Konverze ostravských městských jatek na galerii Plato

Příběh ostravské městské galerie současného umění Plato započal před necelými deseti lety, kdy se v roce 2013 do čela nově zřízené platformy Plato postavil Marek Pokorný. Galerie zpočátku zamýšlená jako tříletý grant se usídlila v multifunkční aule Gong v Dolní oblasti Vítkovice. Po dvou letech městské zastupitelstvo rozhodlo vytvořit z dočasného projektu příspěvkovou organizaci, která se za krátkou dobu etablovala na umělecké scéně. 

Na jaře 2016 se městu podařilo odkoupit zpět opuštěný hobbymarket Bauhaus s parkovištěm i přilehlým areálem bývalých jatek situovaných nedaleko železniční stanice Stodolní a na podzim se po drobných stavebních úpravách přestěhovala instituce do bývalého nákupního centra. Dvouhektarové území, které společnost Bauhaus v roce 1994 koupila od města, se opět dostalo do obecních rukou a mohlo začít naplňovat veřejně prospěšnou funkci. Velkorysý prostor prázdného obchodní centra sice umožnil rozsáhlé instalace, ale stále se jednalo o dočasné umístění, které se podařilo vyřešit až v roce 2017, kdy se město rozhodlo proměnit výrazně poničenou historickou budovu jatek na nové sídlo galerie současného umění, po kterém ostravské publikum volalo již několik desetiletí. Před uspořádáním vyzvané architektonické soutěže proběhl pod vedením Národního památkového ústavu stavebně historický průzkum, který měl zhodnotit aktuální stav a určit klíčové hodnoty areálu. Ze tří stavebních etap vtiskla hlavní charakter celému areálu chladírna se strojovnou a kotelnou od Ignaze Felixe. Nepřehlédnutelná cihelná věž s historizujícími detaily z počátku 20. století se stala symbolem industriálního komplexu a později i nového kulturního areálu. V území s kontaminovanou zeminou a nestabilním podložím však musely být kvůli nevyhovujícímu stavu některé objekty strženy. 

Počátkem roku 2017 byla vypsána uzavřená dvoukolová mezinárodní soutěž, v níž kromě tuzemských tvůrců byly přímo osloveny také kanceláře ze Slovenska, Polska, Rakouska, Irska či Nizozemska. Soutěže se nakonec zúčastnilo devět ateliérů. V červnu téhož roku zastupitelstvo města schválilo výsledky architektonické soutěže, s vítězem se však město nedohodlo na podmínkách smlouvy. Z nového jednacího řízení nakonec vzešlo jako vítěz polské studio KWK Promes, jehož návrh se porotcům také zamlouval, ale zároveň měli obavy z následné realizace, neboť přicházel s bezprecedentním konstrukčním řešením. Na počátku roku 2018 byla s Robertem Konieczným podepsána smlouva, v polovině 2019 byla představena finální verze projektu a v únoru 2020 byla známa zhotovitelská firma, kterou se stala společnost Zlínstav. Prováděcí stavební, statické a profesní projekty stavby a inženýring měla na starosti ostravská projekční kancelář MS-projekce. 

Ze všech stran byla v Ostravě zřejmá touha vybudovat kvalitní kulturní instituci. Původní termín otevření nového kulturního centra v roce 2021 však narušily dodatečné práce spojené s dekontaminací území, které také prodražily náklady na přestavbu. Se stavbou se začalo v dubnu 2020, přičemž první půlrok probíhaly především demoliční a stabilizační práce. Termín otevření se tak opět posunul na konec roku 2021, to však ale ještě nikdo nepředpokládal, že přijde vlna covidu-19 a nastane nedostatek materiálu na stavebním trhu. Přes všechny tyto obtíže se však podařilo dokončit přestavbu jatek na ČR v nevídaně krátkém termínu. 

