Údržba a opravy pohledového betonu

Sem náleží např. obtížně definovatelná barevnost ploch, struktura povrchu, drsnost, přítomnost či nepřítomnost drobných imperfekcí v povrchu (které jsou jednou vítány, v jiných případech tvoří předmět reklamace), obtížně dosažitelná obnova reliéfu bednění, otisku plastových matric apod. 

Je vhodné předeslat, že sanační opatření či preventivní zásah musí vedle obnovy či udržení žádoucího vzhledu pohledového betonu přispívat i k zajištění odpovídající trvanlivosti povrchů z hlediska korozního (karbonatace, mrazové narušování aj.), mechanické odolnosti atd. 

Povrch pohledového betonu je, jako u všech silně porézních stavebních materiálů, citlivý k celé řadě vlivů, ochotně absorbuje vodu i jiné kapalné látky (zejména oleje), v povrchových vrstvách ulpívá snadno prach i jiné nečistoty. Porézní povrch se snadno zbarvuje, pokud na něj působí trvale či periodicky úkapy z dešťových svodů a klempířských prvků, porézní povrch usnadňuje úchyt mikroorganizmů atd. Zejména v exteriéru je řada těchto vlivů velmi intenzivní. Na vzhled pohledového betonu má mimořádně výrazný vliv vlhkost. Nerovnoměrnost ve vlhkosti povrchových vrstev, resp. nerovnoměrnost v rychlosti jejich vysychání může vést k trvalému či dočasnému „posunu” v barevnosti jednotlivých oblastí, transport vlhkosti vede obvykle i k tvorbě nežádoucích výkvětů. V neposlední řadě je nutno připustit, že mnoho konstrukcí z pohledového betonu přímo vybízí k vandalským útokům sprejerů či tvůrců pouličního graffiti. 

Je nutno mít vždy na paměti, že pohledový beton je z estetického hlediska proměnlivý, snadno „zranitelný“ jak vlivy okolního prostředí, tak i vandalskými „útoky”. Povrch pohledového betonu má, zejména v exteriéru, sklon k přirozenému „stárnutí” (patinaci), což může být opět subjektivně vítáno či naopak hodnoceno negativně.

V nejobecnějším slova smyslu lze říci, že v závislosti na stáří betonu, jeho kvalitě či aktuálním stavu mohou nastat následující případy:

Je zřejmé, že v závislosti na tom, o jaký druh opatření, zásahu se jedná, budou se lišit i použitelné metody, materiály a technologie.

Primárním preventivním opatřením pro dlouhodobé zachování odpovídajícího vzhledu musí být vlastní konstrukční řešení. Je třeba eliminovat rovné nespádované plochy, kde může v exteriéru docházet k zadržování sněhových či dešťových srážek a prachu. Hladová či mírně kyselá voda z tajícího sněhu resp. deště může relativně velmi rychle narušit vzhled povrchu pohledového betonu. Rovněž je nezbytné vyřešit konstrukční detaily tak, aby voda stékající z oplechování nepřicházela do trvalého či periodického kontaktu s povrchem betonu. Rezavé skvrny či zbarvení od sloučenin mědi jsou následně prakticky neodstranitelné. To se týká i solných či karbonátových výkvětů, které se tvoří obvykle v důsledku trvalého transportu vlhkosti betonem. 

Samostatnou otázkou je správné nadimenzování dilatací. Trhliny v pohledovém betonu působí mimořádně rušivě a jejich odstranění bývá obvykle, zejména pokud jsou aktivní, z estetického hlediska neřešitelné. 

V interiéru je nutno pečlivě zvážit řešení takových detailů jako je napojení svislých stěn do podlah či schodišťových stupňů. „Údržba” resp. čištění vodorovných ploch vede téměř vždy k nežádoucímu a obtížně odstranitelnému ušpinění kontaktních ploch. To samé platí o vetknutí zábradlí do pohledového betonu. V exponovaných veřejných budovách se kontaktní plochy rychle ušpiní a jejich čištění je velmi komplikované. 

