Konverze domu nábytku na budovu Českého rozhlasu Olomouc

Na původní úzké a hluboké gotické parcele v Pavelčákově ulici byl po demolici obytného domu s obchodním parterem postaven v roce 1911 obchodní dům pro obchodníka s nábytkem Franze Kleina. Autorem projektu byl architekt Christoph Glaser, který se inspiroval obchodním domem Gerngross/​​Herzmansky ve Vídni.

Píše se rok 1911, pět tezí funkcionalismu bude sepsáno Le Corbusierem až za šestnáct let. Jedna z tezí bude hovořit o volném půdoryse umožněném nahrazením nosných stěn sloupy. A právě tento princip architekt Glaser použil pro dům s nábytkem již v době, kdy evropské architektuře vládla ještě secese a art deco. Dlužno dodat, že dle dochované původní výkresové dokumentace měl dům navrženou zdobnou secesní fasádu s velkoplošným zasklením, které však umožnila právě skeletová konstrukce. Zajímavostí také je, že spodní stavba je vyzděna z plných cihel a teprve na těchto stěnách je vystavěn železobetonový skelet (obr. 4 a 5). Za zmínku stojí i nákladní výtah, který v té době nebyl běžnou součástí domů.

Co se prostorově-provozního řešení týká, je nutné si uvědomit, že prodej na začátku dvacátého století probíhal v krámcích umístěných v předních částech měšťanských domů. Zde se architektu Glaserovi povedlo postavit „chrám prodeje“, resp. volně plynoucí prodejní prostor uspořádaný a vertikálně propojený kolem centrálního atria s horním osvětlením. Tímto konceptem přímo „vtáhnul“ kupující z ulice do nitra domu. Změnil tím způsob prodeje, který fungoval dalších sto let.

Z původního právovárečného domu byl před demolicí snesen novověký kamenný vstupní portál, který byl zkrácen o spodní část a nově osazen v interiéru přízemí. Po válce byl portál, pravděpodobně kvůli nápisům v němčině, zazděn. Znovuobjevený byl až při přestavbě ve druhé polovině 80. let minulého století. V nové budově Českého rozhlasu má čestné místo, a navíc byl doplněn o letopočty 1317 (první zmínka o zástavbě parcely) a 1912 (rok přenesení portálu do interiéru tehdejší novostavby). 

Původní celoprosklená secesní fasáda byla po poškození v průběhu 2. světové války v roce 1946 v duchu pozdního funkcionalismu purizována a opatřena keramickým obkladem podle návrhu architekta Jaroslava Česala. Loubí v přízemí bylo prolomeno. V pozdějších letech byla na zasklívací vodorovnou ocelovou konstrukci ve třetím podlaží z tepelněizolačních důvodů položena minerální vlna, čímž bylo popřeno horní osvětlení. Sošný „sakrální“ centrální prostor atria s prodejními ochozy a s horním osvětlením se naštěstí zachoval.

Od roku 1937 až do poválečného znárodnění patřil obchodní dům brněnským Spojeným uměleckoprůmyslovým závodům, v době komunistického režimu a v 90. letech minulého století dům sloužil svému původnímu účelu. Přelom tisíciletí však přinesl změnu ve způsobu nakupování a v domě bylo pro prodej využíváno pouze přízemí.

V té době hledal Český rozhlas Olomouc nové sídlo, neboť stávající prostory již přestaly vyhovovat provozu. Z několika variant bylo nakonec rozhodnuto o nákupu a rekonstrukci nemovitosti právě v Pavelčákově ulici.

Objekt bylo nutné přizpůsobit jak požadavkům provozu Českého rozhlasu, tak současným statickým, požárním, tepelně-technickým a hygienickým normám. Zároveň jsme se v průběhu projektování úporně snažili zachovat viditelnou nosnou konstrukci domu a nezničit celistvost a sošnost centrálního prostoru.

V průběhu rekonstrukce bylo na každém kroku patrné, že při realizaci železobetonového skeletu byla ze strany stavitele odvedena krásná řemeslná práce. Navíc je třeba si uvědomit, že se jednalo o jeden z prvních železobetonových skeletů v Olomouci, z dnešního pohledu byl proveden velmi racionálně a ekonomicky.

Objekt byl realizován jako železobetonový skelet se smíšeným obvodovým zdivem z cihel a železobetonu, sloupy se z důvodu úspor při vlastní výstavbě po výšce zužují. Stropy jsou provedeny jako trámové s prostými deskami (nejedná se o spojité desky) tloušťky 80 až 100 mm vynášenými železobetonovými průvlaky do sloupů a obvodového zdiva.

