Konverze Zengerovy trafostanice na Kunsthalle Praha

Snaha postavit na pražském Klárově trafostanici se objevila již na počátku dvacátých let 20. století, jako vítězný byl v roce 1929 nakonec schválen návrh architekta Viléma Kvasničky. Exteriér transformační stanice Kvasnička navrhl ve stylu moderního klasicismu, interiér ovšem pojal jako moderní železobetonový prostor. (Předtím vytvořili nezávisle na sobě dva funkcionalistické návrhy zmiňovaný Vilém Kvasnička a Josef Štěpánek, žáci Jana Kotěry.) Do provozu byla trafostanice, pojmenovaná podle profesora ČVUT Václava Zengera, uvedena v roce 1932. Její komplikovaná železobetonová budova o rozloze 1 934 m² se dělila na čtyři hlavní části: obytnou zónu, strojovnu, transformační stanici (měnírnu) a rozvodnu, přičemž technické řešení dosahovalo vyspělé technologické úrovně a trafostanice se stala klíčovým uzlovým bodem pro provoz tramvajových linek tří pražských částí – dochází zde k proměně proudu (z vyššího napětí na nižší a ze střídavého na jednosměrný).

V roce 2015 zakoupil trafostanici současný majitel, byla prohlášena za kulturní památku a do suterénních podlaží byl přesunut i provoz měnírny (rozvodna byla přesunuta již v roce 2006), čímž se objekt uvolnil a mohlo se začít přemýšlet o jeho novém využití.

Konverze původně technicistního objektu na galerii umění měla za cíl v maximální míře zachovat původní vnější tvar objektu a fasády. Základní myšlenkou bylo očistit objekt od necitlivých a nevhodných zásahů z posledních let a nechat vyniknout jeho charakteristické prvky, jež byly odborně restaurovány. Stavba si tak ponechává všechny zásadní elementy v původním provedení – od krytiny střech přes krovy, okapy, římsy, fasády, podezdívky a ocelové rolety až po balustrádu původní „falešné“ terasy.

Kompletně renovován coby historický artefakt byl i tzv. mostový jeřáb, jenž byl na rámové konstrukci původně umístěn ve strojovně. Pohyboval se ovšem po delší dráze, než bylo okosení hrany haly, a proto architekt Kvasnička vymyslel způsob venkovního sloupového podepření rohu budovy. Vznikem nového loubí nejenomže dostál technickým požadavkům pro pohyb jeřábu, ale navíc elegantně dodržel dobové architektonické tvarosloví. Jeho příběh v sobě tak odráží jak tehdejší dennodenní život v technologickém srdci měnírny, tak její architektonické kvality. Jeřáb byl kromě jednoho měsíce, kdy byl renovován, celou dobu na stavbě, neboť by po zabetonování stropu nešel umístit zpět, nově je součástí prostoru restaurace u vstupu.

Při odlévání podlahy kavárny v třetím podlaží byly do černo-měděného teraca jako připomínka historie budovy vloženy zbytky měděných elektrických rozvodů z původní „Zengerovky“, podobně tomu bylo u světlého teraca vstupního lobby, kde je kromě měděných rozvodů užito také porcelánových částí z původních elektrických izolantů.

Do Kunsthalle je vybudován nový nepřehlédnutelný hlavní vstup v podobě blyštivé vstupní lávky (v minulosti šlo pouze o nenápadné technicistní dveře) – jde o elegantní trojúhelníkový jehlan z nerezového plechu opracovaného tzv. šopováním bronzem, který bude časem stárnout a získávat osobitou patinu. Lávka je navíc kompletně vydlážděná pražskou mozaikou, takže jde vlastně o „prodloužení“ chodníku. Vstupní lávka zároveň rafinovaně skrývá výdech vzduchotechniky dopravních podniků z měnírny v suterénu.

