Zkoušení UHPC je velmi zásadní problematikou při navrhování a realizaci konstrukcí. Vzhledem k vlastnímu charakteru jemnozrnné směsi je velmi důležitým faktorem velikost a typ použitých zkušebních těles. Typy zkušebních těles vycházejí z běžně používaných zkušebních postupů a norem pro jednotlivé zkušební postupy. V některých případech jsou rozměry zkušebních těles optimalizovány (zmenšeny) a upraveny tak, aby bylo možné vzorky zkoušet na běžných zařízeních. Vzhledem k významně vyšším pevnostem jsou kladeny i vyšší nároky na používaná zkušební zařízení z hlediska jejich kapacity a rozsahu.
Ověřování vlastností čerstvého UHPC se na stavbě omezuje na zkoušení konzistence (viz předchozí kapitola) a měření teploty směsi. Při odběrech zkušebních těles je velmi důležitým faktorem jejich ošetřování a uložení. Rychlý nárůst pevností umožňuje odbednění prvků ve velmi krátkém čase. Materiálové parametry je tak v některých případech nutné stanovovat již v raném stadiu. Ověřování pevností a rychlostí jejich náběhu je prováděno zejména nedestruktivními metodami, např. zkoušením Schmidtovým kladívkem.
V mnoha případech realizace zejména inovativních konstrukcí či jejich částí je nutnou součástí ověřování předpokládaných vlastností velkoformátovými zkouškami. Absence platných norem je důvodem pro nutnost ověření statických funkcí konstrukcí tak, aby byla prokázána jejich spolehlivost. Kromě toho jsou nutné velkorozměrové zkoušky ověřující technologické postupy výroby prvků nebo složitějších částí konstrukcí z UHPC. Kontrolou materiálových parametrů směsi uložené do konstrukce či experimentálního vzorku se věnuje francouzská směrnice popsaná v závěru tohoto článku. Zkoušení kompletních prvků je podkladem pro nelineární numerické simulace, které jsou nedílnou součástí navrhování prvků z UHPC.
Související odkazy:
Více v článku UHPC a jeho aplikace v České Republice.