Byla použita hladká ocelová výztuž s krytím pouze 5 až 15 mm, což lokálně zapříčinilo její degradaci. Tato výztuž byla očištěna a sanována reprofilační maltou. V případě stropu nad 1. PP, kde byla výztuž degradována na ploše 30 až 50 %, bylo levnější strop zcela nahradit.

Problematika sanací byla složitá. Po detailním zmapování trhlin statik definoval cca šest charakteristických druhů dle jejich velikosti a polohy (nad trámem nebo v jeho těsné blízkosti, v desce rovnoběžná/​​kolmá na trám, v průvlaku dle vzdálenosti od sloupu, v deskách v blízkosti sloupů u atria…) včetně jejich specifické sanace. Např. trhliny ve stropní konstrukci byly shora sešity betonářskou ocelí, resp. helikální výztuží a zainjektovány epoxidovou maltou. Pokud byla trhlina na celou tloušťku stropní desky, byla při spodním lící vyplněna tixotropní maltou.

Únosnost stropů sice vyhověla současným požadavkům pro administrativní budovy, avšak bez rezervy pro přitěžování novými konstrukcemi (místy byla únosnost podle dnešních norem pouze 50 kg/​​m², ačkoliv se zde dříve prodával nábytek!). Konstrukci jsme proto museli přitěžovat velmi racionálně, protože každá příčka v zásadě znamenala nutnost zesílení původního trámového stropu, jež bylo prováděno dvěma způsoby.

V přední části objektu a kolem ochozů, kde se nacházejí kancelářské prostory, jsou příčky ze sádrokartonu. Zesílení stropu bylo realizováno vložením ocelového trámu do každého stropního pole, a tím rozdělením statické šířky desky . Trám byl následně obložen sádrokartonem se zvýšenou požární odolností.

V zadní dvorní části se nacházejí studia a režie, jejichž stěny jsou kvůli požadavkům stavební akustiky vyzděny z plných cihel. Tím došlo k takovému zvýšení zatížení, že bylo nutné zesílit celé stropy vložením ocelových trámů pod stávající železobetonový strop. Následně byly celé stropy obloženy souvrstvím, tak aby vyhověly akustickým požadavkům a požadavkům na požární bezpečnost.

Nepřekročitelným omezením ovšem zůstala únosnost průvlaků, které byly v některých případech zesíleny uhlíkovými lamelami. 

Z hlediska požární bezpečnosti se jednalo o změnu užívání objektu, v našem případě změnu stavby skupiny I. Zásadní podmínkou bylo zbudování chráněné únikové cesty (oddělení schodiště od atria stěnou) a s ohledem na množství elektro kabeláží její provedení v protipožárním standardu.

V čelní fasádě byly vyměněny výplně otvorů – v patrech jsme zvolili členění na třetiny. Tento rytmus se do fasády prokresluje z nosného trojtraktu budovy a je pro ni i po poválečné přestavbě signifikantní. Parter jsme zpětně posunuli na uliční čáru a velkoplošně prosklili, keramická fasáda byla očištěna a sloupy v parteru byly obloženy travertinem. 

Dvorní fasády a střecha objektu byly zatepleny dle soudobých standardů, čímž došlo ke snížení teplených ztrát a zlepšení vnitřního mikroklimatu. Vnitřní atrium s prosklenou střechou bez problému umožnilo vznik trvalých pracovních míst napříč celým objektem.

Prostor ochozů byl v maximálně možné míře rozčleněn prosklenými stěnami, aby i nadále volně plynul a byl ve vzájemné interakci s centrálním prostorem atria.

Veškeré instalace jsou vedeny viditelně a tvoří výtvarně-technologický dialog s původní nosnou strukturou, aniž by ji potlačovaly. Technologie jsou barevnou vrstvou ve striktně monochromatickém prostoru.

Zámečnické konstrukce byly repasovány. Původní konstrukce světlíku neumožňovala zasklení trojsklem, a proto ve snaze, aby působila co nejsubtilněji, je nová konstrukce svařená z pásoviny do T profilů, táhla jsou reminiscencí na ta původní.

V 5. NP se zachovaly původní teracové dvojbarevné podlahy, tmavá barva reflektovala trámy železobetonového skeletu propsané do podlah. S tímto principem jsme pracovali i u no­vých podlah v ostatních nadzemních podlažích.

