Beton jako strážce paměti, zpevňující prvek genia loci, ale také jako memento

Už to není překvapení. Beton se uplatňuje v architektuře muzeí a památníků či pietních areálů. Jeho fyzická síla, odolnost a dlouhověkost jej předurčují k rolím, v nichž je třeba uchovávat paměť či vytvářet nové vrstvy kulturní identity. Stává se výrazovým prostředkem architektů, kteří jej využívají k utváření prostorů vzpomínky, poznání i symbolické reflexe. Beton funguje jako tělo, které nese stopy historie, a zároveň jako tvárná hmota, schopná nového výrazu. Jeho estetická neutralita dovoluje architektům vstoupit do dialogu s krajinou, s charakterem míst i s křehkostí historických staveb.

Muzeum Krkonoš ve Vrchlabí, které prošlo rekonstrukcí podle záměrů architektů Romana Kouckého a Šárky Malé, je příkladem, jak může koexistovat nové se starým. Zde se jedná o barokní klášter, v němž se nacházejí sbírky se spoustou zajímavých exponátů, a přístavbu, která celý areál přibližuje současnosti. Ikonický objekt připomíná betonovou skálu, monumentální útes. Muzeum dostalo pozoruhodné „energetické jádro“: jde o schránku pro řadu provozně důležitých věcí, neboť vedle přednáškového sálu, kavárny a šatny se v něm nachází také obchůdek a výtah umožňující bezbariérový přístup. Slouží také jako orientační bod. Zatímco v minulosti bylo obtížné najít vchod, nyní návštěvník okamžitě ví, kde je hlavní vstup, nemusí se mu vysvětlovat, kam se z parkoviště vydat. Přístavba je lákavá, protože nevídaná. Chcete k ní přistoupit a prozkoumat její strukturu, beton přichází o svou odtažitost a neutralitu, více než zaměnitelný materiál připomíná chladnou krkonošskou žulu. Skleněný kvádr jej zase odlehčuje, navíc sklo je pro zdejší oblast typickým produktem, krkonošské sklárny měly světový dosah. Objekt tak promlouvá vlastním jazykem a navozuje atmosféru přibližující děje, které se v muzeu odehrávají, dialog přírody a civilizace.

Pro architekty nebyl beton jen konstrukčním materiálem, ale i vypravěčem příběhu. Povrchová úprava, robustní proporce a způsob, jakým se hmota stavby zvedá z terénu, evokují geologické vrstvy a sílu krkonošského masivu. Je to architektonická metafora, která odkazuje k samotné podstatě muzea, k přírodě a její interpretaci. Hmota kontrastuje s historickou budovou a vstupuje s ní do dialogu: zatímco klášter je zosobněním lidského ducha, přístavba vyjadřuje esenci krajiny. Zároveň rozvíjí nový veřejný prostor, jakési náměstíčko. Beton připomíná kotvu: je tvrdý, nezpochybnitelný, a přesto tvárný v symbolickém čtení. Není cizorodým prvkem, ale současným kamenem, který přidává další vrstvu do tisíciletého příběhu hor.

Nezůstává jenom na povrchu. Když sestupujete do expozice, máte pocit, jako byste procházeli štolou do podzemí: v Krkonoších se kdysi těžily nerosty. Jedním ze zásadních exponátů je schodiště ve tvaru dvojité šroubovice DNA, do něhož je zakódována zvláštní labilita. Když po něm návštěvník jde, trochu se chvěje. Je to architektonický záměr, jenž s typickým důmyslem zhmotnil konstruktér Břetislav Eichler jako dvě více než šest metrů vysoké vertikální spirálovité konzoly, propojené stupni z ultra vysokopevnostního betonu (UHPC). Jedná se o mistrovské dílo, které upozorňuje na křehkou rovnováhu v koexistenci člověka s přírodou.

V srdci Šumavy, v nadmořské výšce tisíc metrů, stojí nenápadná, ale architektonicky i symbolicky mimořádná stavba. Muzeum Zlaté stezky v Kubově Huti, dílo architekta Radko Květa, který se proslavil jednak Archeoparkem v Pavlově (získal za něj Českou cenu za architekturu 2017), a jednak Klášterními zahradami v Litomyšli, je nečekaně působivým gestem, jehož kvalita překračuje hranice regionu. 

