objektu s výjimkou části západní stěny.  Stěny přilehlé k terénu (východní a jižní) jsou tloušťky 250 mm, západní stěna s dvěma otvory pro vrata je tloušťky 200 mm. Vnitřní stěny a výtahová šachta jsou z betonu C20/25 — XC1, obvodové stěny ve styku se zeminou jsou z betonu C20/25 — XC2.

V 2. NP jsou vnitřní stěny kolem prostoru schodiště plné, v pokračování k jižní čelní fasádě z nich vybíhají průvlaky podepřené dvojicí kruhových sloupů umístěných nad jižní obvodovou stěnou 1. NP. Tyto průvlaky jsou od sloupů k jižní fasádě ještě 5 m vykonzolovány. Obvodová stěna podporuje stropní desku pouze v severní polovině východní fasády. Po zbytku obvodu je deska nesena šikmými ocelovými táhly, zavěšenými na příčných trámech stropu nad 3. NP.

V 3. NP jsou vnitřní nosné stěny již pouze kolem schodiště. Ze stěn vycházejí na obě strany mohutné konzolové průvlaky proměnné výšky (kratší směrem ke stávajícímu objektu – výška 630 až 1 100 mm, delší směrem na jih – výška 630 až 1 300 mm).

Strop nad 3. NP je trámový. Příčné trámy jsou po 1,9 m podepřeny na vnitřních stěnách či konzolových průvlacích (rozpětí pole 1,5 m) a k obvodu jsou vykonzolovány. Vyložení konzol je od 0,875 do 3,385 m podle tvaru stropní desky. Konzoly mají šířku 180 mm, proměnnou výšku (347 až 630 mm včetně tloušťky desky) a na jejich koncích jsou zavěšena šikmá táhla, nesoucí obvod desky stropu nad 2. NP. Stropní deska tloušťky 120 mm je pnutá jako spojitá na rozpětí 1,9 m mezi trámy po délce objektu. Táhla jsou z kulatiny Ø 30 mm a jsou v horním kotvení na konci upevněna závitem a maticí pro rektifikaci. Na požární odolnost 45 min jsou chráněna protipožárním obkladem Promatect-FS tloušťky 25 mm.

Strop nad 2. NP je deskový tloušťky 200 mm, deska působí jako spojitá přes tři pole v příčném směru objektu. Krajní podpory tvoří spodní konce šikmých ocelových táhel ze stropu nad 3. NP (v části u stávající opěrky již podporu tvoří obvodová nosná stěna). Vnitřní podpory jsou vnitřní nosné stěny či na ně navazující průvlaky. Rozpětí krajních polí jsou téměř od nuly do 4,8 m, vnitřní pole je 1,5 m. V místech u výtahové šachty a v poli u stávajícího objektu je deska uvažována obousměrně působící.

Strop nad 1. NP je rovněž deskový tloušťky 150 mm, pnutý převážně v příčném směru objektu. Deska působí jako spojitá přes tři pole s převislými konci. Pole jsou 2,35 + 1,5 + 1,8 m, převislé konce od nuly do 1,45 m. Obousměrné působení je opět uvažováno poblíž výtahové šachty a u stávajícího objektu. Stropy jsou z betonu C25/30 — XC1 s běžnou výztuží B500B.

Nosná konstrukce fasády je ocelová, z uzavřených obdélníkových profilů, dodatečně kotvená k okrajům železobetonové konstrukce. Jednotlivé roviny fasády jsou lemovány rámy z profilů 200.100.8 v jižní fasádě a 200.100.5 ve východní a západní fasádě. Nejnamáhanější vodorovný nosník v jižní fasádě je ze dvou profilů U200 svařených do truhlíku. Jednotlivé roviny jsou dále členěny podružnými profily 100.50.5 na pole velikosti 2,5 × 1,5 m. Ocelové konstrukce jsou z běžné konstrukční oceli S235JR.

Vnitřní centrální schodiště, které spojuje 3. NP s 2. NP,  je prosklené bez podstupnic. Na stupnice je použito bezpečnostní sklo s mléčnou fólií v celkové tloušťce 41 mm. Jednotlivé stupně jsou kotvené do bočních schodišťových stěn pomocí systémových bodových terčů (dva kusy na šířku stupnice).

[1]          NOVÝ, P. 115 let Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. Sklář a keramik. 2019, roč. 69, č. 3 – 4, s. 72 – 74.

[2] Památkový katalog [online]. ©2015 Národní památkový ústav. Dostupné z: pamatkovykatalog.cz