Bohumil Böhm a jeho nadstranická architektura stranických výborů KSČ výborů KSČ jižních Čech

Po dokončení studia architektury na ČVUT neměl Bohumil Böhm prakticky na výběr a v roce 1952 nastoupil do projektového ústavu v Českých Budějovicích. Na přelomu 40. a 50. let, stejně jako po první světové válce, pokračovalo hledání národního stylu. Tentokrát nám vypomáhal Sovětský svaz a slovanská myšlenka se zhmotňovala v socialistickém realismu. Jeho teze o prolínání humanistické renesance, lidového umění a budovatelské vášně však nebyly přijímány bezmezně. Především zralá generace meziválečných architektů pokračovala ve střízlivém a komunistickou stranou, pro buržoazní přežitky, odmítaném funkcionalismu. Böhm se v počátcích kariéry ocitl mezi těmito dvěma tábory.

Přestože jím navržené bytové domy, zacelující jizvy spojeneckého bombardování Českých Budějovic na Lannově třídě a ve Štítného ulici, mohou mnohým evokovat sorelu, představují spíše aplikaci nadčasové klasicizující architektury. Poprvé se zde projevil Böhmův cit pro kontextualitu tvorby. Uliční čáru zástavby konce 19. století doplnil archetypem řádové architektury s revidovaným půdorysným schématem a v duchu puristického socialistického realismu nenápadně tvaroval pouze detaily. Za další významnou charakteristiku Böhmových projektů lze považovat progresivní stavebně-technologická řešení. Za téměř legendární se dají považovat kolektivní dům na křížení Pražské třídy se Staroměstskou a plavecký stadion na Sokolském ostrově. Bytový dům, který navrhl společně s kolegy architekty Škardou a Jarolímem, drží nejen prvenství jako celomontovaná panelová konstrukce jižních Čech, ale také jako experimentální verze krajské typové soustavy B2 a B4 (plně panelový montovaný systém s příčnými nosnými stěnami a zavěšeným balkonem). Ty však nakonec ustoupily celostátnímu typu T06B. U plaveckého stadionu jako vůbec první architekt u nás použil lanové zavěšení střechy ve tvaru hyperbolického paraboloidu. O evropského prvenství ho připravily průtahy s výstavbou, kdy jeho vítězný projekt z roku 1958 spatřil světlo světa až o 13 let později. Oba projekty spojuje osobité architektonické řešení. Uvolněnost konce 50. a optimistických 60. let přenesla do Böhmova rukopisu lehkost a zahraniční inspiraci. Objemově náročný nárožní bytový dům nečekaně levituje na dvou řadách sloupů a na vrcholu se rozmachuje dynamicky prolamovanou střechou. Podobný pocit pohybu a zároveň stabilní elegance nechává prožít i plavecký stadion, který přistál na břehu Vltavy, s níž navázal dialog svým organickým tvarováním a velkorysým, dnes již bohužel zaniklým, transparentním prosklením. Zcela oprávněně figurují obě stavby na seznamu kulturních památek České republiky.

Böhmovy realizace se však neomezují pouze na České Budějovice. Druhým nejvyšším počtem realizací se může pyšnit Český Krumlov a ani Prachatice a Strakonice nebyly ochuzeny. Ve všech těchto třech městech totiž navrhnul okresní výbory komunistické strany.

