Nelze si nevšimnout, jakou rychlost nabral vývoj našeho světa, řekněme za posledních 30 let. A jako asi všechno, má i tento vývoj své světlé i stinné stránky. K těm slunným jistě patří nové technologie uplatňující se téměř ve všech oborech, které alespoň v rámci takzvaného západního světa šetří energii, zdroje nebo zachraňují životy. Oproti dřívějším dobám se rychleji a v našich podmínkách i svobodněji rozvíjí věda, vzdělání, kultura i umění a daleko větší péče je věnována ochraně přírody. Žijeme ve světě, kde lidé mohou beze strachu říkat téměř cokoli, dokonce včetně lží, maximálně budou osočeni z nekorektnosti. Jakákoli z mnoha sexuálních identit je zejména u mladé generace považována za normální, studenti často tykají svým učitelům, všechno je rozvolněné. Tou opačnou, stinnou stránkou je, že obyvatelstvo naší části světa významně zkřehlo… Je to asi přirozené, zvykli jsme si na blahobyt a dost významně jsme ztratili vědomí odpovědnosti za svůj život.
Ani v naší zemi si nechceme přiznat, v jakém luxusu žijeme, bereme to jako samozřejmost, dokonce si to nárokujeme, částečně nepochybně i díky zvykům zděděným z bývalého režimu, který se o nás „staral“, ať jsme to chtěli nebo ne. Takže ve chvíli, kdy se cokoli ohledně našeho komfortu zhorší, buď upadneme do deprese, nebo požadujeme po státu, resp. vládě, aby naše problémy řešila – tedy přihodila pár miliard tu či onde. Že tím okrádáme naše potomky, zajímá málokoho. Významně oslabila takzvaná společenská smlouva mezi představiteli státu a občany. Je ovšem pravda, že vládnoucí elita ztrácí charisma a prestiž mnohdy vlastní vinou, protože problémy skutečně nedokáže řešit statečně a od kořene.
Je například všeobecně známo, že znakem a stinnou stránkou vyspělých civilizací je přebujelá byrokracie, jejíž omezení v moci vlády a zákonodárců alespoň částečně je, jakkoli je to dlouhodobý a nesmírně nesnadný úkol. Kdyby lékaři, učitelé, vědci, ale i zaměstnanci institucí a firem méně vyplňovali tabulky, plánovali výsledky výzkumu či prodeje a podobné, často těžko předvídatelné ukazatele, mohli by pracovat mnohem efektivněji a jistě i s větším nadšením.
Zaplevelení lidského konání zbytnými činnostmi a požadavky se přirozeně nevyhnulo ani projektování staveb a stavebnímu řízení, což se projevuje mimo jiné i v obrovském množství norem, vyhlášek a předpisů, které je nutné dodržet.
Ještě si dobře pamatuji situaci před rokem 1989, kdy jsme museli používat modulový systém a jakýkoliv atypický výrobek byl obrovský problém. Pak nastala doba, kdy bylo možné téměř cokoliv, což však bylo často na úkor efektivity a většinou i estetiky. Postupně se bohužel opět vracíme, a myslím, že nejen vlivem evropské politiky a unijních norem, k významnému omezení kreativního přístupu při navrhování staveb. A když se rozhlédnu po Evropě, jsme v přísnosti dodržování často nesmyslných požadavků „katoličtější než papež“, a to i u naprosto běžných staveb. Projektanti musejí během stavebního řízení zdolávat obrovská množství nepřekročitelných nařízení dotčených institucí či organizací, jež navíc převážně sledují pouze vlastní cíle, bez komplexního pohledu na věc. Proto mám velkou radost, že se stále setkávám s tvůrci, kteří to nevzdají a podaří se jim překonat „naprosto neproniknutelnou pavučinu různých nesmyslných norem, zákazů a příkazů“, jak to nazval architekt Jan Mach, autor dostavby montessori školky v Jablonci nad Nisou. Výsledkem je opravdu „výjimečná stavba, jejíž základní funkcí je dát dětem pocit, že svět je báječné a zábavné místo pro život“. Navíc je krásně přehledná, čitelná a stylově stejně čistá jak uvnitř, tak zvenčí. Do této kategorie jistě patří i alternativní škola ukrytá ve svahu na Vysočině z dílny pražského ateliéru A69 i novostavba mateřské školy v Semilech.
Všechny tyto objekty reprezentují další pozitivum polistopadové doby, a to možnost alternativního vzdělávání, již je třeba ocenit a podpořit, obzvlášť když roste počet dětí se speciálními potřebami a často i speciálními schopnostmi, pro něž je to nejlepší a často i jediná možnost vzdělávání. Školka v Semilech od Marka Topiče z architektonického studia MTA, která sdružuje obecní a waldorfskou školku do jednoho objektu se společnou kuchyní a zázemím, navíc reprezentuje efektivní a provozně úsporné řešení. Do budoucnosti se takový přístup jeví jako jedna z cest, jak pro školství ušetřit personál i zdroje.
Je jisté, že prostředí do značné míry ovlivňuje náladu dětí i dospělých, což se projevuje jak v malém měřítku, třeba spokojenými a vlídnými učitelkami v mateřské škole, tak ve velkém měřítku například v městském prostoru.
Co pokaždé významně ovlivňuje atmosféru města, je univerzita. Studenti vždy oživí oblast, kde se pohybují, mají potřebu se sdružovat, studovat v knihovnách, sportovat, pořádat majálesy, happeningy a další akce, diskutovat po kavárnách. Dvojnásob to platí o studentech škol uměleckých. Klastr umění a designu svou ryzí formou zvenku i uvnitř působí jako čistá schránka, která je připravena předávat, co do ní kdo vloží. V případě odrazu hudební produkce v sále odpovídající hrou barev na fasádě to platí dokonce téměř doslova.
Nový kampus Ostravské univerzity nepochybně přivede do svého širšího okolí svěží energii, obzvlášť pokud je otevřen veřejnosti a veřejností využíván. Je to skvělý počin a Ostrava a její univerzita si to jistě zaslouží. Nezbývá než věřit, že kvalitní architektura bude naplněna i kvalitními a spokojenými pedagogy a nadanými a nadšenými studenty. Vzhledem k atraktivnosti oborů, jimž má sloužit, se to dá předpokládat.