Ukotvení

Rozhovor Petra Šmídka s americkým architektem Stevenem Hollem, jehož stavby jsou doslova po celém světě a podle jehož návrhu se bude v Ostravě stavět nový koncertní sál

Steven Holl

Pro své návrhy často čerpáte inspiraci v ostatních uměleckých a vědeckých oborech. Jak se Vám daří soustav­ ně si udržovat přehled v tolika směrech?

Každé úterý čtu Science Times – přílohu deníku The New York Times. Udržuje můj zápal pro nový vědecký vývoj. Výtvarný, hudební a básnický program naší galerie T’ Space v údolí řeky Hudson mi umožňuje být v dialogu s aktivními umělci a novými myšlenkami, jimiž se zabývají. Mnoho mých nejbližších přátel a členů rodiny jsou umělci. Umění je nedílnou součástí mého života.

Když jste v roce 1970 získal Římskou cenu (Prix de Rome – stipendium pro studenty umění, pozn. red.), tak jste bydlel u Pantheonu, který jste navštěvoval téměř každý den. Dalo by se říci, že tato každodenní přímá zkušenost se silnou architekturou nastartovala Vaši architektonickou vášeň?

V roce 1970 jsem byl Washingtonskou univerzitou přijat na první studijní program v Římě, kde jsem bydlel v ulici Via de Nari 6 v bytě bez oken s malým dvorkem na konci hlubokého světlíku. Byt se nacházel hned za Pantheonem. Měl jsem dohodu se strážným. Ten mě každé ráno vpouštěl do Pantheonu studovat světlo dříve, než dorazili turisté. Každý den v roce je zde světlo jiné, protože se s ročními obdobími mění úhel dopadu slunečních paprsků. Jde o fenomenální a tajemný prostor postavený z betonu před dvěma tisíci lety.

Jedním z mých prvních architektonických zážitků však bylo, když mě a mého bratra vzala matka na světovou výstavu v Seattlu, která byla zahájena 21. dubna 1962. Pamatuji si projížďku monorailem kolem úžasných budov včetně bílého vědeckého pavilonu s filigránskými gotickými oblouky a vystoupání na vrchol Vesmírné jehly, kde jsme poobědvali v otočné restauraci (první samostatně stojící otočné restauraci na světě s původním názvem Oko jehly). Servírovali nám zvláštní nápoje, které byly zahaleny do oblaku ze suchého ledu.

Když si na to vzpomenu, tak musím přiznat, že tento soubor futuristických budov, z nichž jsou mnohé dodnes součástí Seattlu, byl pro mě jako čtrnáctiletého chlapce silným architektonickým zážitkem. Architektura byla tehdy vnímána jako optimistická a zaměřená do budoucna. Tyto základní hodnoty si uchovávám dodnes.

V polovině 70. let jste krátce působil v londýnské Architektonické asociaci (AA). Jak na tuto éru pod tehdejším ředitelem Alvinem Boyarskym vzpomínáte?

V lednu 1976 jsem odletěl ze San Franciska do Londýna, abych hostoval v AA, kam mě tehdy pozval Alvin Boyarsky poté, co si při návštěvě San Franciska prohlédl mé portfolio. Po příjezdu do Londýna mě Elia Zenghelis, kterému se rovněž líbila má práce, okamžitě zařadil do Skupiny 9, jejímž členem byl on sám společně s Peterem Cookem a Remem Koolhasem. Rem i já jsme jednou složili poklonu irácké studentce za skvělý návrh, který nakreslila pomocí oblouků, jako by právě přišla od Léona Kriera ze Skupiny 8 (mistrovský ateliér lucemburského architekta a zastánce tradicionalismu, jehož služeb využívá i princ Charles, pozn. překladatele). Tou studentkou byla Zaha Hadid, s níž jsem navázal blízké přátelství na celý život. Londýn a energie na AA byly úžasnou inspirací. Vzpomínám si, jak jsem jel s Eliou, Remem a Zahou velkým londýnským taxíkem. Zaha s sebou měla sbalené rýsovací prkno a požádala Eliu, aby ji během jízdy vyučoval!

