Rekonstrukce administrativní budovy společnosti Pražská plynárenská v Praze-Michli

Požadavkem investora byla rekon­strukce stávající administrativní budovy za účelem vybudování moderního zákaznického centra a administrativního zázemí.

Původní budova postavená ve dva­cátých letech 20. století společně s areálem slouží jako určitý symbol společnosti Pražská plynárenská. Celý areál plynárny v Michli, přestože není památkově chráněn, je jedinečným komplexem s jednotným vzhledem, pro nějž jsou charakteristické funkcio­nalistické fasády navržené architektem Josefem Kalousem. Velký důraz byl proto kladen na zachování stávajícího vnějšího výrazu řešené budovy.

V průběhu let objekt prošel mnoha stavebními úpravami. V padesátých letech 20. století byly vestavěny kanceláře do podkroví, v šedesátých letech byly přistavěny kanceláře na terase 4. NP. K dalším úpravám došlo v roce 1994, kdy byla původní okna vyměněna za plastová a stěny byly obloženy sádrokartonem, který často zakrýval dnes již nefunkční instalace. Došlo i ke stavebním úpravám podkroví.

Rekonstrukce a modernizace

Společnost Pražská plynárenská vypsala v roce 2015 architektonickou soutěž na celkovou přestavbu a novou organizaci vstupního a administrativního objektu. Vítězem soutěže se stal architektonický ateliér Hlaváček – architekti, který mimo uvedené základní požadavky založil svůj koncept na (za daných podmínek) otevření a zpřístupnění objektu nejen pro veřejnost, ale i zpřehlednění vnitřní fyzické a optické komunikace mezi zaměstnanci.

Budova se funkčně i konstrukčně skládá ze dvou částí – ze vstupního objektu (č. 36) a vlastní administrativní budovy (č. 37). Vstupní objekt je pouze dvoupodlažní a je situován na hranici areálu a ulice. Umožňuje přístup zákazníků a jejich další nasměrování k jednotlivým službám Pražské plynárenské. Hned za vstupními dveřmi jsou informace a podatelna. Stěny přiléhající k veřejnému prostoru jsou maximálně prosklené, aby objekt působil otevřeně a přátelsky k zákazníkovi. Tento objekt je nepravidelného tvaru o maximálních rozměrech 21,7 × 12,5 m a je propojen s hlavní budovou spojovacím krčkem, resp. oboustranně prosklenou chodbou, do které je nyní umístěna čekárna.

Konstrukčně je vstupní objekt kombinací železobetonových a zděných svislých stěn, které jsou lokálně doplněny sloupy. Stěny v suterénu jsou převážně železobetonové, stěny v přízemí zděné. Stropy jsou řešeny jako železobetonové desky.

Administrativní budova má pět nadzemních podlaží a jedno podlaží podzemní. Zákaznické centrum se nachází v 1. NP a pro veřejnost zároveň slouží i část 2. NP. Ostatní patra jsou určena různým oddělením Pražské plynárenské. V suterénu se nachází archiv.

Objekt č. 37 je stavba obdélníkového půdorysu o rozměrech 32,35 × 14,08 m. Konstrukčně se jedná o kombinaci obvodové nosné svislé konstrukce a vnitřního železobetonového skeletu. Stropy jsou tvořeny převážně železobetonovými deskami. V části, kde bylo větší zatížení vzhledem k vyšší koncentraci příček, např. v místě sociálních zázemí, byly provedeny železobetonové bedničkové stropy.

V rámci rekonstrukce a modernizace byly z objektu odstraněny všechny nepotřebné příčky, které bránily vnitřnímu, ať již fyzickému, nebo optickému kontaktu. Nové příčky mezi kancelářemi i chodbami byly navrženy prosklené. Toto řešení umožňuje prosvětlení celé stavby přirozeným světlem, odstraňuje temné kouty a umožňuje vzájemný vizuální kontakt mezi pracovníky. Díky navržené koncepci zároveň objekt působí na zákazníka otevřeným a vstřícným dojmem. Byla vytvořena kapacitní centrální hygienická, sociální a komunikační jádra. Nefunkční a zbytečná schodiště byla zrušena a nahrazena jedním centrálním, jež propojuje všechny provozy a navíc, na rozdíl od původního řešení, zajišťuje únikové, nicméně transparentní cesty. Původní, funkčně nevyhovující výtah byl stejně tak nahrazen výtahem novým, splňujícím všechny požadavky. Nedílnou a zcela zásadní součástí celé koncepce bylo nové řešení původních nouzových podkrovních kanceláří, jež jsou nyní díky průběžným otevřenějším vikýřům a centrálnímu světlíku důstojným a prosvětleným kancelářským prostorem. S tím vším souvisela i kompletní výměna všech inženýrských sítí od kanalizace až po klimatizaci a slaboproud.

Hlavním úskalím celé akce byla sku­tečnost, že byl projekt zpracováván v době, kdy byl objekt stále v plném provozu a nebylo možné provést kompletní průzkum stavu konstrukcí a technického vybavení. Navíc ani nebyly k dispozici dostatečné historické technické podklady a těch několik, které se podařilo najít, neodpovídalo skutečnosti.

