Jan Zikmund
Průmyslovou výstavbu v Československu po druhé světové válce by se pravděpodobně nepodařilo nastartovat bez transformace hospodářské politiky, projekční praxe a stavebnictví. Prostředí, ve kterém vznikala nová průmyslová architektura, bylo nicméně ještě komplikovanější – zvlášť, když významné změny, které se v něm odehrávaly, probíhaly spíše diskontinuálně, v atmosféře neustálého hledání optimálních možností, revizí i návratů. Proměna moderní továrny z individuálně pojatého technicko-architektonického díla do formátu univerzálního a abstraktního byla každopádně se systémovým nastavením těsně provázaná. Proměnily se tak i podmínky, v nichž pracovali tvůrci průmyslových staveb – a to nejen architekti, ale také inženýři, urbanisté, technologové
a další specialisté. Hledání správného architektonického řešení pro stále sofistikovanější technologie vycházelo z pragmatických základů jasně vymezených objednávkou, financemi a možnostmi stavební a strojírenské výroby.
Právě zmiňované procesy v pozadí se pokouší přiblížit tato publikace. Má nicméně jednu obrovskou chybu, přichází pozdě. Během posledních dvaceti let jsme si zlikvidovali – demolicemi či nevhodnými přestavbami – desítky architektonicky, konstrukčně, technologicky, hospodářsky i regionálně cenných továren. Pomalu mizí jedna vrstva kulturního dědictví, aniž bychom se ji stačili ze zpětného pohledu učit vnímat a pochopit. Kniha nechce akademicky předkládat chronologický vývoj ani být katalogem vybraných fabrik. Chtěla by nicméně otevřít doposud přehlížené téma, a to i za cenu rizik, jež tento záměr logicky přináší. I proto je pojednána spíše jako informační základ, aby bylo možno se o něco opřít a z čeho dále vycházet.
