Jako když se odlévá socha

Rozhovor Petra Volfa s architektem Stanislavem Fialou

Co pro vás beton znamená?

Je to základní prostředek ke stavění, abych mohl dosáhnout nejzákladnější kost­ry baráku. Já beton považuji za novodobý kámen, který se dokáže také tak pěkně tvářit. Kámen zrozený v přírodě díky tomu umíme napodobit, ale poctivým způsobem, protože beton je pospojovaný z přírodních materiálů. Umíme jej nalít do formy, vyztužit ocelí a nechat ho ztvrdnout. Beton je pro mě stejně samozřejmý jako pro novodobého člověka chleba.

V čem je jeho nezastupitelnost?

V tom, že železobeton můžeme odlít do jakýchkoliv tvarů a dokážeme s ním vytvořit konstrukce, které bychom z kamene určitě udělat nemohli. Kámen je prostě proti němu omezený tím, že se staví z malých kvádříků, které se nejprve musí pracně vylámat, opracovat a pak je teprve možné začít je skládat a spojovat. Beton je zatím podle mě nenahraditelný, naše civilizace žádnou jinou podobnou hmotu, která by se dala lít ve srovnatelně velkém měřítku, nevyvinula.

Jak jste se dostal k tomu, že prostřednictvím betonu vytváříte velmi poetickou architekturu, která zbavuje beton pověsti poněkud hrubého či šedivého materiálu?

Celosvětově je beton kultivovaný materiál už dávno, už od časů Le Corbusiera, ale my k tomu dospíváme klopotně, prokousáváme se normální stavitelskou praxí, kde je vše až na kost ekonomizované. Postupně se ale dostáváme do situace, kdy se beton může začít používat tak, aby mohl dostat rovnou svoji tvář a následně se nemusel překrývat, což může být klidně ve výsledku dražší, než když je povrch rovnou hotový. Beton se může kultivovat už ve fázi jeho tvorby, což je velice dávno užívaná metoda, na kterou se u nás pozapomnělo a možná se taky trochu přejedla. I za socialismu se bednily opěrky prkny, protože nebylo lepší bednění, a pak vzniknul beton, který získal svou duši tím, jak se do něj otisklo dřevo. Dneska je to najednou luxus a dělá se z toho druh architektonického vkladu… Přitom je to normální věc, kterou jsme jenom zapomněli, protože existuje pohodlné systémové bednění s hladkými deskami a dbá se na to, aby nebyly vidět široké spáry. Čím přesnější bednění je, tím je beton krásnější“, až je občas tak hladký, že už přestává být zajímavý. Přichází o duši.

Připadá mi, jako by dnes šlo skoro hlavně o to, aby nebylo moc poznat, že se ještě jedná o beton.

V důsledku to jde proti smyslu toho, co mě zajímá, totiž proti smyslu přirozenosti. Na betonu mě baví to, že za určitých, dobře řízených okolností do něj dokážu vnést náhodu, která je v přírodě naprosto běžným jevem. Proto do betonů nechávám otisknout různé reliéfy, které se kupříkladu na budově DRNu staly svébytnou disciplínou a důležitým motivem. S investory jsme si řekli, že místo zdobení baráku obklady začneme zdobit už jeho samotnou konstrukci. S nápadem souhlasili a my jsme se vrhli do disciplíny, která s sebou přinesla spoustu neznámých cest, jež jsme museli probádat, abychom si osvojili, jak vše správně provést.

Kde jste svoji metodu testovali?

Trénovali jsme na samém začátku, když jsme pracovali na suterénech. Do bednění jsme vkládali různé věci a snažili jsme se přijít na to, jak zajistit, aby se po odbednění objevilo to, co jsme chtěli. To byl základní úkol, který nebyl snadný, protože nikdo nevěděl, jak toho docílit. Je za tím spousta diskuzí a ještě více zkoušek. V suterénech jsme si vlastně vytvořili jakousi stavební laboratoř, kde jsme v zimě, prachu, špíně a v holínkách experimentovali a snažili jsme se proces kontrolovat. Stejně jsme nikdy nevěděli, jestli to, co se objeví, bude podle našich představ, ale to mi nevadilo, protože správná míra nahodilosti dává celku lehkost. Když jsme do bednění vložili kus stromu, větve, tak jsme naprosto nebyli schopni odhadnout, jak to dopadne.