Konieczného ateliér již měl předchozí zkušenosti ze soutěže na muzeum Centrum dialogu Przełomy, které dokončil v roce 2014 v přístavním městě Štětín na severu Polska, kde se musel potýkat s vypjatým rozpočtem, aniž by slevil z hlavního konceptu. Zatímco u štětínského muzea byl rozpočet v průběhu realizace významně zkrácen, tak ostravští zastupitelé počítali s rezervami na nepředvídané situace při rekonstrukci zdevastované památky. Další úspěch na poli muzejních staveb zaznamenal Konieczného ateliér v roce 2016, kdy zvítězil v soutěži na dostavbu galerie současného umění Bunkier Sztuki v polském Krakově, kde umístil novou část do podzemí, aby nenarušoval původní vzhled historického objektu a veřejnost mohla dění v novém sálu sledovat srze zvedající se chodník. Poznatky ze Štětína a následné zkušenosti ze soutěže v Krakově posloužily v Ostravě jako základ pro další posun v úvahách o propojování venkovních a vnitřních prostor. Projekt krakovského muzea se dodnes nepodařilo zrealizovat, a tak jej předběhla ostravská galerie, u níž Konieczného návrh uspěl v soutěži o rok později a která se pro veřejnost otevřela letos na podzim. 

V roce 1881 byly pro potřeby jatek přestavěny budovy městských stájí, které byly následně několikrát modernizovány a rozšířeny. Historický objekt z druhé poloviny 19. století byl původně v dostatečné vzdálenosti od historického centra. V důsledku rychlého urbanistického růstu však byla tato lokalita během několika desetiletí nepozorovaně pohlcena rozrůstajícím se městem. Svému účelu jatka sloužila až do 60. let minulého století, kdy byla přemístěna do nového závodu v obci Martinov nedaleko Ostravy. V následujících letech byly objekty využívány jako sklady a garáže. V tomto období vznikly nahodilé úpravy a charakteristické otvory v historických fasádách. V 90. letech začaly opuštěné budovy chátrat a některé byly zbořeny. Nakonec se dochovaly pouze čtyři objekty, přičemž nejstarší z nich, budova A z roku 1891, původně sloužila jako chladírna a kotelna. V letech 1902 až 1903 k ní byla přistavěna budova B s charakteristickou věží a ve stejném období byla postavena i budova C, v níž se nacházela prasečí jatka. Budova D, postavená v letech 1926 až 1927, sloužila k administrativním účelům. Celý areál je od roku 1992 památkově chráněn jako součást městské památkové zóny a samotné budovy jsou zapsány v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky. 

Když se ateliér KWK Promes dostal k zakázce, byly již budovy ve velmi špatném stavu a řadě místností hrozilo zřícení. Na mnoha místech byly obvodové stěny poškozeny obřími otvory. Režné zdivo zčernalé od špíny a sazí svědčilo o průmyslové historii budovy i celého města. Bylo nutné uvést budovu do původního stavu, obnovit poškozené části a očistit celou fasádu. Naštěstí byly povoleny i nestandardní zásahy do budovy. Pozdější nešetrné zásahy neměly být skryty, ale zůstaly i po rekonstrukci odhaleny a přidaly další historickou vrstvu. Stejně tak zůstal zachován charakter znečištěných cihel. Okenní otvory dostaly novou „bezrámovou“ výplň. Výzdoba cihlových zdí s charakteristickým dobovým dekorem zůstala v maximální míře zachována. 

Všechny nově přidané prvky jsou z pohledového betonu. Zachováním pozdějších otvorů ve fasádě se vytvořila nová spojnice galerie s městem. Díky otočným mechanismům se nové výplně stěn mohou otevírat a vnitřní výstavní prostory přímo prolínat s venkovním prostředím. Umělci a kurátoři tak získali zcela nové výstavní možnosti, kdy umění doslova „vychází“ do prostranství okolo budovy, které se stává dalším výstavním prostorem. Mobilní prvky na fasádě pomáhají zpřístupnit umění novému publiku. 