Stranické sekretariáty představují svébytnou typologickou skupinu. Politické spektrum mezi lety 1945 až 1989 sice tvořila široká plejáda uskupení semknu­tých v tzv. Národní frontě, avšak po únorovém převratu 1948 se hlavní a ústřední silou stala Komunistická strana Československa (KSČ). Výkonnou moc pozvolna nahrazovala moc politická. Postavení, které si přisoudila, nárokovalo i odpovídající administrativně-materiální zázemí. Poválečná hospodářská situace nepřála výstavbě stranických sídel, a proto se první okresní a krajské výbory stěhovaly do prostor znárodněných objektů v historických centrech měst. Významný milník pro ústředí znamenala pátá pětiletka mezi lety 1971 až 1975, před jejímž přijetím došlo ke dvěma zásadním událostem. První představovaly neúspěšné snahy během druhé a třetí pětiletky o reformy a nastartování stag­nujícího hospodářství pomocí tzv. Rozsypalovy či o pár let později Šikovy reformy. Fiasko zapříčinilo přiškrcení vládních výdajů pro čtvrtou pětiletku, kterou kromě finanční skromnosti nemilosrdně dokresluje i dění kolem mimořádného 14. sjezdu ústředního výboru KSČ, tzv. Vysočanského sjezdu. Ten v roce 1968 odsoudil invazi vojsk Varšavské smlouvy, avšak strana jej nakonec anulovala a nahradila závěry řádného 14. sjezdu z roku 1971, což byla druhá zásadní událost v genezi regionálních sekretariátů. Uvolněná a euforická 60. léta vzala za své a nastala tuhá doba normalizace. Strana naplno vyjevila sílu a díky finančním rezervám z předchozí pětiletky mohla masivně investovat i do výstavby stranických sídel.

Sedmdesátá a osmdesátá léta se dají považovat za zlatou éru sekretariá­tů, ovšem první vznikaly nahodile již na konci 60. let. V této době jich však většina zůstala pouze na papíře. Počet a umístění krajských a okresní výborů ve své podstatně korelovaly se strategií národních výborů, avšak nové sekretariáty plnily odlišnou funkci. „Jejich smyslem bylo pouze prosazovat program a ideologii strany na všech úrovních a detailně informovat ústředí o dění v regionech. Sekretariáty nebyly místem, které by běžný občan potřeboval ke svému (každodennímu) životu.“ [11] Rozhodnutí o vzniku daného ok­resního nebo krajského výboru vycházelo z lokální potřeby dané stranické buňky. Vše ovšem zaštiťoval, schvaloval a financoval příslušný krajský výbor KSČ. V jihočeském kraji od roku 1976 do roku 1989 (resp. 1994) došlo na novostavby krajského výboru (KV) České Budějovice (1974 až 1978) a šesti okresních výborů (OV): Prachatice (1973 až 1976), Český Krumlov (1976 až 1979), Strakonice (1967 až 1983), Pelhřimov (1986), Písek (1987), Jindřichův Hradec (1985 až 1988) a Tábor (1994). Všechny projekty spadaly pod Stavoprojekt České Budějovice, který měl ještě detašovaný ateliér v Sezimově Ústí. Noblesní a ortogonálně přísnou budovu KV v Budějovicích navrhnul architekt Otto Kubík. Okresní výbory ze 70. let jsou dílem Bohumila Böhma, v 80. letech byla jejich projekce přidělena manželské dvojici Naděždě a Antonínu Dvořákovým.

Typizace a unifikace představovaly alfu a omegu socialistického stavebnictví a zároveň tvůrčí výzvu pro architekty a stavaře, kteří se často ocitali v pozici pouhých rýsovačů. Prosadit atypické prvky, či dokonce individuální architektonický názor znamenalo nejistý a nerovný souboj s dodavatelem. Největší úskalí nepředstavoval ani tak nedostatek stavebního materiálu jako neochota vytvářet a používat atypické prefabrikáty, které by danou konstrukční soustavu rozšířily. O to více fascinují výsledné realizace ústředí nejen v rámci celého tehdejšího Československa, ale i na úrovni jednoho autora, který u každé stavby navrhl individuální řešení.

Prachatický sekretariát byl první, který Bohumil Böhm navrhoval. Myšlenka na jeho výstavbu se objevila již v roce 1965, kdy místní okresní výbor KSČ požádal národní výbor o přidělení vhodné parcely. Rozvoj města zásadně ovlivnilo prohlášení jeho centra za městskou památkovou rezervaci v roce 1950. Rozhodující slovo pak v roce 1958 dostal uzemní směrný plán, který nejstarší a nejkompaktnější historickou část v srdci města uzavřel pro veškerou novou výstavbu. Stavební aktivity se proto přesunuly těsně za jeho hranice, především pak Dolní předměstí u Písecké brány se změnilo k nepoznání. Zde v současnosti stojí i bývalý OV KSČ, ale nemělo tomu tak vždy být.