Vzniklé reliéfy působí nesmírně esteticky, až jako sochařská díla. Jsou krásné.

Podle mě je to krása, která je založená do jisté míry na chybě. Spousta kolegů, s nimiž jsem na stavbě spolupracoval, si myslela, že budu chtít, aby byl otisk naprosto dokonalý, přesný, vycizelovaný a měli z toho noční můry. Zbytečně. Chtěl jsem, aby otisky vyjádřily příběh, který se tam odehrával, třeba už jenom v tom, jak jsme si s tím, co jsme dělali, lámali hlavu, abychom dosáhli vzrušujících výsledků…

Pracujete se stálým týmem betonářů?

Tým se vytvořil během stavby DRNu na Národní třídě. Postupně vznikla úzká skupina lidí, kteří byli tím, co jsme zkoušeli, potěšeni. Bavilo je dělat něco jiného, než na co byli roky zvyklí. Putovali s námi na palác Špork v Hybernské ulici, kde vytvořili jeho betonovou nástavbu, která byla charakterem odlišná, ale to bylo na tom právě přínosné, protože jsme mohli zkoušet zase něco jiného. Zvládli jsme, prakticky souběžně, dva baráky spolu. Bylo znát, že už jsme sehraní a spoustu věcí jsme si už ani nemuseli vysvětlovat. Někdy se hovoří o tom, že jsou týmy funkční jako sehraný orchestr – a toto byl přesně ten případ.

Jak se podařilo do betonu – což je patrné v garážích DRNu – odlít otisky dlaní betonářů?

Tam jsme to museli udělat tak, že si otiskli svoje ruce do sádry a vyryli do nich ještě svůj podpis. Finální odlitky byly gumové a ty jsme nakonec vložili do bednění. Bylo to podobné, jako když se odlévá socha, tady už byla přesnost nezbytně nutná a náhoda se musela vyloučit. Pro mě šlo o zásadní věc. Chtěl jsem, aby betonáři se stavbou opravdu žili a nadchli se pro ni, což se podařilo hned od počátku, v garážích, když se do svého díla mohli podepsat.

Poprvé jsem si všiml vašeho až sochařského pojetí betonu na klubovně golfového klubu Čertovo břemeno v Alenině Lhotě. Co pro vás tento počin znamenal?

Pro mě to byla opravdu zlomová práce. Když se tvoří myšlenka, tak na ni působí tisíce pocitů, které kompiluji dohromady. Na Čertově břemeni byl určující návrh povalového stropu, na který jsem se rozhodl použít velikánské kmeny zbavené kůry, abych dosáhl potřebného rozponu. Motiv mohutných kmenů jsem chtěl rozvinout v dialogu s betonem, do něhož jsem je otisknul, aby připomínaly okolní přírodu, včetně nedalekých skal, podle nichž je klub pojmenovaný. Zažíval jsem okamžiky předtím jenom nepříliš často poznané radosti, které vycházely ze zájmu investorů, kterými byly rodiny Petra a Jiřího Němcových. Bylo to souznění. Přišlo mi, že jsou otevření všemu, co jsem chtěl vyjádřit: jednak jejich určitou rodinnou historii, a především kontext s krajinou České Sibiře, do které je stavba zasazená. Šlo mi o to, abych ji nezatěžoval běžným tvaroslovím, ale co nejvíce se krajině přizpůsobil, a proto jsme ve své podstatě vytvořili něco, co bychom mohli nazvat jeskyňkou. Vedle syrových betonů je její exteriér i interiér doplněn balvany, které byly nasbírány na přilehlých pozemcích, když se budovalo golfové hřiště. Myslím, že to mělo svoji logiku. Nebylo to formální řešení, protože se nejednalo o uplatnění nahodilých prvků, a už vůbec ne o dekorování. V DRNu jsem na to navázal, opět mě zajímaly širší souvislosti, různé druhy paměti materiálu i lidských příběhů.

Jak se chcete vyhnout tomu, aby se výtvarný přístup k betonu, který používáte, opakováním nestal manýrou?

Dávám si na to pozor a snažím se ho uplatnit hlavně tam, kde mi to dává smysl. Nechci být automaticky všude v roli architekta, který vždycky něco otiskne do betonu, ačkoliv se to ode mě čeká. Jakmile by se z toho stala automatická záležitost, ztratily by otisky svou prvotní sílu. Na druhou stranu se jim nechci a priori bránit, protože mě prostě takový způsob práce s betonem zajímá. Nechtěl bych si ho však přivlastňovat.