Mezi nejúčinnější preventivní opatření bránící zaprášení povrchů a usnadňující jejich následnou údržbu patří hydrofobizace povrchů. Hydrofobizované (nesmáčivé) povrchy zabraňují pronikání vody a vodných roztoků do podpovrchových partií, což má významný dopad na čistotu ošetřených ploch i jejich korozní a mrazovou odolnost. Hydrofobizace se provádí alkalicky odolnými polysiloxany či oligomerními silany, a to buď ve formě roztoku v organických rozpouštědlech, nověji pak ve formě vodou ředitelných emulzí. Opatření je technologicky velmi jednoduché, podmínkou je pouze dostatečně suchý podklad, v případě použití emulzí přiměřené odmaštění povrchu a odstranění odbedňovacích přípravků. Výhodou je to, že použití hydrofobizačních prostředků nevede k zvýraznění zbarvení či ztmavnutí povrchu. 

Další možností je opatřit povrch pohledového betonu uzavírací impregnací, která vytváří v pórovém systému narozdíl od polysiloxanů souvislý film. Prostředky pro to používané jsou buď styrenakrylátové či styrenbutadienové alkalirezistentní disperze nebo prostředky na bázi organických jednosložkových či vícesložkových pryskyřic. Opatření podobně jako v předchozím případě zabraňuje v přístupu vody do podpovrchových partií, dochází zpravidla k určitému zpevnění povrchu v mechanickém slova smyslu. Opatření omezuje špinivost povrchu, může bránit karbonataci, zvyšovat korozní odolnost. Povrch betonu má zvýrazněné zabarvení, dochází k „prokreslení” trhlin i jiných imperfekcí. Technologicky jde opět o nenáročný zásah, suchý, prachu zbavený podklad bývá předností. 

Obdobný dopad na vzhled povrchu pohledového betonu má i preventivní nanášení tzv. antigraffiti nátěrů. Ty si obvykle nekladou za cíl znemožnit nanášení sprejerských výtvorů, ale usnadnit především jejich případné odstranění. Často se kombinují s výše uvedenými uzavíracími impregnacemi. Účinnost těchto prostředků je dosti často problematická, pozitivem je, že zpravidla alespoň brání průniku barevných pigmentů do větší hloubky pórového systému betonu. V každém případě je nutno připustit, že odstranění „uměleckých” výtvorů nebývá z betonu nikterak snadné. 

Doposud jmenované ochranné prostředky mají malou či velmi omezenou schopnost zpomalit karbonataci, popř. zvýšit odolnost povrchu k jiným korozním faktorům. K tomu je obvykle nezbytné použít speciálně formulovaných prostředků sekundární ochrany. Ty však mají i v transparentní podobě výrazný dopad na vzhled povrchu, navíc v přítomnosti drobných imperfekcí bez předchozího vytmelení povrchu se jejich účinnost dramaticky snižuje. Přestěrkování (vytmelení) povrchu jemnými stěrkami a následná aplikace speciálně formulovaného prostředku sekundární ochrany však nebývá již považována za „pohledový” beton. Strukturně i barevně se totiž jedná o více či méně homogenní plochy, které se podobají spíše klasickým omítkovým systémům.

V průběhu výstavby železobetonových konstrukcí z pohledového betonu či při výrobě a transportu prefabrikátů může dojít k celé řadě drobných i závažnějších poruch. Nejčastěji se jedná o mechanické poškození hran a rohů, řidčeji se vyskytuje mechanické poškození ploch. Nedostatky v technologickém zpracování mohou způsobit vznik nezhutněných hnízd, k zachycení většího množství vzduchu při povrchu prvků, k přelivům a nedostatkům ve styku jednotlivých bednících prvků atd. 

Velmi problematickým defektem jsou trhliny bez ohledu na důvod jejich vzniku. Jejich „estetické“ odstranění z povrchu je velmi obtížné či nemožné, jak již bylo uvedeno výše.

Odstranění nežádoucích přelivů v oblasti styků či pracovních spár se často s neuspokojivým výsledkem řeší broušením povrchu, ve větším rozsahu pak pemrlováním či mechanickým pikováním. V důsledku těchto zásahů do povrchu betonu dochází k obnažení hrubých podílů kameniva, z estetického hlediska je to zásah často neakceptovatelný. Stěrkování či tmelení povrchu sice částečně může mechanicky odstraněné partie zaretušovat, ale bez následného celoplošného převrstvení strukturním nátěrem bývají tyto opravy trvale viditelné. 

