V betonu je otištěn prchavý okamžik 

Co pro vás znamená beton?

Svobodu. Z betonu v podstatě můžu odlít jakýkoliv tvar. Je to materiál, který přináší jednak inspiraci, jednak okamžik tvůrčího procesu. Je to materiál, který mě ještě neunavil, a pořád mě neomrzelo vymýšlet z něj stavby. Možná je to tím, že tvary i struktura mohou být pokaždé jiné. Nabízí vám nekonečné množství variant, jak dosáhnout cíle.

Kdy jste si uvědomil, že betonu rozumíte a dokážete jej ovládat?

Zdá se mi, že je to naopak. Že on rozumí mně. Cítím v tom jistou spřízněnost. Betonové stavby jsou skoro vždy krásné. Jejich estetická síla je součástí tohoto materiálu. Pokud byste konstrukce vyzdil a omítnul, tak ztratí energii. To jsem už mnohokrát vyzkoušel.

Mluvíte o estetické síle betonu. V čem spočívá a jakým způsoben vzniká?

Spočívá v napětí mezi jeho pevností a zároveň poddajností. V procesu jeho výroby je obsažena určitá emoce, která tam pak trvale zůstává. Do betonu je otištěn prchavý okamžik, to je přece vysloveně poetická věc, jako když najdeme zkamenělou lasturu nebo trilobita. Je to svědectví, záznam informace o jistém momentu, který by jinak zmizel. Každá část betonové konstrukce je ve své podstatě neopakovatelným originálem se svým vlastním příběhem. To všechno mě na betonových stavbách přitahuje.

Kteří světoví architekti pracující s betonem vás zaujali?

Nedávno jsem viděl Le Corbusierův kostel ve Firmini. Byl dokončen sice až padesát let po jeho smrti, ale přesto nepostrádá krásu, odhodlání, odvahu, které jsou pro tohoto architekta typické. Totéž – ještě mnohem intenzivněji – je patrné u jeho kaple v Ronchamp, kde dokázal s betonem pracovat tak osobitě jako snad nikdo před ním. Cítím tam absolutní tvůrčí svobodu. Velmi si cením i Salkův institut v La Jola od Louise Kahna. Znal jsem tuto stavbu předtím z fotografií, ale setkání se skutečností bylo mnohem silnější, což vůbec nebývá pravidlem, fotografie často klamou. Teprve když jsem stál uvnitř, uvědomil jsem si dokonalost detailů, které dokázal vytvořit, a stejně tak jsem vnímal kontext architektury souznějící s místem.

A viděl jste také nějaké zajímavé stavby současných architektů?

Teď jsem zrovna plný dojmů z návštěvy bavorského Blaibachu, kde podle návrhu studia Peter Haimeler vznikl jedinečný koncertní sál. Obdivoval jsem, jak krásně jsou na něm provedeny betony: mají drsnou strukturu, ale zpracování ve formách a detailech je extrémně jemné, jako kdyby to byly prefabrikáty. V zadní části jsou blízko sedadel a vizuální kontakt i dotek přinášejí zajímavý zážitek. Dočetl jsem se, že se na stavbě budovy podíleli i sami obyvatelé Blaibachu, kteří jsou dnes na tuto budovu pyšní. Koncertní sál se vyznačuje výbornou akustikou s dlouhým dozvukem. Zajímavé je i to, že sál není vybaven technologií proměnné akustiky a lze jej tedy využívat téměř výhradně pro vybrané hudební produkce. Doporučil bych také navštívit některé stavby švýcarského architekta Valeria Olgiatiho, například Linard Bardill House nebo přednáškový sál Plantahof. Vynikající jsou rovněž betonové stavby od Christiana Kereze nebo Petera Märkliho. Příkladů v historické i současné architektuře najdeme mnoho.

Jak důležitá je pro vás, když se zamýšlíte nad novou stavbou, znalost technologie, kterou na její zrod použijete?

Znalost technologie je pro návrh stavby důležitá, ale na začátku projektu nebývá pro mě tím hlavním. Nespecializuji se ani neupřednostňuji žádné konkrétní druhy konstrukcí či materiálu, spíš se nechávám vést základní ideou, které pak vše ostatní podřizuji. Kdybych se omezoval jenom na určitou technologii, tak by mě při návrhu příliš svazovala. Častokrát řeším nejdřív vizi a až poté ji konfrontuji s reálnými možnostmi z hlediska statiky a konstrukce. Pokud se rozhodnu pro konkrétní technologii, tak většinou až následně, kdy ji zvolím v souladu s architektonickým konceptem stavby.

Víte předem, jakého výrazu chcete betonem dosáhnout?