To vše se negativně projevilo při zahájení a následném postupu stavby. První nepříjemné překvapení se objevilo při odstranění krycích sádrokartonových podhledů, obkladů a předstěn. Ukázalo se, že zhotovitelé v rámci úprav původního objektu v devadesátých letech 20. století těmito prostředky šikovně zakryli jimi způsobené narušení nosných betonových konstrukcí včetně jejich výztuže s cílem uvolnit si trasy pro nové rozvody – elektro, voda, topení apod. Dalším překvapením byla skutečnost, že i při původním stavebním procesu ve dvacátých letech 20. století se tvůrcům nepodařilo půdorysně umístit svislé nosné konstrukce (sloupy) nad sebe, takže sloup, který by logicky procházel plynule od suterénu do posledního patra, měl v patrech nad sebou „drobné“ půdorysné poziční odchylky.

Teprve po odkrytí všech nosných konstrukcí bylo možné provést seriózní průzkum včetně zkoušek betonu, zpracovatelem byl Kloknerův ústav ČVUT a společnost Betonconsult. Zhotovitel ve spolupráci se společností Recoc poté vypracoval technologický postup sanace. Ten byl následně odsouhlasen generálním projektantem a na jeho základě byl upřesněn rozsah sanačních prací. Zkouškami byla zjištěna průměrná hloubka karbonatace betonu v rozmezí 15 až 40 mm, krytí třmínků bylo v rozmezí 0 až 30 mm, krytí hlavní výztuže se pohybovalo v rozmezí 15 až 70 mm. Z toho vyplynulo, že většina výztuže trámů ležela ve zkarbonované vrstvě betonu a nebyla tedy chráněna proti korozi jeho přirozenou alkalitou. To bylo potvrzeno i při prohlídce odhalené výztuže, která již vykazovala stopy koroze.

Na základě nedestruktivních zkoušek pevnosti betonu v tlaku byl beton stropních trámů zařazen do třídy betonu C16/20. Mezi stanovenými hodnotami jsou dílčí výsledky od 0,39 do 2,18 MPa. Odtrhové zkoušky pevnosti v tahu na spodní ploše trámů dosahovaly pouze 0,8 až 0,9 MPa, kdežto z boku trámů u spodní hrany dosahovaly pevnosti 1,5 až 2 MPa. Skladba betonu byla charakterizována jako standardní pro dobu vzniku konstrukce, tzn. že přenos sil z hlavní výztuže do betonu není po celé délce vložek vždy ideální. Výztuž byla použita hladká, její uspořádání v trámech je nepřesné.

K uvedenému stavu konstrukčních systémů přispěly nezodpovědné zásahy při výměnách instalací v objektu. Např. při provádění elektrických rozvodů došlo k přerušení výztuží v některých stropních deskách. Na jiných místech byly v deskách objeveny trhliny způsobené patrně nevhodným zatížením. 

Sanace železobetonových konstrukcí byla zahájena odstraněním zdegradovaných vrstev betonu a napuštěním inhibitorem koroze aplikovaným na všechny odkryté nebo bouracími pracemi zasažené konstrukce. Poté byla provedena reprofilace jednotlivých železobetonových trámů, průvlaků a sloupů vysokopevnostní sanační maltou. Průvlaky a sloupy ve středním traktu musely být podchyceny pomocí ocelových rámů. Rámy jsou složeny ze stojin z válcovaných nosníků IPE 160, vodorovné části rámů jsou z válcovaných nosníků I 220, na styku se stávající konstrukcí jsou vyklínovány ocelovými klíny. Průvlaky, které nebyly posíleny rámy, byly ve střední části zesíleny dvěma profily karbonových lamel a doplněny aplikací uhlíkových tkanin. Lamely byly umístěny z boku trámů u spodní hrany, kde odtrhové zkoušky prokázaly dostatečnou pevnost. U stropních desek bylo upuštěno od odstraňování omítek, protože docházelo k sejmutí omítky zároveň s krytím výztuže. Stropní desky byly v místech poruch sanovány použitím uhlíkových tkanin aplikovaných ve dvou vrstvách. Překrytí bylo provedeno v délce 750 mm na každou stranu od trhlin v jejich celé délce.

Další cestou bylo maximální odlehčení konstrukcí, proto jsou v objektu použity suché podlahy sestávající ze sádrovláknité desky o tloušťce 25 mm a protihlukové izolace. Původní betonové podlahy byly odstraněny.

Skutečnost, že sloupy suterénu nenavazují na sloupy v 1. NP a ostatních patrech, byla nepochopitelná a zjištěna byla náhodně. Mezi sloupy navíc nebyly průvlaky, takže horní sloupy částí půdorysu stály pouze na železobetonové desce. Tento problém byl nakonec vyřešen vyzděním nových nosných zdí v 1. NP, provedených na nové betonové pasy. Tyto zdi z CP 30 o tloušťce 300 mm podchytily sloupy v 1. NP, a tím i v celé budově.