Menší poruchy, olámané rohy a hrany se zpravidla s úspěchem opravují polymermaltovými či polymerbetonovými kompozicemi. Ty vynikají jednak velmi dobrou přídržností k podkladu a jejich barevný odstín je obvykle možné přizpůsobit barvě opravovaného prvku, což bývá obzvlášť významné u betonů barevných. Vhodně voleným plnivem je možné úspěšně retušovat i odchylky v drsnosti či hladkosti opravených poškozených ploch. 

U větších či rozsáhlejších poškození a defektů je obvyklé používat spíše polymercementové kompozice, kde pojivou složkou je portlandský cement zušlechtěný přidanými polymery. Z technologického hlediska jde o relativně náročný zásah. Použitím polymercementových kompozic se dosahuje jen zřídka odpovídajícího barevného odstínu, struktura opravovaných a neopravovaných míst nebývá zcela stejná. Často proto bývá nezbytné povrch finalizovat buď sjednocující stěrkou, strukturní omítkou či strukturním nátěrem, tedy postupy, které ve výsledku již obvykle do toho, co pod pojmem pohledový beton chápeme, nespadají.

Nejčastějším úkonem z hlediska údržby pohledového betonu je čištění povrchu. V závislosti na charakteru a rozsahu znečištění je možno volit z řady metod, důležitým aspektem při volbě postupu by měl být především minimální dopad na vzhled povrchu. 

Nejjednodušším a současně nejšetrnějším postupem je tlakové mytí vodou. Tento postup je zejména účinný u povrchů preventivně hydrofobizovaných či impregovaných. Účinnost zásahu se zvyšuje použitím teplé vody a ekologicky šetrných a odbouratelných saponátů. Metoda nemá při tlacích do 40 bar prakticky žádný dopad na strukturu povrchu. Pochopitelně je omezeně použitelná v interiérech či obecně tam, kde může být problémem vlhkost. 

Velmi účinnou metodou čištění povrchů betonových konstrukcí a dílů je použití parních čističů. Metoda „tryskající” proti povrchu páru předehřátou na cca 140 ºC o tlaku přibližně 4 bary je účinná na čištění olejových skvrn či mastnot obecně a výborně se uplatňuje při odstraňování graffiti tam, kde byly použity antigraffiti prostředky, zejména na voskové bázi. I tato metoda má prakticky zanedbatelný dopad na strukturu povrchu betonu, a je proto k čištění pohledového betonu velmi vhodná. 

Mezi velmi šetrné a progresivní metody, které nacházejí uplatnění opět především při odstraňování graffiti, náleží postup označovaný jako „vacublasting”, tryskání v podtlaku. Metoda spočívá ve vytváření podtlaku nad vymezenou částí povrchu, přičemž v důsledku toho je do speciálně konstruované komory nasáváno vhodné abrazivo. To je společně s odstraněným prachem, barvami a dalšími nečistotami odsáváno. S ohledem na to, že je možno volit abraziva různé tvrdosti, má tento postup malý či zanedbatelný dopad na strukturu povrchu betonu, zejména jsou-li použity organické drtě velmi šetrné k podkladu. Při použití skleněných či korundových drtí se sice zvyšuje účinnost zásahu, ale pochopitelně i hloubka zásahu, a tím i dopad na výsledný vzhled takto čištěného povrchu. 

V tomto ohledu je metoda podobná klasickému tryskání pískem či nesilikátovými abrazivy, kdy je proti povrchu čištěného betonu abrazivo vrháno proudem vzduchu. Hloubka zásahu, a tím i charakter vyčištěného povrchu, odvisí od granulometrie abraziva, od toho zda se jedná o ostrohrannou drť či oblá zrna a na řadě dalších faktorů (doba tryskání aj.). S obdobným dopadem na vzhled povrchu lze počítat při použití vysokotlakého vodního paprsku (VVP). V obou zmíněných variantách se jedná o velmi rozšířené technologické postupy, které jsou hojně využívány při opravách železobetonu i jiných stavebních konstrukcí. Při použití v interiéru může být velkým problémem generovaný prach, resp. v případě VVP generovaný vodný aerosol. 