Geneze projektu prachatického ústředí odkrývá nejen pozadí socialistického stavebnictví, ale také zachycuje proměnu Böhmova uměleckého názoru. Investiční záměr z roku 1967 velmi konkrétně specifikuje nároky a programovou náplň. Kromě KSČ měl objekt sloužit i Československému svazu mládeže (ČSM), později Socialistickému svazu mládeže (SSM), a okresní odborové radě (OOR). Sdružování institucí nepředstavovalo nic neobvyklého, naopak se k němu často přistupovalo, aby náklady na výstavbu neslo více subjektů a samotný investiční záměr působil důvěryhodněji. Například v Prachaticích vedle hlavních argumentů, tj. uvolnění nevyhovujících bytových jednotek v několika objektech na náměstí, rozhodla i politická a společenská důležitost investorů v Národní frontě. Základní a univerzální typologii ústředí představovala administrativní budova, ke které přiléhal objekt sálu. Každá další organizace pak znamenala rozšíření o další hmotu a/​​nebo optické a funkční zdůraznění části sloužící výhradně KSČ. Prvotní Böhmova urbanisticko-prostorová studie z roku 1967 z této typologie také vychází a počítá se třemi objekty: nejvyšším, šestipodlažním objektem pro KSČ, třípodlažním objektem pro ČSM a OOR a garážemi. Proti záměru výstavby na parcele u dnešního kruhového objezdu mezi ulicemi Slámova a Zahradní se však ohradila tehdejší ředitelka mateřské školky, které by objekt nepřijatelně zasahoval do zahrady. Do úvahy proto vstoupila i varianta severní, na asanovaných pozemcích mezi ulicemi Slámova a Pod Hradbami. Pro posuzování variant Böhm roku 1968 projekt přepracoval a přišel s překvapivou studií. Všechny organizace i garáže vměstnal do jednoho objektu. Lapidární kvádr s atriem levitoval na zdůrazněném podnoží, které Böhm perforoval volným průchodem skrze objekt. K tomu ho přivedl velký výškový rozdíl na pozemcích a snaha o zpřístupnění nejen objektu, ale i samotného městského centra skrze něj. Architekturou objekt již zcela opustil i jen náznaky socialistického realismu. Z dochované dokumentace je viditelná plastičnost uličního parteru a atria tvořeného obručemi záhonů ve tvaru prolínajících se kruhových výsečí, transparentnost fasády a koncepční efektivnost návrhu jako celku. Výsledný objekt počítal s výškou čtyř podlaží, přičemž provozy a vstupy jednotlivých organizací odděloval a pro KSČ vyhradil celé čtvrté patro. Konstrukční řešení vycházelo z již projektovaného ústředí ve Strakonicích. Šlo o montovaný železobetonový skelet s ocelovými průvlaky s roztečí

6 × 6 m a výškou 3,3 m dodávaný Armabetonem Praha. Vyzdívky měly být provedeny z velkoformátových cihelných bloků CD Týn vyráběných Jihočeskou cihelnou v Českých Budějovicích. Ty ve své době představovaly první vývojový mezistupeň mezi cihlou a blokem. V roce 1971 však OV KSČ, vzhledem ke stále trvajícím komplikacím, požádal o přidělení nového stavebního pozemku. Městský národní výbor mu definitivně přidělil pozemek pod Skalkou mezi ulicemi Vodňanská a Žižkova, pro který měl být použit dříve vypracovaný projekt s atriem. Nově se zde však měl nacházet i DPV (Dům politické výchovy) a zastavěný objem tak rázem vyskočil z 12 000 m3 na 21 000 m3.