Severní a východní část objektu se přizpůsobila původní dispozici, jednotlivá patra jsou využita pro zázemí galerie a technologie. Ve střední a jižní části byl díky nové železobetonové konstrukci použit tzv. raumplan (prostorový plán), jenž se výtečně hodí pro galerijní prostory. Inspirací nám byl Adolf Loos, který již na počátku 20. století ve svých návrzích a stavbách tento koncept spočívající v narušení horizontálního navazování jednotlivých pater prosazoval. V Loosově pojetí archi­tektury neexistovala „žádná přízemí, první patra apod., pouze vzájemně související kontinuální prostory“. V případě Kunsthalle se jedná o logické rozmístění prostorů na různých výškových úrovních přesně navazujících na okenní otvory v rámci stávající neoklasicistní fasády. Pokusili jsme se zde navrhnout stupňovité úrovně a průhledy pro lidi, nechat plynout energii pohybu nahoru a dolů, prostor se tak neustále mění. Jižní část má dvě nadzemní patra a podkroví. V patrech jsou výstavní prostory, v podkroví se pak nachází kancelářské zázemí galerie. Střední část má dvě nadzemní patra a vložené mezipatro, které tvoří vstupní prostor a odhaluje velkorysost celé budovy. V ostatních patrech jsou výstavní prostory. Všechna patra a mezipatra galerie jsou propojena několika schodišti a zároveň jsou přístupná i z osobního výtahu. Suterénní prostory slouží pro umístění technologií a pro bezpečné ukládání uměleckých děl v depozitáři. Do všech tří galerií odsud vede velký prokládací výtah, jehož kabina má rozměry cca 5 × 3 × 3 m.

Kvůli muzejním účelům jsou ze severní strany pro transport uměleckých objektů do galerie přidána vrata, za nimiž je prostor o rozměrech cca 20 × 15 m, tak aby do něj mohl vjet nákladní automobil s přiváženým cenným uměleckým dílem a byly zachovány všechny bezpečnostní předpisy.

Materiálové a barevné řešení fasády je pojato velice střízlivě – je navrácena do své původní, šedobéžové barevnosti, která je odvozena z pískovcového obložení.

Při průzkumech betonových konstrukcí jsme zjistili, že na vnitřní nosné konstrukce v budově byl v minu­losti aplikován tzv. hlinitanový be­ton, tedy speciální druh betonu, jehož hlavní složkou je hlinitanový cement. Při stavbě trafostanice ve třicátých letech 20. století šlo o inovativní technologickou novinku, která díky rychlému zrání a náběhu pevnosti významně zkracovala dobu výstavby. Odborníci v průběhu let ovšem přišli na to, že takový typ betonu však svou původní pevnost velmi rychle ztrácí. Právě hlinitanový beton se stal skutečným důvodem několika nečekaných tragických kolapsů budov v československé historii, ať už šlo o havárii v národním podniku MESIT v Uherském Hradišti v roce 1984, či o předčasné bourání Baťova paláce v Mariánských lázních, nebo uzavření části budovy brněnské právnické fakulty v roce 2018. Špatný stavebně technický stav trafostanice nakonec ještě prohloubila silná chemická kontaminace konstrukcí ropnými oleji a rtutí, kterou v minulosti způsobil provoz transformátorů.

Z těchto důvodů bylo nezbytné odstranit všechny konstrukce s hlinitanovým betonem či konstrukce jinak porušené. Vnitřní statika tím byla narušena a z původního objektu zůstaly nakonec zachovány obvodové zdi, do nichž jsme vestavěli novou železobetonovou monolitickou stěnovou konstrukci včetně tepelné izolace.

Aby bylo možné obvodové zdivo zachovat a podzemní prostory budovy prohloubit o jedno patro, museli jsme v průběhu stavby zajistit obvodové stěny pomocí dočasných ocelových konstrukcí a zevnitř budovy vybudovat záporové pažení. Vnější ocelové podpěry jsme mohli realizovat pouze z jižní strany, ostatní stěny bylo nutno zajistit vnitřními ocelovými vzpěrami – ty ovšem zase musely umožnit betonáž železobetonové konstrukce uvnitř budovy. Severovýchodní fasáda, která byla nejvíce poškozena, byla navrácena do původní podoby včetně související profilace. Vnitřní konstrukce jsme naopak více přizpůsobili provozu galerie.

Betonům byla věnována speciální pozornost. Již od začátku jsme věděli, že pro betonové pohledové plochy v interiéru budeme chtít povrch s obnaženým kamenivem. Pro betonovou směs jsme proto používali výhradně černé čedičové kamenivo, neboť běžně po­užívané říční kamenivo má různé odstíny hnědé. Při dodávkách betonů pro Kunsthalle tak pro nás na betonárně museli vyhradit i speciální výrobní úsek.