Na konci 80. let vás pozval Arata Isozaki do japonské Fukuoky, kde jste realizoval první stavbu mimo území USA. Jak důležitá pro Vás byla tato japonská zkušenost? 

Japonsko bylo v mém životě vždy velmi důležité. Od té doby, co mě v roce 1988 Arata Isozaki poprvé přizval ke stavbě bytového domu ve Fukuoce, jsem Japonsko navštívil více než šedesátkrát. Několikrát jsem zavítal do zahrad v Kjótu, oblíbil jsem si zejména tajemnou zahradu s chrámem Rjóandži. Chrám se zenovými zahradami je trvalým svědectvím básnické síly, která – prostřednictvím rafinované kompozice – může vyvolávat okouzlující a povznášející zážitky bez potřeby nadměrných materiálních prostředků.

Za hlavní průlom na světovou architektonickou scénu lze považovat Vaše vítězství v mezinárodní soutěži na muzeum Kiasma v Helsinkách v 90. letech, kde jste na projektu spolupracoval s místním architektem a filozofem Juhani Pallasmou, který dokonale popsal principy fenomenologie v architektuře. Jak Vás ovlivnila spolupráce s Pallasmou?

Poté co jsme v roce 1994 vyhráli mezinárodní soutěž na muzeum Kiasma v Helsinkách, nám místní kancelář Juhani Pallasmy pomohla se zahájením stavebních prací, které započaly za sněžného dne 6. ledna 1996. Tato budova změnila celý můj život, protože příprava projektu muzea za 40 milionů dolarů vyžadovala v mé kanceláři práci šesti nebo sedmi lidí.

U příležitosti otevření muzea Kiasma se na konci května 1998 konala řada slavnostních událostí. Z washingtonského Manchesteru přicestovali i moje matka s otcem, aby se mohli otevření muzea zúčastnit. Museli si poprvé zařídit cestovní pasy. Během cesty můj otec, kterému tehdy bylo 78 let, poprvé v životě navštívil své příbuzné v Oslu a norském Tønsbergu.

Kromě fyzické stránky se Vaše stavby snaží uspokojit i ducha. Vaše výstava Luminosity/​​Porosity se zabývala průhledností hmoty a porozitou materiálů, kdy nic není pevné, jak se může zprvu zdát.

Vnímavý duch a metafyzická síla architektury jsou poháněny vlastnostmi světla a stínu, utvářenými tělesy a prázdnotou, opacitou, průhledností a průsvitností. To, co oči vidí a smysly cítí z pohledu architektury, je formováno světlem a stínem.

Prostor bez světla je zapomenut. Budova promlouvá tichým vnímáním řízeným světlem. Záření je nedílnou součástí prostorového zážitku, stejně jako je poréznost nedílnou součástí městského zážitku. Prostor, světlo a koncept díla utváříme od samého začátku.

V akvarelových návrzích je světelná stránka patrná od prvních skic, je nedílnou součástí architektonického konceptu, který je pro dané místo pokaždé jedinečný. Nekonečné možnosti světla byly patrné od počátků architektury a budou pokračovat i v budoucnu. Odhalení nových druhů prostorů je jako propletení jazyků, rozpouštějí se ve světle a opět se zjevují. Ve velkolepých prostorech se světlo mění a zdá se, že popisuje formu.

Kromě architektonické profese se věnujete mediálním projektům. Na konci 70. let jste s Williamem Stoutem založil časopis Pamphlet Architecture, který vychází dodnes. Natáčíte i videopolemiky 32BNY.

Jako učiteli – stále na plný úvazek vyučuji architekturu na Kolumbijské univerzitě v New Yorku – se mi zdá důležité umět jasně formulovat myšlenky, které vedou k rozhodnutí. S Billem Stoutem jsme začali vydávat Pamphlet Architecture v roce 1974 v touze předával tyto myšlenky dál. Dnes se nejmocnějším prostředkem umožňujícím sdělovat myšlenky ukrývající se za architektonickým dílem zdá být video (naše kancelář nabízí více než 17 videí vysvětlujících myšlenky našich projektů).

group-8 Created with Sketch.

