Kostel bl. Marie Restituty aneb nebe nad Lesnou

V Brně byl letos na podzim otevřen nový kostel. Nachází se v těsné blízkosti lesoparku Čertova rokle, který tvoří střed urbanisticky a architektonicky promyšleného sídliště Lesná z 60. let, jehož autoři František Zounek a Viktor Rudiš se při návrhu nechali inspirovat modely kvalitních finských sídlišť. Hlavní komunikace sídliště se táhne po obvodu, a tak může být zástavba vysokých, převážně deskových panelových domů doslova zasazena do zeleně. Nový kostel panelákům nemůže a ani nechce konkurovat svou velikostí, proto je výrazově velmi jednoduchý, geometricky elementární a tím snadno čitelný.

Kostel je postaven na půdorysu kruhu – odvěkém symbolu nebe a věčnosti, čtverec oproti tomu odkazuje na zemi a pomíjivost. Nebe se zde odráží v barevném prstencovém okně, které pod střechou kostel obepíná, a dá se tak říci, že se kruh vznáší nad Lesnou, a v přenesené duchovní rovině, že se nad Lesnou vznáší nebe.

Řešený pozemek na konci Nezvalovy ulice je obdélníkového tvaru a vytváří jakési nástupní plató vymezující sakrální okrsek. Nacházejí se zde tři hlavní hmoty – kostel, věž a duchovní centrum z roku 2004, jehož autorem je Zdeněk Bureš a na nějž bylo potřeba navázat.

Nově postavená věž je podobně jako stávající centrum pravoúhlá, tedy v jakémsi souladu s okolním sídlištěm, zatímco kostel je kruhový a jeho odlišná geometrie tak napovídá o posunu směrem od profánního k sakrálnímu, symbolizuje jeho odlišnost. Tvar kruhu byl zvolen i z dalších důvodů, kruh je tvarem plnosti, je tečkou v prostoru sídliště, je jeho duchovním úběžníkem jako místo zastavení, spočinutí či usebrání. Kruh je zároveň blízký současné liturgii v kostele, která je obrazem společenství apoštolů s Ježíšem kolem stolu při Poslední večeři. Svou formou tak předjímá vnitřní ztišení člověka, který do něj vstupuje. Hlavní vstup do kostela je z nástupního plató v ose liturgického prostoru, boční vstup je skrz spojovací krček. Po boku hlavního vstupu jsou zpovědní místnosti a schodiště na chóry.

Samostatně stojící věž je dominantou pro blízké okolí, byť se svými 31 m není vyšší než nejbližší panelový dům. Její trojúhelníkový půdorys zajišťuje, že vypadá jinak z areálu kostela a jinak ze vzdálenějších míst. Zvenčí je pevným bodem, statickým kubusem, odkazujícím se na westwerky starých kostelů a ukotvujícím celý areál na malém skalním ostrohu. Směrem ke kostelu je otevřená svou kubistickou „lucernou“, kde je pohledový beton výrazně kolorován žlutou a červenou barvou. V její „žluté“ části je umístěna zvonohra se 16 zvony ze zvonařství Laticie Vránové-Dytrychové o váze od 20 do 200 kg a z její „červené“ části se mohou návštěvníci pokochat vyhlídkou na centrum Brna. Do betonové věže vede ocelové kruhové schodiště odvolávající se při pohledu vzhůru na barevnost a tvar kopule v kostele. Na věži jsou ve tvaru kříže znázorněna řeckými písmeny slova „fos“ a „zoe“, tedy světlo a život, která zase odkazují na velkomoravské vykopávky, resp. na olověný křížek z 9. století, jenž byl nalezen v Mikulčicích.

Pro každý sakrální prostor je světlo ten nejzásadnější prvek modelace prostoru a přenosu atmosféry a duchovních myšlenek. Zcela zásadní význam v koncepci kostela tak představuje duhový prstenec oken o délce 80 m obepínající celou horní část kruhové budovy. Díky pestrobarevným skleněným panelům pronikají dovnitř kostela duhově zbarvené sluneční paprsky, které vytvářejí na betonové kopuli zcela jedinečnou hru světel. „Když jsem začal uvažovat nad těmi okny, tak právě duha byla východisko, protože duha se objevuje už ve Starém zákoně jako symbol smlouvy Božího lidu s Hospodinem po potopě světa,“ líčí architekt Štěpán. V návrhu se s působením světla pracovalo, okna původně římsou kryta nebyla. Až při reálnějších vizualizacích bylo jasné, že přímý pohled do oken by prostoru neprospěl a byly by tady obrovské kontrasty. Řešením se stala asi třímetrová římsa, za níž se prosvětlení nachází. Podařilo se tak docílit nepřímého a měkkého denního osvětlení, které netvoří kontrastní stíny. Jak vysvětluje architekt Štěpán: „Jistě existují záležitosti, které nás přesahují a jsou zastřeny, protože leží za hranicemi našeho lidského vnímání či na samé jeho hranici. A jestliže je alespoň trochu možné je architektonicky ztvárnit, pak jsem se o to pokusil v kopuli kostela. Dovnitř dopadá světlo, ale není vidět odkud. Okna jsou skrytá za hlubokou římsou. Zdroj světla je zastřen. Vědomě i nevědomě zpodobňuje světlo v kostele existenci světa za hranicí hmotné skutečnosti a existenci Boha. Svůj nadpřirozený charakter zde získává světlo díky své difuznosti. Opat Suger považoval světlo pronikající a formující hmotu za bezprostřední projev ‚světla světelʻ, tedy Boha. Souhlasím s ním i po skoro tisíci letech. Nebo jak píše Umberto Eco, je Bůh ‚identifikován se září, která má povahu světelného proudu a proniká celým vesmíremʻ.“