V roce 1973 proto Böhm představuje zcela nový projekt, který má s původním společné pouze funkční řešení. V souladu se zadáním musel zdvojnásobit objem a oddělit nejen vstupy, ale také provozy KSČ od ostatních organizací. Vrátil se proto k rozdělní ústředí na tři objekty, pro které se vžila označení A (OV KSČ), B (velký sál) a C (OOR, SSM a DPV). Budovu pojal jako kompozici tří na sebe navazujících různě vysokých kvádrů. Jejich poloha a rozmístění vychází z limitů a možností stavební parcely. Ta se nachází na velice exponovaném místě ve strmém svahu a ze všech stran ji obklopuje zástavba, která se navíc směrem na sever proměňuje z výškové a občanské na nízkou a individuální. Významný prvek tvoří na severozápadě přírodní památka Skalka, kterou výstavba nesměla nijak zasáhnout. Böhm se proto rozhodl, že nejblíže Skalce umístí nízké garáže s vjezdem kopírující pravotočivou komunikaci. Na ně, a zároveň co nejdále od rodinné zástavby, napojil nejvyšší, šestipodlažní objekt A. Požadavek na výšku udával již první investiční záměr z roku 1967, ve kterém se zakazuje objekt navrhovat pod terénem nebo pod okolní zástavbou. Důvod byl prostý – nejvyšší patro nebylo určeno přímo KSČ, ale Lidovým milicím (LM). Kromě kanceláře náčelníka se zde nacházely noclehárny, pozorovatelna a vysílač. K objektu A přiléhá nejnižší, třípodlažní objekt B s hlavním, oficiálním vstupem a společnou halou pro všechny tři objekty. Z něj se lze tedy dostat do objektu A, hlavního sálu i do objektu C. Objekt B je vůči oběma postranním budovám zasunut hlouběji do terénu. Díky tomu výškově a hmotově komunikuje s rodinnou zástavbou nad samotným ustředím. Vztah s okolím považoval Böhm za velmi důležitý. Ostatně jako u všech svých projektů. Jeho cit pro kontextualitu představoval ústřední myšlenku a motiv každého návrhu. V Prachaticích se odrazil dokonce v řešení dispozic, neboť vytvořil komunikační jádra, kolem kterých umístil veškeré kancelářské provozy. Ve výsledku tak ústředí nemá žádnou slepou fasádu vůči svému okolí. V neposlední řadě Böhm pamatoval i na pohledy svrchu, ze Skalky. Původní návrh s atriem počítal se zelenou plochou střechou, avšak zde chtěl Böhm zajistit přirozené osvětlení vnitřního schodiště. Docílil toho efektním vytažením komunikačního jádra nad střechu samotných objektů, vytvořením lucerny s drobnými okny imitující meziokenní sloupky. Rastrování lucerny vychází z rytmu fasád, na kterých se střídají výrazné vertikální meziokenní pásy, okenní otvory a žebroví zdiva. Horizontální akcent domu potrhují nad­okenní římsy obtáčející celý objekt, a především tvarování atiky do formy cimbuří. Těmito všemi prostředky Böhm citlivě reagoval nejen na okolní zástavbu, ale především na na dohled vzdálené historické centrum a jeho středověké opevnění Písecké brány.

Okresní výbor KSČ bývá někdy řazen mezi příklady brutalismu, avšak to je velmi zavádějící charakteristika. Argumentem jsou typicky přiznané konstrukce, výrazná povrchová materialita a stylová strohost. Avšak pod povrchem skrývá dům překvapení. Ačkoliv jej Böhm navrhl jako železobetonový skelet, z původního záměru zůstal železobetonový pouze skelet sálu s ocelovými vazníky a železobetonové dílce schodišť (zbývající konstrukce jsou zděné). Stavba totiž probíhala na přelomu 60. a 70. let, kdy se sjednocovaly systémy skeletových konstrukcí, a dodavatel trval na tradiční technologii. Paradoxně to byly Pozemní stavby České Budějovice, které vyvinuly později nejpoužívanější montovaný beztrámový skelet MS71. Ten však Böhm, sám z českobudějovického Stavoprojektu, použít nemohl. Ve světle těchto informací není žebroví a římsy na fasádě přiznanou konstrukcí, ale cíleným estetickým prvkem. Jemný obklad červenohnědé mozaiky kontrastuje s olivově zelenými Boletickými panely s atypickým otevíráním oken a barevně navazuje na blízkou přírodní památku. Rustikální kamenný obklad soklu budovu symbolicky kotví a zároveň vymezuje vůči svému okolí. Všechny tyto momenty dokazují Böhmovu snahu o maximální možné splynutí stavby s okolím při použití omezených technických a materiálových možností. Pracoval nejen s barevností, ale také s archetypálními architektonickými prvky. Proto, pokud by se stavba měla podrobit ošemetnému stylovému zařazení, patří spíše k, ve své době ojedinělým, zástupcům regionální postmoderny. Výjimečnou ji navíc dělá fakt, že ve své podstatě nejde o typizovanou konstrukci.

