Petr Hájek / Úhel pohledu

Petr Hájek (nar. 1970) patří k předním představitelům generace, která vstoupila na českou architektonickou scénu v závěru 20. století. Po studiích na Fakultě architektury Českého vysokého učení technického v období 1988 až 1995 (u profesorky Aleny Šrámkové) a na Škole architektury Akademie výtvarných umění (1995 až 1998 u profesora Emila Přikryla) založil spolu s Tomášem Hradečným a Janem Šépkou studio HŠH architekti, které úspěšně fungovalo až do roku 2009. Poté se osamostatnil a založil si svoje vlastní architektonické studio Petr Hájek architekti. V současnosti je profesorem na Fakultě architektury ČVUT a učí také na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě.

Jednou z nejdůležitějších realizací uskutečněných v rámci HŠH bylo Arcidiecézní muzeum v Olomouci (2003), které vzniklo v areálu bývalého Přemyslovského hradu. Projekt uspěl na základě soutěže a jeho koncepce byla založena na protikladu původních objektů, jež byly obnoveny ve své ryzí podobě, a nově vložených prvků, které se staly nositeli soudobých funkcí a technologií. Nic se nepřizpůsobuje, neschovává, nemaskuje. Každá doba má právo na zřetelnou existenci. Vše, co je nové, okamžitě vnímáme, protože je to na první pohled patrné. Betonové části imponují svou tvarovou přehledností, čistotou a dodávají muzeu přirozený řád. 

Moderní způsob, jenž byl na Arcidiecézním muzeu uplatněn, předznamenal cestu dalším úspěšným rekonstrukcím HŠH, především pak v rámci úprav uskutečněných na Zámeckém návrší v Litomyšli. Architekti se zabývali jízdárnou, kočárovnou, revitalizovali koryto potoka, ale vytvořili také zajímavý herní stan nebo venkovní lavičky. Jednotícím elementem všech částí se stalo použití laminátu v dosud nezaznamenané míře. Určující roli v tomto ohledu sehrála jízdárna (2013), která byla proměněna ve víceúčelový sál pro výstavy, konference, koncerty i divadelní představení. Veškeré nové počiny byly stejně jako v Olomouci přiznány, zde zaujímá prvořadou pozici vložený laminátový objekt, jenž má dvě části. První je tvořena pevným korpusem obsahujícím šatny, toalety a stanoviště techniků, druhá je pohyblivá a slouží jako jeviště. Protože jeviště není statické, lze je posouvat po kolejnicích a podle potřeby upravovat velikost sálu, což v důsledku znamená (spolu s nastavitelnými ozvučnými deskami na stropě) navození požadovaných akustických podmínek. Až jantarově zabarvený laminát působí na návštěvníka slavnostně a prostor jízdárny pohledově odlehčuje.

V portfoliu Petra Hájka se objevují také stavby určené individuálnímu bydlení, jakými jsou rodinné domy v Berouně (2004), Černíně (2009) nebo v Lipencích (2014). Zvláštní pozornost si zaslouží nástavba na střeše činžovního domu v Praze na Letné (2009), kterou navrhl pro svou rodinu. Jedná se vlastně o specifický dům. Namísto běžně upravené půdy, kde se lidé stěhují do podkroví, se rozhodl se střechou nakládat jako se stavebním pozemkem. Do střechy a krovu vklínil plechové kontejnery tak, aby nenarušily čitelnost původního tvaru domu. Patrné jsou pouze při pohledu ze dvora, jinak se z exteriéru nedá poznat, co se na staré střeše odehrálo. Boxy jsou dvojpodlažní (dají se uzavřít „skládacím“ systémem, jaký se používá k uzavírání výloh obchodů) a jsou opatřeny velikými horizontálními okenními otvory, které připomínají oči. Obsahují obytné místnosti, sociální a technické zázemí, přičemž ložnice a šatny jsou situovány do podkroví. Vše našlo své přesné místo. Je pozoruhodné, jak se podařilo skloubit přidané objekty se střechou. Vše vypadá přirozeně, vše na sebe plynule navazuje, krovy jsou ponechány v syrovém stavu, byly pouze vyztuženy. Tam, kde je položen sádrokarton, je také vidět jeho nenatřený povrch. Princip, který architekt vymyslel, by bylo možné aplikovat prakticky na většině adaptovaných střech. Kloubí se v něm logika a funkčnost současných požadavků kladených na pohodlný životní prostor, ale zároveň podkroví ponechává kus romantiky, již od něj podvědomě očekáváme.