Teracové podlahy byly původně užité v celém objektu, bohužel v 1. až 4. NP byly znehodnoceny při rekonstrukci na konci 80. let minulého sto­le­tí nebo se nedochovaly vůbec. V nižších podlažích bylo nutné řešit akustiku podlah, takže jsme navrhli lehké plovoucí podlahy s nášlapnou vrstvou z vinylu imitující teraco ve dvojbarevném řešení inspirovaném původním teracem v 5. NP. V místě viditelných původních železobetonových prvků (trámů, průvlaku) je tmavší odstín.

5. NP bylo rekonstruováno a zakonzervováno jako budoucí rezerva pro další provozy Českého rozhlasu. S ohledem na statické možnosti a historickou autenticitu zde zůstalo původní teraco a nebyl řešen kročejový hluk podlah.

Teracové podlahy a sokly u zábradlí byly lokálně pouze vyspraveny plombami, jež naštěstí v našem případě realizoval zkušený řemeslník, kterých je bohužel čím dál méně. Jakmile opravené teraco získá patinu věku, tak bude k nerozeznání od originálu. S ohledem na stáří objektu jsou teracové podlahy ve velmi dobrém stavu. Mohlo by pomoci snad jen, kdyby zaměstnanci pro zajištění patřičného lesku nosili papuče, jako při prohlídce na zámcích…

Tvar a proporce vysílacích studií, režie a samoobslužných studií vzešly z možnosti vestaveb do stávající skeletové konstrukce.

Design a materiálové řešení studií jsou podřízeny potřebám prostorové akustiky. Jako v celém objektu i zde převládá bílá barva s pásem modré noční oblohy – éteru –, kterým se šíří rádiové vlny. Vedle recepce se v přízemí nacházejí prostory oddělení obchodu a marketingu s prosklenou kanceláří do ulice. 

Vstup a navazující chodba ústí přímo do centrálního atria, které je využíváno i pro pořádání komorních představení, výstav a koncertů pro veřejnost. 

V prvním podlaží je umístěno záložní vysílací studio s režií a zasedací místnost.

Ve druhém podlaží jsou umístěny provozy související s hlavním vysílacím studiem, ve třetím rezervní prostory pro postprodukci – ty budou realizovány v následující fázi v příštím roce. Čtvrté podlaží je určeno pro management a administrativu. Páté podlaží zůstává kromě plynové kotelny jako rezervní pro budoucí vestavbu studií a služebních bytů. Podzemní podlaží je technické se strojovnou VZT s rekuperací, dieselagregát je umístěný na střeše v prostoru bývalé strojovny výtahu.

Až do fáze projektu pro stavební povolení jsme pracovali s variantou odstranění zadní části budovy za centrálním prostorem atria. Vzniklý prostor měl umožnit výstavbu nahrávacího sálu s pentagonální režií v prvním podlaží, v patrech měla být umístěna studia s režiemi v ideálních proporcích a tvarech pro prostorovou akustiku a s konstrukcemi ideálně řešícími akustiku stavební. Tuto variantu jsme ale z finančních důvodů museli opustit.

Naše projekty dlouhodobě zpracováváme ve 3D, které již ve studii prezentujeme našim klientům. Na tomto projektu jsme se posunuli dále a uplatnili jsme principy BIM při koordinaci páteřních rozvodů TZB a stavebního řešení. Díky aplikaci high tech designu byly TZB prvky nedílnou součástí interiéru a díky 3D modelaci tras jsme byli schopni je uspořádat dle našich požadavků a očekávání. V omezené míře jsme u relevantních prvků specifikovali i jejich potřebné vlastnosti. Díky možnosti užívání BIMX modelu jsme mohli být nápomocni zhotoviteli na stavbě v místech, které nemůže standardní 2D dokumentace obsáhnout.

Aplikace principu BIM nám umožnila minimalizovat chyby v projektu na minimum. Každá rekonstrukce však vždy odkryje řadu překvapení, která stále musí přímo na stavbě operativně řešit zkušení stavitelé, projektanti i architekti.

V průběhu stavebně technických průzkumů, projekčních prací i při vlastní realizaci bylo fascinující odkrývat, na jak vysoké úrovni byl technický, estetický a řemeslný um našich předků. A nakolik bylo jejich činění před více než sto lety svobodnější, oproštěno od množství dnešních předpisů.

Zakoupením budovy bývalého obchodního domu Českým rozhlasem a jeho přestavbou získal objekt novou důstojnou funkci a šanci na druhý život. V historickém jádru Olomouce bylo „prázdné místo“ se skomírající energií nahrazeno novým symbolickým objektem.