Prakticky simultánně s prachatickým ústředím pracoval Böhm i na okresních výborech ve Strakonicích a Českém Krumlově. Při jejich vzájemném porovnání nejvíce vynikne Böhmův vnímavý kontextuální přístup.

V Českém Krumlově se nejen narodil, ale také projektoval sídliště Plešivec (1966) a kino Družba (dnes Luna, 1976). Město mělo velké štěstí. Druhá světová válka ho nezasáhla, netýkalo se ho vysídlení Němců a v roce 1963 získalo centrum status městské památkové rezervace, které se od 70. let díky obchvatu vyhýbá automobilová doprava. O co více bylo chráněno historické centrum, o to složitější bylo vybrat dostatečně reprezentativní parcelu pro OV KSČ sdružený s DPV, OOR a SSM. Volba nakonec padla na okraj čtvrtě Horní Brána, těsně za vilovou zástavbou. Výjimečnost polohy odkrývá minulost. Stavební parcela totiž leží na jedné z historicky nejvýznamnějších přístupových cest (dnešní Kaplická) končící u zbořené Horní brány. Böhm si tohoto faktu musel být vědom a ústředí tvaroval jak v kontextu blízkého Hornobranského rybníka a rodinných domů, tak této spojnice. Přistoupil k nečekanému rozdělení výboru na dva zcela oddělené objekty. Hlavní objekt ležící rovnoběžně s ulicí se skládá z nižšího vstupního traktu, který kromě vstupu obsahoval i velký sál a prostory DPV. Za ním se do výšky tyčí kaskádovitě stoupající výbor KSČ. Prostory SSM a OOR situoval do samostatného třípodlažního objektu přes ulici. Ačkoliv na objekty (kromě garáží) použil montovaný skelet MS71, každému propůjčil osobitý charakter. Především nejnižší trakt se zasedacím sálem vyznívá až skulpturálně. Böhmovi se podařilo vtisknout mu lidský rozměr směrem do ulice, kde hlavní vchod lemují kryté arkády. Druhé nadzemní podlaží zjemňuje rastrem okenních mezisloupků, který přechází i na fasádu směrem k rodinné zástavbě. O to větší překvapení skýtá fasáda směrem k rybníku, kde naopak rozpoutal hru vysokého řádu a okenní otvory s vertikálním rámováním se táhnou přes dvě podlaží a hledají vztah k okolním vzrostlým stromům. Ústředí naopak téměř nekomunikuje východním směrem, ven z města. Vysoký objekt KSČ a budova SSM vytvářejí doslova novodobou městskou hradbu. Böhm tento pocit navíc potrhnul překlenutím ulice prefabrikovaným železobetonovým kvazi můstkem, který obě budovy spojuje. Symbolicky tak vytvořil již zmizelou Horní bránu a projektem samotným se přihlásil k brutalismu.