Nedávno za mnou přišla jedna klient­ka, pro niž jsem navrhl rodinný dům, a chtěla motivy, jež viděla otištěné v DRNu. Líbily se jí, prý jim propadla, říkala. Vybrala si je jako ze vzorníku. Chvíli jsem nad tím přemýšlel a pak jsem na to přistoupil. Zajímalo mě, jak otisky budou fungovat na stavbě jiného měřítka i naprosto odlišné typologie: jenom máloco je tak od sebe vzdálené jako rodinný dům a převážně administrativní budova. Výsledek mě nakonec velmi potěšil, protože vznikla věc, která dané téma zase o něco více rozvinula a posunula.

S jakým materiálem si podle vás beton nejvíce rozumí?

Za sebe bych si klidně dovolil říci, že je schopen koexistovat se všemi materiály, jaké jsou běžně dostupné, ať už jde o sklo, ocel, dřevo, kámen nebo cihly. Jeho schopnost přizpůsobit se nezná mezí, přijde mi, že je nenáročný, a pokud se mu věnuje náležitá péče, tak ji mnohonásobně vrátí. Jde spíše o to, abychom byli disciplinovaní v posuzování adekvátnosti toho, na co ho používáme, to je alfou omegou správného výsledku. Beton si sám řekne, k čemu se hodí.

Je podle vás důležité dobře znát technologie spojené s používáním betonu?

Myslím, že je to úplně zásadní.

A kdy jste se je naučil zvládat?

Když architekturu zkoušíte dělat poctivě, tak se musíte s betonem seznámit od úplně prvního kontaktu. Já jsem to tak alespoň měl. Musel jsem vědět, jak bude vypadat technologická tvorba, abych se s lidmi, kteří ji měli na starost, mohl domluvit, co je možné a co možné není. To mi ostatně zůstalo dodnes, nejradši mám kontakt s lidmi, kteří na stavbě stloukají bednění, protože oni rozhodují, jestli přijmou moje záměry. Dá se říci, že mě inspirují. Proto jsem na stavbě přítomen tak často, jak to jenom jde. Pro mě je stavba živná půda, z níž čerpám energii a nápady.

group-8 Created with Sketch.

Beton je zatím podle mě nenahraditelný, naše civilizace žádnou jinou podobnou hmotu, která by se dala lít ve srovnatelně velkém měřítku, nevyvinula.

Ing. arch. Stanislav Fiala

architekt

Autor

Básníci betonu

Články Josef Pleskot / Síla architektury, Stanislav Fiala / Sochař prostoru a Petr Hájek / Úhel pohledu představují trojici současných architektů, jejichž význam překračuje hranice České republiky. Můžeme sledovat vývoj jejich stylu, ale také vztah k ekologii, k přírodě, stejn...

Josef Pleskot / Síla architektury

Josef Pleskot je pokládán za nejvýznamnějšího českého architekta posledních tří desítek let. Nikdo jiný z oboru nemá tak široké portfolio, žádný jiný architekt dlouhodobě nepodává tak přesvědčivé výkony v rozmanitých, často diametrálně odlišných žánrech. Pleskot navrhl desítky...

Rozhovor Petra Volfa s architektem Josefem Pleskotem

Rozhovor Petra Volfa s architektem Josefem Pleskotem

Stanislav Fiala / Sochař prostoru

Tvorba Stanislava Fialy je výjimečná hned v několika ohledech. Klade důraz na propracovanou, až umělecky pojatou formu, která se dalece vymyká běžné produkci. Má vlastní styl. Jeho domy jsou autorskými díly, kde se celek snoubí s pečlivými detaily a dohromady vytváří silné kom...

Petr Hájek / Úhel pohledu

Architekt Petr Hájek se do širšího povědomí veřejnosti vepsal progresivním způsobem navrhování, kdy se často nechává inspirovat přírodními vědami, znalostmi fyziky, matematiky, akustiky či astronomie. Jeho stavby mívají překvapivá, konceptuální řešení a originálním způsobem re...

V betonu je otištěn prchavý okamžik 

Rozhovor Petra Volfa s architektem Petrem Hájkem