Při podrobnějším průzkumu se zjistilo, že je celá budova ve dvou směrech vychýlená v důsledku nerovnoměrného sedání půdy způsobeného předchozí důlní činností. Naklonění objektu bylo nutné zohlednit ve výkresové dokumentaci a především se tím komplikovaly stavební práce. Dochované archivní materiály usnadnily přesný návrat některých částí do původního stavu. Ne všechny prvky se však obnovovaly, jako např. dřevěná nástavba nad chladírenskou věží, která vznikla až v pozdějších etapách. 

Během projektování se také muselo změnit zadání. Projekt zpočátku počítal i s mladšími budovami tvořícími zástavbu přilehlé čtvrti, ale mezitím se zřítila střecha budovy na sousedním pozemku a ze zamýšlené městské galerie se přes noc stal „osamělý ostrov“ obklopený ze všech stran volným prostranstvím. K dalším změnám v projektu přispěly statické posudky, které ukázaly, že je část budovy založena na nestabilním podloží v korytě bývalého potoka. Oprava stávajících základů však byla z technických i ekonomických důvodů nemožná, proto musela být jedna z budov zbořena a nahrazena betonovou replikou, do níž jsou otištěny zaslepené otvory původní stavby. Nová betonová budova se sice odlišuje od zbývajícího režného zdiva, ale současně souzní se soudobými zásahy v podobě otočných stěn. Projekt si zachová koncepční soudržnost a jasně ukazuje, které prvky jsou historické a které představují novodobé zásahy. 

V návrhu jsou použity tři základní materiály, které jsou přiřazeny konkrétním prvkům, aby zdůraznily celkový soubor jatečných budov. Části cihlové fasády, které bylo třeba vyměnit, byly doplněny výrobky z kadaňské cihelny Brispol, které se velikostí i barvou podobaly původním cihlám. 

Cihelné prvky byly po konzultaci s památkáři patinovány tak, aby barevně odpovídaly dochované fasádě. Výzvou byl také výběr skla do okenních otvorů, kde je použit jemný keramický sítotisk, díky čemuž okna vypadají tmavě a matně. Bílá vápenná omítka ve výstavních sálech odkazuje na charakter původních interiérů zachycených na dobových fotografiích. Nové a rekonstruované prvky jako třeba velké otočné stěny nebo budova D mají povrchové úpravy z mikrocementu. Rekonstruované střechy jsou pokryty šedou termoplastickou membránou. 

Rekonstrukce budov bývalých jatek byla také velkou výzvou pro statiku. Řada citlivých míst musela být vyztužená ocelovými konstrukcemi. Podloží se ukázalo být natolik slabé, že bylo nutné použít mikropiloty. Samostatnou otázkou byly vlivy důlní těžby, v jejichž důsledku se celá budova naklonila o téměř 200 mm ve dvou směrech. To vedlo k dodatečnému působení vodorovných sil a nutnosti navrhnout ztužující věncový systém v úrovni základů i střechy. 

Zahájení stavby přišlo ve velmi obtížném období během první vlny pandemie, kdy se uzavřely obchody, instituce i státní hranice, takže polští architekti nemohli osobně dohlížet na průběh stavby, ale plnohodnotně je zastoupil místní architekt Tadeáš Goryczka a kancelář MS-projekce. Příznivý dialog s památkáři umožnil nestandardní způsob renovace. Nemusela tak být nakonec obnovena střešní věž, protože by se jednalo o jediný rekonstruovaný prvek, který by plnil pouze dekorativní funkci a nezapadal by do celkové koncepce galerijní budovy. 

Diskuze s památkáři probíhaly formou výměny názorů, nikoliv na základě úředních příkazů. Zejména spolupráce s  Vitoldem Sikorou, zástupcem Národního památkového ústavu, byla splněným snem každého architekta. 