Povrchu bylo dosaženo jednak pemrlováním, které na všech svislých konstrukcích prováděli stavbaři ručně pomocí pemrlice, a jednak otryskáním vodním paprskem na stropních konstrukcích. Výsledný dojem z opticky scelených ploch je zdařilý. Na místech, kde byla z důvodu časového odstupu mezi betonáží stěny a desky vkládána vylamovací výztuž, vznikly sice nedokonalosti, ale chápeme je jako známku příběhu vzniku stavby a navíc mohou návštěvníky upozornit na to, kolik úrovní vlastně budova má.

Zajímavým prototypem jsou určitě i troje bezpečnostní protipožární betonové dveře, které se vyráběly speciálně pro Kunsthalle. Každé z nich váží 450 kg a vylévaly se do forem přímo na stavbě ze stejné směsi jako stěny z konstrukčního betonu. Na stavbě pak čekaly dva roky na své osazení.

Jakmile se vydáte do útrob Kunsthalle, bude vás čekat přesně ten moment překvapení, jaký využil už architekt Kvasnička v roce 1930. Nejprve se setkáte s vlídnou historizující fasádou, po vstupu dovnitř se ovšem rázem ocitnete v průmyslově racionálním a patřičně velkorysém prostoru s plynule navazujícími podlažími, jimž konstrukčně dominuje beton.

Galerie jsou v Kunsthalle celkem tři, mohou fungovat nezávisle na sobě nebo je možné je všechny vzájemně propojit. Každá galerie má svůj specifický charakter. Galerie I je bez přímého světla, její podlaha je na původní kótě a tvar prostoru kopíruje tvar budovy ze severní strany, kde jsou podloubí. Nachází se zde i tzv. auditorium, kde se může sejít až 100 lidí a které lze propojit i s bistrem a galerií. Pro kurátory je to ideální white cube – prostor je jednoduchý, nejsou zde žádná okna, ale pouze sádrokartonové předstěny, které nejsou pod žádným šikmým úhlem. Galerie II je určena pro site specific umění (díla navržená speciálně pro tuto místnost) a vede přes celou šířku budovy. Na rozdíl od galerie I je v přímém kontaktu s exteriérem pomocí zachovaných oken, u nichž bylo původní drátosklo vyměněno za transparentní. Galerie III s velkoformátovým oknem, kterou lze posuvnou stěnou propojit s kavárnou, je jediná přístavba v objektu. Svou jednoduchostí nijak nekonkuruje původní stavbě a zároveň doplňuje princip ustupující členité fasády.

Na konci prohlídky je umístěna knihovna, která je jakousi nikou a ve které je možné pořádat menší přednášky, kabinet kuriozit, kde jsou předměty z původní trafostanice, a kavárna s terasou s vyhlídkou na Pražský hrad. Tato terasa v přední části budovy vznikla na místě původní „falešné” terasy, jež v podstatě sloužila jako stěna s účelem dotvořit hmotu objektu a zakrýt výhled na plochou střechu, pod níž se skrývaly potřebné technologie trafostanice. Na druhé terase, kterou naleznete na severovýchodní straně, se nachází pergola z prefabrikovaných betonových prvků.

Už během návrhu byl kladen vysoký důraz na bezpečnost vystavovaných děl jak vzhledem ke klimatickým podmínkám, tak i vzhledem k celkové bezpečnosti budovy. Kunsthalle má v sádrokartonových technicko-instalačních výstavních předstěnách navržený specifický způsob proudění vzduchu tak, aby byla pro vystavovaná díla zajištěna požadovaná vlhkost, teplota a další parametry včetně těch bezpečnostních a protipožárních. Ty­to parametry jsou v galeriích kontinuál­ně sledovány čidly v několika výškových úrovních a na základě jejich vyhodnocení pracují vzduchotechnické systémy umístěné na stropech za pororošty. Zabezpečení objektu i uměleckých děl je zajišťováno mimo jiné i kamerovým systémem.

U rekonstrukcí či konverzí budov je tou největší výzvou zachování cenné historické substance, DNA původního místa. Specifický genius loci v tomto případě pojí fascinující příběh a prostorovou důmyslnost technické památky Zengerovy trafostanice a současnou snahu Kunsthalle Praha dívat se a přemýšlet o stavu společnosti, umění a kultury.

Myslíme si, že se v mnoha ohledech podařilo vytvořit prostor pro vystavování umění na špičkové úrovni, a nezbývá než věřit, že se do Kunst­halle podaří dostat díla a uspořádat výstavy, které budou inspirací pro odbornou i širší veřejnost.