Schodiště jako fenomén, který vylepšuje i zkrášluje životní prostor

Schodiště jsou zajímavé architektonické i konstruktérské téma. Propojují různé výškové úrovně, ať už se jedná o ta vnější, přivádějící lidi z veřejného prostoru do budovy, nebo o schodiště vnitřní, která zprostředkovávají pohodlný pohyb z jednoho podlaží do druhého. Některá formují dějiny architektury a stavitelství. Kupříkladu za vzácnými samonosnými schodišti českého barokního architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela v mnoha klášterech v Čechách a na Moravě jsou pořádány poznávací výpravy. Kolují o nich legendy. Jsou opakovaně fotografována, aby vynikla jejich měkká točitá forma, na jejímž konci, jako v klášteru v Plasích, se má poutník setkat s nebesy. 

V dávné minulosti, v antice či renesanci, se k nim ve svých spisech vyjadřují Vitruvius, Alberti či Palladio, kteří si uvědomili jejich důležitost a položili základy scalologie (z italského scala znamenajícího schodiště), vědy zabývající se schodišti. Především Andrea Palladio, jediný architekt v dějinách, po němž byl pojmenován styl (palladianismus), věnoval této problematice samostatnou kapitolu v první ze svých Čtyř knih o architektuře, které vydal v roce 1570. Napsal: “Schodiště bude chvályhodné, bude-li světlé, široké a pohodlné při vy- stupování, takže bude téměř zvát lidi, aby po něm stoupali. Bude světlé, jestliže bude mít přímé světlo a jestliže bude světlo rovno- měrně rozptylovat. Bude široké, nebude-li se vzhledem k povaze stavby zdát úzké a těsné, ale nikdy se nedělá užší než čtyři stopy, aby se mohly dvě osoby pohodlně vyhnout, jestliže se na něm potkají. Bude pohodlné vzhledem k celé stavbě, budou-li moci prostory pod ním sloužit k odložení některých nutných věcí, a vzhledem k lidem, nebude-li pro ně výstup příliš příkrý.” [1]

Na tom, co zformuloval před čtyřmi sty padesáti lety, není nutné cokoliv měnit. Palladio byl vizionář a jeho stavby, založené na znalostech pro- porcí a symetrie, jsou nadčasové.

V dějinách moderní architektury pravděpodobně jenom těžko nalezneme příklad autora, který by schodištím věnoval takovou pozornost, jako to soustavně činí Eva Jiřičná. Nezabývá se jimi totiž jenom po praktické stránce, ale přemýšlí o nich také jako teoretička. V roce 2001 o nich dokonce napsala obsažnou knihu Staircases [2], v níž zúročila svoje dlouholeté zkušenosti a osvědčila přehled v oboru. Představuje evoluci schodišť, od přírodních, která vznikala pouhým opakovaným chozením „do kopce“, což vedlo ke zrodu stupňů ve svahu, přes středověká z mohutných kamenných kvádrů, Michelangelovo sochařské schodiště medicejské knihovny ve Florencii až po secesní kreace Victora Horty, funkcionalistická gesta Le Corbusiera, Oscara Niemeyera nebo Carla Scarpy (geniálnímu Scarpovi se stala osudná: v roce 1978 zemřel na následky pádu z betonových schodů v japonském Sendai). Jádro knihy je věnováno schodištím od Renza Piana, Normana Fostera, Rona Arada či Tadaa Anda a dalších mistrů. Eva Jiřičná v knize připomíná podstatný jev, s nímž se musí architekt a projektant od počátku vyrovnávat. Jde o gravitaci, zemskou přitažlivost: “Zákony konstrukce se uplatňují zcela přirozeně a ukazují se nám skrze sílu gravitace. Konstrukce, vedena jednoduchými pravidly přísné logiky, nikdy nemění svého ducha, a to i přes téměř nezměrné množství interpretací. Podobně neomezené jsou i lidská představivost a vynalézavost. Není potřeba chodit příliš daleko, abychom prokázali tuto neúprosnou pravdu: síla gravitace přitahuje vše, včetně našich těl, ke středu Země, jakkoli mocně se můžeme snažit tuto skutečnost přemoci. Zůstat vzpřímený vyžaduje jistou dovednost a znamená to vítězství nad nesmlouvavou vůlí přírody. Zlepšující se znalost přírodních zákonů lidem umožňuje pomstít se s důvtipem; odpověď na zákon přitažlivosti a jeho překonání patří rozhodně mezi velké úspěchy lidstva.”