Otočné stěny v obvodovém plášti vyvinula strojírenská firma. Stávající otvory ve vnějších stěnách byly vyztuženy ocelovými rámy a do takto připravených otvorů byla upevněna rámová konstrukce s centrálně umístěným otočným sloupem. K němu byly přišroubovány moduly s ocelovou nosnou konstrukcí pro fasádní panely. Prostor mezi moduly a panely je vyplněn nízkoexpanzní pěnou. Sloup tvoří osu otáčení rotujících stěn. Horní a spodní ložiska byla zvolena tak, aby kompenzovala případné výchylky. O pohyb brány se stará elektrický pohon umístěný v podzemní železobetonové komoře. Otočné stěny jsou opatřeny povrchovou úpravou z mikrocementu. Tato designová stěrka s názvem Microtopping od italského výrobce Ideal Work má všechny klady klasických cementových stěrek (vysoká odolnost, dlouhá životnost, nenáročná údržba), ale navíc je díky příměsi polymerů i mírně elastická. Lze ji nanášet nejen na podlahy a stěny, ale třeba i na schody, nábytek a další hladké povrchy. V projektu je celkem šest otočných stěn – dvě z nich tvoří vstupy do budovy a čtyři spojují venkovní předprostory s výstavními halami. Nejvyšší ze stěn měří přes 6,1 m na výšku, nejširší má téměř 5,8 m na šířku. Tloušťky pohyblivých stěn jsou přizpůsobeny šířce stěn, jejich maximální tloušťka je 1,3 m. 

Soutěžní návrh zahrnoval také celkovou koncepci terénních úprav kolem galerie. Konieczného projekt počítal s betonovým povrchem, který by sloužil k rozšíření výstavních sálů. V souvislosti s klimatickými změnami a ekologickými požadavky se však koncepce náměstí přehodnotila. Původně zamýšlený beton nahradil mlatový povrch Park­decor, byla zavedena přirozená retence a prostranství osázeno trávníkem, lučními bylinami, keři a stromy. Přírodní biotop vznikl podle návrhu krajinářské architektky Denisy Tomáškové. V budoucnu by se měla vegetace objevit i na plochých střechách budov. Vnitřní mobiliář nově zrekonstruovaných městských jatek navrhla Yvette Vašourková z pražského studia MOBA. Stoly, židle i křesla jsou vytvořené z ohýbaných chromových trubek a modifikovaných desek vyrobených z recyklátů. K osvěžení interiéru přispívá hydroponická stěna v prostoru kavárny. 

První návštěvníci si mohli nové galerijní prostory prohlédnout již v polovině května, kdy v bývalých městských jatkách proběhla přednáška a vernisáž výstavy Moving architecture o tvorbě Roberta Konieczného. Tato výstava zakladatele tzv. pohyblivé architektury měla premiéru na přelomu roku 2021/2022 v pařížské Galerie d’Architecture. U Konieczného staveb se různě pohybují a natáčí kusy stěn, podlah či dokonce celé místnosti. Díky mobilním prvkům může Konieczného architektura intenzivněji zasahovat okolí a vytvářet nové vztahy s vnějším prostředím. Každý další projekt KWK Promes otevírá budovy novým způsobem a stírá bariéru mezi interiérem a exteriérem, což lze zažít také u ostravské galerie, kde se kolem svislé osy otáčí celkem šest fragmentů v obvodovém zdivu historické budovy. Galerie byla také krátce zpřístupněna návštěvníkům v rámci letního hudebního festivalu Colours of Ostrava a od 21. září 2022 byl provoz naplno zahájen vernisáží mezinárodní výstavy Optimalizované bajky o dobrém životě. 

Ostravská galerie je první veřejnou stavbou, kterou KWK Promes realizovali mimo polské území. Budova s ojedinělým řešením otevírání fasády, které ještě nebylo v podobném měřítku nikde realizováno, vzbudila dostatečný zájem a nyní je na provozovateli, zda tuto jedinečnou vlastnost propojování venkovních a vnitřních prostor v plné míře využije.