Prachatické i krumlovské ústředí vzniklo s ohledem na specifické umístění v městských památkových rezervacích. Strakonice však takové výsady nikdy nepožívaly, a proto je stavební aktivity po druhé světové válce zasáhly nejviditelněji. Demolice centra města, která vytvořila místo pro most (1977, dnes most Jana Palacha), má pro mnohé dodnes, i kvůli nedokončenému průtahu, stále hořkou příchuť. Nehledě na tehdejší argumentaci špatným stavem a nevyhovujícím hygie­nickým standardům původní zástavby. Ústředí OV KSČ představuje zakončení tohoto nového centra lemující pravý břeh Otavy. Böhm navrhl koncept, který chtěl v obměněné podobě použít také v Prachaticích. Povedlo se mu to však pouze zde. Návrh ovlivněn estetikou 60. let – podnož a na ní levitující prosklený pavilon – doznal v 70. letech změn. Část změn si vynutila poloha parcely. Směrem k řece a bytovým domům se ústředí otáčí kratší stranou, aby nezakrývalo pohledy a nerušilo komunikaci právě mezi městem a nábřežím. Drobný aspekt dokazující Böhmovu snahu vytvářet nové a podtrhávat stávající kontexty. Linii parteru „městské“ fasády již nenarušil volným průchodem skrze at­rium, ale naopak zdůraznil celoprosklenou fasádou propojující exteriér s interiérem. Druhá část změn vycházela přímo z požadavků investora. Místní buňka KSČ si totiž na rozdíl od té prachatické nepřála výšku nad tři podlaží. Dnes používaná přezdívka „u tří trpaslíků“ vychází z typické kompozice budov KSČ, OOR a SSM, avšak původní záměr počítal se sdílením pouze jedné budovy a vybudováním parku se sochou Klementa Gottwalda. Stejně jako v Prachaticích udělalo konec plánům rozhodnutí z nejvyšších míst roku 1972, kterým se vyslovila priorita celorepublikové výstavbě sítě DPV. Organizace OOR a SSM jí proto musely uvolnit prostory a jim byl zase obětován zamýšlený park. Krátkodobé vize nadále počítaly jen s budovou OOR, která měla sdílet parkovací stání a být zmenšenou kopií ústředí, ale s odlišnou konstrukcí. Konstrukční systém ústředí tvoří železobetonové prefabrikované pilíře o rozměrech 320 × 500 mm s roztečí 6 × 6 m, na nichž jsou položeny ocelové průvlaky se stropními panely typu P500/​​p a P700/​​p. Pro dvoupodlažní objekt OOR se navrhlo využití železobetonového skeletu systém „Plzeň“ a jako u ústředí obvodový Boletický plášť. Poslední administrativní budova SSM vznikla až mnohem později v 80. letech a Böhmovo autorství u ní tak není jisté.

Okresní a krajské výbory KSČ dodnes trpí antipatiemi široké veřejnosti. Představují relikt čtyřiceti let vlády jedné strany, která nás uzavřela části světa. Byla to však ona, ne tyto budovy, které zůstaly jen němými svědky své doby. Budovy představují zcela unikátní typologii a zosobnění nejurputnějších architektonických snah. Prestižní exponované lokace, pokřivený investor a odpor veřejnosti byly determinantami, které architekty při projektování ústředí svazovaly. O to větší a přesvědčivější výkony podávali (museli) při projektování těchto staveb. Nechtěli lidem přinášet strach a straně poskytnout více prostoru. I když to není na první pohled patrné, zhmotněné architektonické vize převyšují průměrnou administrativní výstavbu své doby.

O to smutněji působí příklady současného bezohledného ničení těchto staveb. V roce 2019 prošel písecký okresní výbor devastující neautorskou úpravou vnějšího pláště, která zcela změnila jeho charakter a připravila jej o jedinečné architektonické kvality. Podobný osud pravděpodobně čeká i prachatické ústředí. Jeho současný majitel, společnost Residence Invest, jej plánuje přestavět na byty, což bohužel zahrnuje i nepochopitelnou proměnu vnějšího opláštění a navýšení o jedno podlaží. Jde o zásahy zcela mimo původní Böhmův architektonický koncept a kontext stavby k okolí. Zmizí tím další kus hodnotného kulturní dědictví a dílo výjimečného autora.