Další z důležitých veřejných staveb navržených Petrem Hájkem je Krkonošské centrum environmentálního vzdělávání (KCEV) ve Vrchlabí dokončené v roce 2014, které je umístěno na kraji zámeckého parku, přímo naproti sídlu Správy KRNAP (obr. 26). Zatímco starší správní budova má velmi průměrnou architekturu, o KCEV platí opak. Dochází k výjimečně vydařenému propojení tematiky domu a krajiny, potažmo přírody jako takové. Tvar budovy je odvozen od krajiny Krkonoš a má být názornou ukázkou sil, jež formovaly jejich geometrii. Ve své podstatě je to abstraktní model pro pochopení vzájemných vztahů a jejich jedinečné topografie. Jedná se o unikátní budovu, jež může zároveň sloužit jako učební pomůcka. Její střecha, rozčleněná na trojúhelníkové dílce, je porostlá rozchodníky a podle jejich orientace vůči světovým stranám v nich vznikají mikrosvěty. Jde o horskou louku. Většina prostor KCEV je uložena pod zemí, díky zářezům do střechy a prosklené čelní stěně je v ní dostatek přirozeného světla. Se starší budovou KRNAP je KCEV propojeno krčkem, který není určen jako komunikace, ale může sloužit pro skladovací potřeby. Auditorium má stupňovitá místa, aby měl každý posluchač dostatečné pohodlí, v jeho sousedství je do jednoho sálu soustředěna laboratoř, učebna a knihovna, aby posluchači mohli teorii a praxi vstřebávat v přímém kontaktu. Garáž byla pojata jako hybridní prostor a může zároveň sloužit jako galerie. Celek se vyznačuje organickým, přírodním výrazem: betonová střecha splývá s krajinou, při příchodu od městského parku nijak nevyčnívá, stala se jeho součástí.

V Praze na Letné dostal Petr Hájek příležitost rekonstruovat vodárenskou věž (2018), zdejší monument, který už dávno přestal sloužit svému účelu. Obnova objektu spočívala nejenom v opravě věže a jejím uzpůsobení současnému provozu, ale dotýkala se i přilehlého domu dětí a mládeže a mateřské školky. Věž je konvertována, došlo ke změně jejího užívání a můžeme ji – podobně jako KCEV – pokládat za didaktickou stavbu přinášející ponaučení. Hned po vstupu návštěvníka přivítá Foucaltovo kyvadlo, jednoduché zařízení, pomocí něhož bylo prokázáno otáčení Země kolem své osy. Točité schodiště z pískovcových stupňů, od schodišťové šachty oddělené ozdobným kovaným zábradlím vyrobeným podle originálního torza, bylo zpevněno, precizně očištěno. Z bytů ve druhém a třetím poschodí, kde kdysi bydleli strojníci obsluhující vodárnu, vznikly klubovny a z dalšího je knihovna s čítárnou a kuchyňkou. Na samém vrcholu věže bývala nádrž na vodu a její někdejší objem připomíná černý pohyblivý závěs. Zůstal jen komín, do něhož byl zasazen periskop, který díky důmyslné kompozici zrcadel umožňuje opět vyhlídku po Praze a okolí. Vodárna je nyní pozorovatelnou, jakou bývala před postavením bloku budov, tzv. Molochova, který ji o výhled připravil. Počítá se s tím, že by v těchto místech měla probíhat různá představení, a proto je podlaha vyskládána z praktikáblů, pomocí nichž se může měnit její výška a případně lze získat místa k sezení nebo – podle potřeby – k tvoření. Nyní je věž interaktivní pomůckou, jaká se jen těžko omrzí.

Souběžně s rekonstrukcí vodárenské věže probíhalo budování nové části Centra současného umění Dox, která dostala název Dox+ (2018) a jež rozšířila původní komplex věnovaný především výtvarnému umění o prostory pro tanec, hudbu, film a školu architektury (obr. 28). Hlavní sál, obklopený stěnami z masivního betonu, byl navržen a realizován jako experimentální stavba, která se dá pro každou speciální produkci naladit – podobně jako se ladí hudební nástroje. Stejně jako hlavní sál tak i vedlejší zkušebna byly opatřeny fasádou, jež připomíná pohodlnou pohovku, nicméně nejde o formální volbu, která měla zajistit stavbě vizuální zajímavost, jakkoliv ta je pro Dox+ příznačná. Měkký obal objektů plní totiž hned několik funkcí, slouží jako tepelná izolace, hydroizolace a navíc ještě jako zvuková izolace – pohlcuje zbytkový zvuk ze sálů, čímž se zamezuje tomu, aby se rozléhal ve vnitrobloku, v němž jsou budovy situovány. Objekt hlavního sálu má svažitou střechu, na kterou byl položen trávník, takže může sloužit jako amfiteátr pro publikum sledující akrobatický tanec. Dox+ harmonicky rozvinul potenciál „základního Doxu“, který byl navržen architektem Ivanem Kroupou. Petr Hájek se svým týmem potvrdil pověst autora přistupujícího ke každému úkolu s novou energií a neotřelým úhlem pohledu. Vytváří prostředí, které inspiruje.