Ve špatném stavu nebyly pouze železobetonové konstrukce, ale i některé zděné stěny. Obecně byly stěny porušeny dodatečným a neodborným prováděním instalací. Některé poruchy byly způsobeny při výstavbě chybnou technologií zdění (nezdění na vazbu, neověřování rovinnosti zdiva). Došlo rovněž k chybnému osazování železobetonových nadokenních překladů, které v některých místech neměly dostatečné uložení. Bylo tedy nutné dodatečně zazdít všechny drážky a niky se vzájemným provázáním se zdivem, dozdít okenní ostění a provázat je se zdivem, aby byly překlady dostatečně uloženy. Kontakt zděné konstrukce a překladů byl vyklínován vložením ocelových klínů.

Speciálním problémem byly suterénní stěny, které byly provedeny z vnější strany z kamenného zdiva z křemence a z vnitřní strany z cihelného zdiva. Po provedení výkopu podél budovy pro dodatečné provedení hydroizolací došlo v některých místech k poruchám křemencového zdiva v takovém rozsahu, že byla namístě obava z destabilizace stavby. Proto byla kolem celé budovy provedena železobetonová předstěna, která zdivo stabilizovala. Na tuto stěnu byla aplikována hydroizolace modifikovaným asfaltovým pasem. Hydroizolační systém byl doplněn tlakovou injektáží zdí. Osová vzdálenost vrtů je 100 až 120 mm. Aby nedošlo k destabilizaci zdiva, nebyly vrty prováděny najednou. Po napuštění zdiva hydrofobizující látkou byly otvory vyplněny těsnicí maltou. 

V nejhorším stavu byl strop pod 5. NP (dříve podkroví) včetně sloupů, které ho nesly. Pravděpodobně bylo toto patro v minulosti řešeno pouze jako půdní prostor a jeho únosnost byla odhadnuta na 0,8 kPa. V katastrofickém stavu byly i průvlaky a sloupy, které ho nesly. Bylo na zvážení, jestli tyto konstrukce nákladně sanovat, nebo je zbourat a nahradit novými. Nakonec byla zvolena druhá možnost. Sloupy byly nahrazeny ocelovými a strop byl proveden částečně jako litý železobetonový do trapézových plechů a částečně jako monolitická železobetonová křížem armovaná deska do klasického bednění.

Původní dřevěný krov byl nahrazen ocelovými rámy. Tato konstrukce pozitivně ovlivnila řešení posledního „podkrovního“ patra a uvolnila dispozici pro vytvoření velkoprostorové kanceláře prosvětlené průběžnými okny a světlíkem nad centrální patrovou komunikací. Na obou stranách sedlové nástavby vznikly rekreační terasy, přičemž východní je částečně využita pro vzduchotechnické technologie. 

Zdaleka v nejhorším stavu byl vstupní objekt (č. 36). S postupným odhalováním jednotlivých konstrukcí začalo být čím dál zřejmější, že konstrukčně je budova v katastrofickém stavu. V objektu byly vykopány dvě sondy k základům a bylo zjištěno, že část stavby základy v podstatě nemá. Krček, který propojuje vstupní část s hlavní budovou, byl původně vlastně spojujícím mostem a jeho spodní část byla přistavěna později značně ledabylým způsobem. Na části stavby byly základy z kamenného nepropojeného zdiva. Železobetonové stěny ve spodním podlaží, které přiléhaly k terénu, byly zcela mokré, patrně v důsledku absence hydroizolace proti zemní vlhkosti. Celá stavba vykazovala velké množství trhlin a průzkumné vrty do železobetonových konstrukcí prokázaly mizivou pevnost. Ve výsledku to znamenalo, že se celý objekt musel odstranit a zcela nahradit novou konstrukcí v podobě té původní. Výhodou byla možnost lepšího dispozičního uspořádání vnitřních funkcí a otevření se veřejnosti směrem do uličního prostoru.

Nový objekt se stal v podstatě replikou stávajícího, pouze v části přiléhající k ulici byly zděné stěny zaměněny za prosklené. Spodní část stavby má železobetonové stěny, vrchní část je částečně vyzděná z cihelných děrovaných bloků. Stropy a schodiště jsou železobetonové.

Rekonstrukce bývalé budovy vedení společnosti Pražská plynárenská v Michli opět prokázala, jak je ve výsledku riskantní, nezodpovědné a finančně i časově náročné provádět rekonstrukce starších objektů bez dostatečného předchozího průzkumu. Domnělá úspora zajištěná provozem objektu až do poslední chvíle před zahájením vlastní stavby a zkrácením doby, po kterou byli zaměstnanci v provizorním objektu, se nakonec negativně projevila ve výrazném a pro investora nepříjemném navýšení investičních i projekčních nákladů a ve zpoždění celé akce v důsledků skutečností zjištěných až při podrobném průzkumu.

Přese všechno lze konstatovat, že výsledek rekonstrukce je velmi zdařilý, což bylo nakonec potvrzeno i nominací na titul Stavba roku 2021 udělovaný nadací ABF.