Základní představu mám, ale zároveň se zajímám o to, jaké jsou i jiné, takříkajíc konkurenční možnosti. Pokaždé si proto nechávám udělat několik vzorků, abych si byl jist tím, pro co se rozhodnu, a aby v průběhu stavby nemuselo dojít k radikální změně. Většina českých stavebních firem se stále ještě učí, jak precizně zvládnout betonové povrchy. Jakýkoliv nadstandardní požadavek z hlediska betonové směsi, textury a barvy je problém. Problémem je i kvalita použitého bednění a bednicích prvků. Ty jsou často za svou životností. Nedávno jsem se byl podívat na několika stavbách v Německu a záviděl jsem jejich provedení. Obdivuhodná byla kvalita probarvení betonu a harmonický dojem z celého povrchu konstrukce, přestože byl zjizven mnoha kavernami. Takto dobrý výsledek je vždy spojen s precizním ovládnutím technologie. V takovém případě je možné pracovat s vysokou přesností, která je důležitá pro osazení dalších částí stavby. Jeden z mála českých architektů, který v betonu realizuje i velmi jemné detaily, je Stanislav Fiala. Jeho dům na Národní třídě v Praze jsem prošel celý a musím říct, že obdivuji, co s betonem dokáže.

Existuje nějaký druh staveb, které jsou pro ztvárnění v betonu ideální?

Ideální? Podle mě to takto vyloženě nelze říci, protože beton je schopen zastat téměř každou roli, může z něho být odlitý krásný byt, dům, ale i kostel, stejně tak jako kaple nebo muzeum či škola. Beton nemá pevné limity. Dokáže stavby malé, skoro nepatrné, stejně jako velké sály filharmonií nebo stadionů.

Přesto má beton spousta lidí v Česku spojen s negativními pocity, zdá se jim neosobní, chladný. V čem jsou příčiny této nedůvěry?

Pravděpodobně za to může doba socialismu, kdy se z betonu masově stavěla sídliště a různé stavby občanské vybavenosti, obchody, provozovny, ale také podchody, lávky, které byly provedeny velmi nekvalitně. Chyběla tomu potřebná řemeslná péče v detailech a kvalitní materiál. Z toho také zřejmě vyplývá určitá averze, která ale podle mě nakonec časem vyprchá. Mám za to, že později narození, kteří totalitu poznávají jenom z doslechu, už podobné předsudky nemají, protože se narodili do jiné doby.

Mohl byste jmenovat stavbu, která vás nejvíce obohatila ve smyslu zvládnutí betonu?

Asi to bude Arcidiecézní muzeum v Olomouci. Historický areál budov jsme zrekonstruovali a do budov jsme vložili menší objekty z betonu. Každá betonová část vložené stavby byla zároveň nábytkem i konstrukcí. Každý kousek byl jiný, přičemž každá část měla několik funkcí: zpevňovaly dům a sloužily i jako výstavní fundus, navíc do nich byly vložené technologie. Některé části byly duté pro dodatečné uložení instalací či pro jejich výměnu, až doslouží. V betonových konstrukcích bylo nutné odlít řadu nik a drážek pro prvky jako zábradlí, skla, lišty osvětlení a podobně. Tehdy jsem se o betonu a jeho možnostech dozvěděl řadu informací, z nichž dodnes čerpám.

Beton jste progresivně použil při stavbě Krkonošského centra environmentálního vzdělávání ve Vrchlabí. Nesetkal jste se s námitkami, že by vzhledem k místnímu kontextu bylo vhodnější navrhnout budovu ze dřeva?

Myslím, že vedení Krkonošského národního parku neprosazovalo žádné materiálové ani koncepční řešení. To byla pouze naše odpovědnost. Závaznou částí se stal jen stavební program vzdělávacího centra. Jednou z podmínek zadání bylo vytvořit budovu, která by sama o sobě sloužila k výuce a pomohla k pochopení geomorfologických sil formujících jednotlivá pohoří. Proto má lomenice střechy tvary odvozené z geometrie Krkonoš. Každý úhel má svůj přírodní protějšek. Žádný jiný materiál než beton v podstatě nepřicházel v úvahu jak konstrukčně, tak i z hlediska architektonického konceptu. Samostatnou kapitolou byla pohledová část lomenice v interiéru. Jako bednění jsme použili hrubá prkna, protože jejich otisky vytvářely nádhernou strukturu a také přitom docházelo ke kontrastu měkkého a tvrdého materiálu. Vznikla zkamenělina svého druhu.

Zajímá vás také osidlování jiných světů, což jsou témata, která řešíte především se svými studenty v Bratislavě.

Zkoumáme, jak zajistit existenci člověka v extrémních podmínkách, ať už na polárních územích, jako je ostrov Jamese Rosse, což je reálný problém, nebo na Měsíci, což je zřejmě záležitost příštích generací. Ukazuje se totiž, že trvalá přítomnost člověka na měsíčním povrchu bude především problémem udržení jeho zdraví a kondice v prostředí se sníženou gravitací. Příbytky, které navrhujeme, jsou křížencem obydlí a stroje pro umělé zvýšení gravitace.

Bude se na Měsíci stavět také z betonu?

To nevím. Spíše to vypadá na konstrukce využívající zmrzlé vody u měsíčních pólů. Existuje ale několik projektů, které se zabývají využitím regolitu, což je hornina pokrývající měsíční krajinu. Regolit by mohl sloužit jako základní materiál pro stavební směs, která by se spékala pomocí laserů robotických třírozměrných tiskáren. Vzniklá sklovitá hmota – jakýsi kosmický beton – by zapouzdřila a ochránila pneumatické stavby.