Velmi mi záleží na tom, aby byly všechny místnosti přirozeně osvětlené. Ať už navrhujeme nemocniční pokoj, konferenční místnost, nebo galerii, denní světlo je pro všechny tyto prostory důležité. I uvnitř budovy musíte mít možnost vnímat, jak den plyne, a vidět zapadat slunce.

Pojilo Vás dlouholeté přátelství s Lebbeusem Woodsem, který svými vizemi ovlivnil celou dekonstruktivistickou scénu. První realizace (Light Pavillion, 2012) se dočkal až díky Vám na sklonku svého života. Jakou roli podle Vás hraje papírová architektura v materiálním světě?

Lebbeus Woods má letos výstavu s názvem Free Zone Zagreb v záhřebské galerii Oris House of Architecture, pro kterou jsem natočil vzpomínkové video o naší trvalé kritické spolupráci. Zdá se mi, že se musíme stále pokoušet klást složitější otázky týkající se architektury a lidského bytí. Musíme pokračovat ve vizích lepší budoucnosti, chránit zdraví naší planety a představovat si radostný život pro naše děti.

Vaše architektura často začíná u spontánního dialogu hlavy, ruky a papíru. Jak z akvarelů následně nabírají projekty prostorovost? Člověk často při návštěvě realizované stavby není schopen pochopit prostorovou celistvost. A to ten dům už stojí. Jak to asi musí probíhat v době hledání schůdné cesty?

Obecně zachycuji své myšlenky prostřednictvím malby. Když kreslím a maluji, spojuji subjektivní s objektivním. Jde o způsob otevřeného myšlení a uvolněného pocitu, který je nepředvídatelný. Nevytvářím si žádná omezení kromě použití skicáku o rozměrech 5 × 7″. Abych se přiblížil snové subjektivitě, rád vytvářím tyto malé kresby a obrazy za úsvitu ještě před snídaní. Někdy, když přemýšlím o projektování stavby, otevírají tyto subjektivní studie experimentální cesty k následnému testování pracovních modelů ve studiu. V tomto způsobu začátku projektu je čirá radost; je to inspirativní a lehké.

Po zahájení každého projektu konceptem na akvarelovém papíře následně vyrábíme modely. Poté co vytvoříme návrh, použijeme nejsofistikovanější dostupné počítačové programy, protože musíme. To je svět, ve kterém žijeme. Pevně však věřím, že proces musí začít analogově (myšleno ručně a postaru v protikladu vůči současnému digitálnímu počítačovému navrhování, pozn. překladatele) v nejhlubším spojení s myslí.

Před dvaceti lety jsem žil v Seattlu na Capitol Hill a kapli sv. Ignáce jsem navštěvoval téměř každý týden. Pokaždé byla atmosféra uvnitř odlišná. A pokaždé to byl silný zážitek pro všechny smysly i díky tomu, jakou funkci stavba plnila. Dodnes se jedná o Vaši jedinou sakrální stavbu. Neměl byste chuť si téměř po čtvrtstoletí postavit další kostel nebo lze spiritualitu vtělit do jakéhokoliv prostoru? 

Určitě bych rád přijal výzvu navrhnout duchovní prostor. V současné době stavíme velkou buddhistickou aulu pro nekropoli Chin Pao San na Tchaj-wanu. Mám pocit, že je možné vytvořit nesmírný“ prostor na jakémkoli místě. Například naše malá galerie T’ Space v Rhinebecku – zcela přirozeně osvětlená – má duchovní kvality, které může nabídnout každá stavba.

Realizujete převážně v USA a Asii. Kdo by chtěl zažít Vaši architekturu však nemusí cestovat za oceán, protože v Praze jste pro Společnost Franze Kafky realizoval drobnou knihovnu a za rakouskými hranicemi jste postavil vinařství Loisium s hotelem, kterému se daří, a vypadá to, že budete areál dále rozšiřovat. Má středoevropský region pro Vás nějaká specifika nebo máte pro něj Vy osobně slabost?

Mám rád středoevropský region pro jeho hlubokou literární a hudební historii. Postavil jsem díla založená na hudbě Bély Bartóka (dům Stretto v Dallasu, 1990) a studoval poezii Rainera Marii Rilkeho i Paula Celana (myslím, že mám ve své básnické sbírce téměř všechny Celanovy knihy). Ke středoevropské kultuře mě vždy přitahovala síla jejího lyrického rozměru a mystické kvality.