Pokud došlo k poškození či rozpadu povrchu pohledového betonu, např. v důsledku působení posypových solí (CHRL), v důsledku koroze ocelových výztužných vložek apod., nezbývá obvykle nic jiného, než realizovat opravu pohledového betonu „klasickým” sanačním postupem. Z povrchu opravované konstrukce musí být v takovém případě odstraněn veškerý nesoudržný, uvolněný, zvětralý či jinak viditelně poškozený beton. Korodující výztuž musí být šetrně uvolněna a zbavena korozních zplodin. Pokud bude následně reprofilace realizována pomocí polymercementových kompozic, je povrch betonu bezpodmínečně nutné náležitě provlhčit, a to průběžně alespoň 120 min. před aplikací správkového materiálu. V případě potřeby je možné kotvit reprofilační materiál k podkladu adhézním můstkem. 

Povrchy, z nichž byl odstraněn beton, jsou při klasicky prováděné sanaci doplněny na původní průřez. S ohledem na rozsah poškození se správková reprofilační malta nanáší buď zednickým způsobem nebo způsobem strojním. V současné době je obvyklé používání prefabrikovaných (továrně vyráběných) objemově kompenzovaných polymercementových kompozic s přídavkem mikrovýztuže (PP vlákna, alkalirezistentní skleněná vlákna), přísadami zlepšujícími přídržnost apod. 

Rozsahem menší poruchy, především v interiéru, je možné opravit i speciálně formulovanými polymermaltovými kompozicemi. Jak bylo řečeno již v předchozí části, tyto kompozice vynikají velmi dobrou přídržností k podkladu a velkou výhodou je možnost přizpůsobit jejich barevný odstín barvě opravovaného prvku. 

Obecně je ovšem nutno připustit, že u pohledových betonů, u kterých se projevily poruchy ve větším rozsahu, se povrchy takových konstrukcí do původní podoby sanují velmi nesnadno, obvykle to není technicky ani ekonomicky proveditelné. V takovém případě je nutno počítat s nově pojatou finalizací povrchu. K tomu lze použít poměrně široké palety možností, např. vytmelení a sjednocení celého povrchu jemnou stěrkou (tzv. egalizace) a následné nanesení krycího barevného nátěru. Osvědčuje se použití strukturních nástřiků, různých probarvených, škrábaných omítek, používají se i polymery pojené ve hmotě probarvené kompozice napodobující přírodní kámen, dále jsou dostupné a poměrně hojně používané i obklady sklocementovými či obecně vláknocementovými prvky s rozmanitým dekorem. 

Výhodou těchto řešení je zajištění odpovídající trvanlivosti opravených povrchů, možnost propůjčit povrchům zcela nový vzhled, a to jak ve smyslu strukturním či barevném. Použití obkladových prvků umožňuje velmi často i účinnou ochranu vůči vandalským útokům, usnadňuje se čistitelnost takto řešených povrchů, u dopravních i jiných staveb je možné zvýšit specificky korozní odolnost atd. Pochopitelně je třeba otevřeně připustit, že nemožnost či ekonomická neprůchodnost obnovy původního vzhledu může být v řadě případů vnímána jako zásadní a velmi negativní problém.

Oprava a údržba pohledových betonů je oborem, kde se uplatňuje řada technologií a materiálů široce využívaných i v jiných nestavebních oborech (např. údržba a obnova přírodního kamene). Základním předpokladem pro dlouhodobou trvanlivost konstrukcí z pohledového betonu je nejen bezchybné provedení při výstavbě a výrobě, ale, jak bylo již zdůrazněno, i konstrukční a projektové řešení. To v maximální možné míře musí eliminovat výše zmíněná rizika, musí předejít vzniku trhlin a rovněž dobré konstrukční řešení by mělo usnadnit i běžný každodenní úklid a provoz interiérů. Na rozdíl od interiérů, vyžaduje pohledový beton v exteriéru, a to především v městském prostředí, pravidelnou údržbu. 

Za předpokladu, že železobetonová konstrukce z pohledového betonu je dobře navržena a realizována a zároveň je zajištěna odpovídající údržba jejího povrchu, pak má nesporně všechny předpoklady plnit dlouhodobě svoji estetickou funkci a umožňuje propůjčit architektonicky přitažlivou podobu i řadě dopravních a inženýrských konstrukcí.