Eva Jiřičná a její schodišťové artefakty (byla jednou z prvních na světě, kdo ve dvacátém stoleté použil na stupně sklo) nechybí ani v knize Schody 1 [3] nedávno vydané v nakladatelství Karel Kerlický – KANT. Pod- titul výpravné publikace osvětluje její zaměření: Schodiště českých architektů za posledních třicet let. Stojí za ní editorský tým Břetislav Eichler, Ester Havlová, Hana Procházková, Martin Kloda a David Wittassek. Podstatnou roli sehrál Břetislav Eichler, jenž byl iniciátorem publikace. Je uznávaným odborníkem na projektování a realizaci schodišť a specialista na betonové konstrukce: za čtvrt století jich zhmotnil okolo dvou tisícovek, což je množství, k němuž budeme v našem prostředí jenom těžko hledat obdoby. Z tohoto úhlu pohledu se jedná o bezpochyby povolaného odborníka, který je navíc znám také svou schopností popularizovat soudobé bydlení, jak to prokázal v televizních pořadech Bydlení je hra a Chalupa je hra. Další důležitou členkou sestavy autorů je Ester Havlová, v současnosti nejvýznamnější česká fotografka specializující na dokumentaci soudobé architektury. Její dlouhodobé soustředění je nade všechny pochybnosti přínosné a těžko docenitelné: fotografuje věcným estetickým stylem, kterým zviditelní kvality objektu, aniž by to bylo na úkor pravdivosti. Zároveň jsou její snímky často uměleckými počiny, které si lze pověsit na stěnu jako obraz. Není bez zajímavosti, že Ester Havlová s velkou pravděpodobností na vlastní oči viděla a navštívila více staveb než jakýkoliv teoretik architektury. Za to, co pro architekturu vykonala, by zasloužila vyznamenání.

Úvodní esej ke knize Schody 1 napsal Jiří Plos, nesmírně všestranná, dá se říci renesanční osobnost, znalec práva, ale také urbanismu, architektury i dějin umění. Díky této kombinaci, dnes již nevídané, dokáže syntetizovat a kombinovat poznání z různých oborů. Byla to šťastná volba. Jeho zamyšlení se jmenuje Schody a schodiště jako kulturní fenomén (aneb o smyslu, významu a účelu schodů a schodišť) a jedná se o dosud nejzevrubnější, takto zaměřený text českého teoretika. Zabývá se pojmoslovím, etymologií, filozofií a dalšími pramennými stopami vedoucími k pochopení problematiky. Prostě: schody nejsou jenom schody, i když tak mohou na první pohled působit. Plosovo pojednání je dobré číst pozorně, neboť je veskrze poučné, prodchnuté vědomostmi, jež jsou nyní uceleně soustředěny. Určitě bude sloužit v budoucnosti jako opora jiných „schodišťových knih“. “Projekty a realizace schodišť představené v této publikaci jsou dokladem mimořádné rozmanitosti a různorodosti typologické, materiálové, konstrukční i technicko-technologické. Jsou rovněž dokladem velké rozmanitosti v jejich disponování při umísťování schodišť v rámci projektovaných staveb, resp. venkovního prostředí měst či krajiny. Dokládají dobře navržená schodiště, schopná souznít s místem a nabídnout uživatelům porozumění místu a orientaci ve světě, jemuž jsou určena.”

