V letošním roce si betonáři připomenou jednu mimořádnou a pro beton zásadní událost, ke které došlo 24. října 1824, a to udělení patentu BP 5022 „Zlepšení ve výrobě umělého kamene“ Josephu Aspdinovi. Jeho autor v přihlášce poprvé použil termín „portlandský cement“. Použití tohoto názvu pro nový výrobek souviselo s tím, že podle autora maltová směs z něj vyrobená se podobala „nejlepšímu portlandskému kameni“. Portlandský kámen byl v té době nejpoužívanějším stavebním kamenem v Anglii.
Bez nadsázky je možné prohlásit, že toho dne se začala psát historie moderního betonu. Joseph Aspdin (1778 – 1855), britský vynálezce a továrník, totiž neváhal a do roka zahájil ve spolupráci s Williamem Beverleyem výrobu portlandského cementu v Kirkgate, ve Wakefieldu.
Vlastní patent nepopisuje zcela jasně produkt známý dnes jako portlandský cement. Produkt byl cílen na trh se štukatérskými potřebami a také pro výrobu architektonických prvků (ostění, římsy, klenáky apod.), kde se hodil rychle tuhnoucí nízkopevnostní cement. Ten byl získáván vypalováním při nízkých teplotách (pod 1 250 °C), a proto neobsahoval žádný alit. Joseph Aspdin nikdy nebyl chemikem a při výrobě postupoval pouze na základě svých zkušeností. Některé nejasnosti v jeho patentové přihlášce mohou také pocházet z jeho touhy po utajení – nejen surovin, ale i vlastního výrobního postupu.
Úsilí Josepha Aspdina a řady dalších jeho předchůdců završuje roku 1844 Isaac Charles Johnson (1811 – 1911), který v roce 1844 dospěl k poznatku o nutnosti pálit suroviny až na mez slinutí.
Následný vývoj stavebnictví však prokázal, že směr, který Joseph Aspdin svým patentem vytýčil a Isaac Charles Johnson završil, byl vpravdě geniální. Beton, který je z portlandského cementu a jeho modifikací vyráběn a který se stal postupně dominantním a prakticky nenahraditelným stavebním materiálem na celém světě, je toho jasným důkazem.