Současné pandemické období trávíte v Rhinebecku, kde jste si vybudoval oázu pavilonů, kde si na vlastní kůži zkoušíte nové prostorové koncepty (Ex of In House) a kde také pravidelně pořádáte studentské workshopy. Daří se při současné uzávěře pokračovat ve všech započatých projektech, nebo teď máte více času na psaní a malování?

Měli jsme štěstí, že jsme mohli pokračovat v naší práci prostřednictvím online schůzek přes Zoom. Naše projekty v Číně, které byly dočasně pozastaveny, jsou nyní znovu ve výstavbě. Během současné pandemie jsem každý den namaloval akvarel s vepsaným fragmentem básně a snažil se reflektovat okamžik, který nám byl dán na této křehké Zemi. Věřím, že role umění je během globálních krizí, jako je tato, důležitější než kdy dříve. Prostřednictvím sociálních sítí může umění inspirovat a pomoci utvářet náš současný život. Jak napsal velký básník Kenneth Rexroth: Proti zkáze světa existuje pouze jedna obrana – tvůrčí čin.“ Díky naší tvůrčí práci vytvořené za jakýchkoli okolností si uvědomujeme stěžejní význam kultury a hlavní smysl naší existence.

Váš vítězný projekt ostravského koncertního sálu je dokonalým příkladem čerpání lokální inspirace pro vytvoření stavby mezinárodního významu. Váš návrh připomínající obří pouzdro na hudební nástroj se musel nejen popasovat s okolními podmínkami, ale dokázal zakomponovat hudební rytmus Leoše Janáčka. Mohl byste krátce popsat tento projekt, který nás teď v České republice zajímá nejvíce?

Věřím, že architektura musí být ukotvena ve svém stavebním programu a daném místě. Její význam musí být hluboce zakořeněný již od počátku, a proto je módou neotřesitelná. Moje první kniha Ukotvení (Anchoring, 1989) popisuje vztah budovy k místu, ke kultuře a metafyzickému původu. Pokud se může původní architektonický koncept dostat do hloubky spíše než k povrchnímu a obecnému, staví na podstatě daného místa. Posiluje místo myšlenkami a filozofickou nadějí, nebo dokonce humorem a příběhy, které si nepřipouštějí žádný konkrétní styl.

Náš koncept je založen na představě dokonalého hudebního nástroje uloženého ve svém pouzdře. Hladký obrazný ocelový obal uchovává nástroj“ – koncertní sál z betonu a javoru se 1 300 sedadly rozmístěnými po vzoru viničných řádků. Teorie času skladatele Leoše Janáčka udává řád a vytváří vnitřní geometrii koncertní haly. Budova používá jednoduchou paletu materiálů: spolu s betonem je to čiré sklo pro vstup a lehký zinkový obklad pro opláštění budovy, což vytváří kontrast ke keramickému obkladu a travertinové základně Domu kultury.

Nyní každým dnem pracujeme na zdokonalení a rozvíjení konceptu ostravské koncertní síně. Práce jde velmi dobře, protože do stavby začleňujeme všechny požadavky a budova se tak stává ještě inspirativnější. Již nyní se těším na zahájení stavebních prací, průběh realizace a slavnostní otevření tohoto velkého sálu.

 

Rozhovor se uskutečnil ve spolupráci s Tadeášem Goryczkou (Kabinet architektury) v rámci příprav výstavy o tvorbě Stevena Holla, která měla mít evropskou premiéru v březnu v Ostravě, ale s ohledem na nepříznivou pandemickou situaci v ČR byla přesměrována do polské Vratislavi. Možnost prezentace výstavy ve střední Evropě je výsledkem spolupráce mezi Steven Holl Architects (SHA), Kabinetem architektury a Galerii výtvarného umění v Ostravě a může se uskutečnit díky podpoře a partnerství Statutárního města Ostravy, Janáčkovy filharmonie v Ostravě, Muzea architektury ve Vratislavi (MAW) a Statuárního města Vratislav. Obě prezentace výstavy jsou součásti 13. ročníku mezinárodního festivalu architektury, designu a umění ARCHIKULTURA 2021.