Jednou z technologicky nejnáročnějších fází celé stavby bylo zhotovení asymetrické kopule, která byla odlita do bednění s vloženými krajinovými prkny, na kterých někdy zůstala i kůra. Po odbednění strop vypadal jako otisk Božího prstu. Pokud tedy chcete, můžete zde zažít (ovšem nejen kvůli kopuli) dotek Boha (God’s Touch).

Liturgické uspořádání kostela vychází z obrazu společenství kolem obětního stolu. Kruhová loď má v excentrickém těžišti kostela umístěn vyvýšený presbytář, v jeho středu je obětní stůl. Svatostánek je mírně vychýlen z osy po levé straně, je umístěn ve vysoké apsidě s přímým přístupem světla, čímž je zdůrazněna vertikální osa. Je to jediné místo, kde je stěna kostela jakoby roztržena trojúhelným otvorem s odkazem na roztržení jeruzalémské chrámové opony. V části nad vstupem je chór pro varhany, po straně chór pro lid a sbor. Po stranách lodi je ve čtrnácti drobných okenních otvorech umístěna křížová cesta, jež je ztvárněna jako skleněná tavenice.

Beton byl jako hlavní materiál na výstavbu kostela vybrán hned z několika důvodů. Byl to výtvarný a architektonický požadavek, se kterým autor počítal již ve svých prvních návrzích. Strohost betonu totiž navazuje na soudobé vnímání duchovního prostoru, který nemá být opticky a významově zahlcen, na rozdíl např. od baroka. Interiér kostela se tak stává vnitřním vesmírem, je orgánem pro komunikaci s Bohem, je jednoduchý a soustředěný.

Další důležitou roli hrálo statické řešení. Kostel se nachází na navážce právě z doby výstavby sídliště, která je 9 m vysoká. Pod kostelem je ještě jedno patro garáží, takže celý kostel stojí na pilotách a jediný materiál, který je schopný toto zatížení přenést, je beton. V neposlední řadě beton navazuje také na materiál typický pro své okolí, sídliště.

Povrch některých betonových konstrukcí byl upraven pemrlováním. Podle původního záměru měly být však betonové stěny odlévány do bednění z bambusu.

Stavba prošla mnohými dalšími změnami, především z finančních důvodů. Týká se to i fasády kostela, která měla být původně zhotovena ze zavěšených oblých betonových panelů odkazujících k okolním panelákům, avšak nakonec je z břízolitu. Umělecky ztvárněná fasáda je dílem Petra Kvíčaly, který ji vedle křesťanských symbolů, jako např. chleba, voda, srdce, kotva, doplnil také o kresby různých světských symbolů. Např. pivní půllitr se přímo vztahuje k blahoslavené Marii Restitutě, jíž je kostel zasvěcen. Marie Restituta Kavková byla františkánská řeholnice, která se narodila asi 600 m od tohoto místa a měla ráda guláš a pivo. Svůj život zasvětila pomoci druhým, za 2. světové války podporovala židovské rodiny a v roce 1943 ji nacisti popravili.

Kostela se jedno z nejkrásnějších sídlišť v České republice dočkalo po více než padesáti letech. Úvahy o jeho výstavbě se objevily již na konci 60. let a o situování na daném místě měli jasno i František Zounek a Viktor Rudiš. Další seriózní úvaha o výstavbě kostela se objevila hned po revoluci v roce 1989 a jak upřesňuje architekt Štěpán: „Od té doby jsem se tomuto kostelu věnoval. První návrh z roku 1991 byl tématem mé diplomové práce na VUT v Brně, druhý návrh, který vznikl o 22 let později, byl nakonec ze všech 36 do té doby předložených vybrán k realizaci.“

2. září 2020 proběhlo slavnostní požehnání kostela a v současné době probíhají práce na jeho vybavení, tak aby mohl být kostel vysvěcen.