Popílek se získává elektrostatickým nebo mechanickým odlučováním prachových částic z kouřových plynů topenišť otápěných práškovým uhlím (viz také definice podle ČSN EN 450 – 1). Popílek získaný jiným způsobem nesmí být v cementech podle ČSN EN 197 – 1 ed. 2 použit.
Popílek může být svou podstatou křemičitý nebo vápenatý. První má pucolánové vlastnosti, druhý může mít navíc hydraulické vlastnosti.
Křemičitý popílek (V)
Křemičitý popílek je jemný prášek převážně sestávající z kulových částic s pucolánovými vlastnostmi. Sestává zejména z aktivního oxidu křemičitého (SiO2) a oxidu hlinitého (Al203). Ve zbytku je pak obsažen oxid železitý (Fe203) a jiné sloučeniny. Obsah aktivního oxidu křemičitého nesmí být menší než 25 % hmotnosti.
Vápenatý popílek (W)
Vápenatý popílek je jemný prášek, který má hydraulické a/nebo pucolánové vlastnosti. Sestává zejména z aktivního oxidu vápenatého (CaO), aktivního oxidu křemičitého (SiO2) a oxidu hlinitého (Al203). Ve zbytku je pak obsažen oxid železitý (Fe2O3) a jiné sloučeniny. Obsah aktivního oxidu vápenatého nesmí být menší než 10,0 % hmotnosti.
Další složky pro výrobu cementu
Hlavní složky:
- portlandský slínek (K),
- granulovaná vysokopecní struska (S),
- pucolány (P, Q),
- kalcinovaná břidlice (T),
- vápenec (L, LL),
- křemičitý úlet (D).
Doplňující složky:
Zdroj: PEŘKA, L. Druhy a složení cementů podle ČSN EN 197 – 1: TP2.4: technická pomůcka k činnosti autorizovaných osob. Praha: IC ČKAIT, 2011.