Celkem je v knize představeno sto schodišť, vždy s krátkým komentářem přibližujícím materiálovou skladbu a typologii. Jsme seznámeni s pestrou škálou schodišť přímých, víceramenných, spirálovitých, ať už na veřejných prostranstvích, v administrativních a víceúčelových budovách, školách, a především v rodinných domech a vilách. Dostávají-li správné místo a jsou-li umně situována, stávají se prostorovým dílem. Schody mohou osvěžit jinak poměrně fádní architekturu a učinit z ní neopakovatelný zážitek. Plní jednak svou prvotní roli fyzické komunikace, ale současně, při zapojení představivosti a potřebné tvořivosti, také můžou mít smysl symbolický či psychologický. Někteří architekti, jako již zmíněná Eva Jiřičná, která jich vytvořila bezmála stovku, Lenka Křemenová s Davidem Maštálkou, Roman Koucký, Stanislav Fiala nebo Josef Pleskot, pojímají schodiště jako sochařské artefakty, aniž by je připravili o funkčnost a užitečnost, kvůli nimž jsou budována. Když se s takovým schodištěm setkáme, stoupání či sestupování se stává hlubokým prožitkem, kdy vnímáme každý jeden stupeň i měnící se úhel pohledu. Jsme vedeni jako by pevnou rukou, cítíme se bezpečně, kroky mají přirozený rytmus.

K vrcholům patří schodiště v Krkonošském muzeu ve Vrchlabí, které navrhli architekti Roman Koucký s Šárkou Malou a uskutečnil je Břetislav Eichler. Dostalo podobu dvojité šroubovice DNA a když po něm návštěvník stoupá, tak má pocit, jako by se napojil na vnitřní rytmus krajiny i civilizace, jež ji definovala a o níž muzeum vypráví. Je to výsledek výzkumu a experimentu. Musely e vyvinout nadstandardně únosné prefabrikované stupně z UHPC (ultra vysokopevnostního betonu). Zkoušky probíhaly v brněnském AdMaS, což je výzkumná instituce, která je součástí Fakulty stavební Vysokého učení technického v Brně a zaměřuje se na výzkum, vývoj a aplikace pokročilých konstrukcí a technologií ve stavebnictví. “Trvalo nám to tři čtvrtě roku až po stěrky”, vysvětlit Břetislav Eichler v rozhovoru s autorem tohoto textu. “První dva měsíce jsem jezdil dvakrát týdně do Vrchlabí, abych zkontroloval, jestli práce probíhají tak, jak mají, a jestli to, co jsem nosil v hlavě, jsem schopen přenést do reality, protože šlo o konstrukčně nesmírně náročný projekt. Chtěl jsem být přítomen co nejčastěji, protože jsme na místě řešili spoustu detailů, které by mohly ovlivnit hlavně statiku: uložení výztuže, propojení se stupni. Velké diskuse jsme měli také se statikem. Aby vše dokázal spočítat, byl vytištěn třírozměrný model. Už dlouho, co se věnuji schodištím, spolupracuji se statikem inženýrem Václavem Nevřivou a vrchlabské schodiště bylo pro nás zatím nejnáročnější. Vedle prefabrikovaných stupňů z UHPC je konstrukce provedena z betonu C35/37 XC2 a byla dobedněna, armována, vibrována.”

Z vyprávění Břetislava Eichlera vyplývá, že k realizaci objektu, jenž je po všech stránkách novátorský, vede nekompromisní, namnoze dobrodružná cesta, kde se musí spojit rozum a srdce. Pak se zrodí něco, před čím nezbývá než smeknout. Unikátní vrchlabské schodiště, které vyfotografovala Ester Havlová, po zásluze zdobí obálku knihy Schody 1. Jednička v názvu naznačuje, že by mělo následovat pokračování.