Květův návrh vyjadřuje hluboké pochopení pro tradici i pro krajinu, a to prostřednictvím rafinovaného kontrastu: zatímco v jádru se ukrývá roubená stavba, na povrchu ji chrání betonová lomenicová střecha. Tato vrstvená koncepce má silný významový rozměr. Roubení, tradiční stavební technologie Šumavy, reprezentuje minulost a kulturní paměť regionu. Betonová struktura naproti tomu představuje pevnost, současnost a odolnost vůči drsným horským podmínkám. Vzniká tak dvojí možnost, jak muzeum vnímat: je připomínkou dávných obchodních cest a starých chalup, ale také současnou stavbou, která se nebojí přiznat syrovou podstatu betonu. Muzeum Zlaté stezky, do něhož se neplatí vstup, najdete naproti železniční stanici. Lze ho považovat za vstupní bránu do krajiny vrcholící Boubínem, mytickou horou, jejíž pralesní porost byl chráněn jako vzácná lokalita už v devatenáctém století. Jeho hmota je tvarována tak, aby působila jako ochranný plášť, pevný štít proti větru a sněhu, pod nímž může poutník nalézt zázemí a odpočinout si, než se vydá na další cestu. Roubené jádro je klenot, který je nutno objevit. Dalším prvkem, který posiluje symbiózu stavby s prostředím, je zelená střecha porostlá vegetací. V nejvyšších polohách Šumavy se tak muzeum doslova ztrácí v přírodě, splývá s loukou a stává se její součástí. Betonová slupka a zelený koberec střechy společně ukazují, že moderní architektura může být současně pevná i pokorná. Muzeum Zlaté stezky, byť skromných rozměrů, je důležitým manifestem, který ukazuje, že i ve vzácných, velmi regulovaných lokalitách se dá stavět v duchu nejsoučasnějších trendů. Architekti však musí osvědčit cit a schopnost empatie, což Radko Květ dokazuje opakovaně, s každým novým projektem.

V Archeoskanzenu v Modré u Uherského Hradiště, v kraji prodchnutém archeologickými stopami, vznikla podle projektu Jaroslava Mikulíka Klenotnice Velké Moravy, překrásné muzeum, které uchovává a prezentuje nejcennější nálezy pocházející z devátého a desátého století našeho letopočtu. 

Je skrytá v devítimetrové hloubce pod zemí. Připomíná kruhový podzemní chrám, impozantním sloupořadím kulminujícím v pětimetrové výšce. Moderní, avšak zvenku neviditelný objekt (díky čemuž se podařilo uchovat jednotu chráněné lokality), je jako schránka určená pro prezentaci a ochranu nalezených skvostů. Ocitáme se v prostředí, kde má každý artefakt své místo, aby mohl dostatečně vyniknout. Můžeme se těšit poklady, jejichž bohatost každého překvapí: mají nevyčíslitelnou cenu. Součástí rozvoje areálu Archeoskanzenu byly také stavební úpravy kamenného paláce, které zahrnovaly modernizaci interiérů s ohledem na zachování původního historického rázu. Dalším zásadním počinem obnovy se stala více než 16 metrů dlouhá podzemní chodba, která klenotnici propojuje s palácem. Stavba získala hlavní cenu v soutěži Stavba roku Zlínského kraje 2025 v kategorii „Stavby občanské vybavenosti“.

Sluneční lázně v Luhačovicích, jež stejně jako Modrá leží ve Zlínském kraji, představují jedinečné dílo evropského významu. Na počátku dvacátého století je navrhl slavný architekt Dušan Jurkovič, jenž zde vytvořil svébytný soubor předznamenávající secesi a přetvářející lázeňský areál v harmonickou syntézu architektury a přírody. Jurkovičovy stavby jsou cenné nejen svou funkčností, ale i spojením tradice, ornamentu a moderní lázeňské kultury. Rekonstrukce lázní se zhostil Petr Všetečka, jeden z nejvýraznějších českých architektů specializovaných na práci s památkami (skvělé obnovení Baťova památníku ve Zlíně nebo konverze Gočárových mlýnů v Pardubicích na galerii), jenž dokázal oživit stavby položené do svažitého terénu. Zásadním elementem se stal betonový podzemní koridor, který je vyhlouben do podloží a proveden technologií bílé vany. Chodba se stala funkčním pojítkem, které umožnilo, aby se Sluneční lázně proměnily v jednolitý celek, nikoli v soubor izolovaných částí. Nový prvek není parazitem na historickém prostředí, ale rovnocennou vrstvou, která rozšiřuje její možnosti. Propojuje nejen dvě budovy, ale i dvě epochy. Jurkovičovu éru na počátku moderní architektury a současný přístup k ochraně kulturního dědictví, který se nebojí jasně artikulovat nové zásahy. Sluneční lázně v Luhačovicích jsou příkladem, že pakliže to činí s respektem, může současná architektura vstupovat do díla slavného předchůdce a obohacovat je, aniž by to mělo vliv na jeho identitu. Naopak: dochází k jejímu posílení!

Pravděpodobně nejkrásnější trafostanice jednadvacátého století vznikla podle záměru architektů z Ateliéru Štěpán před Arcibiskupským palácem v Kroměříži, velmi vzácnou barokní památkou, která je na seznamu světového dědictví UNESCO. Má více účelů, vedle hospodaření s elektrickou energií je v ní také prodejna a vstupuje se odtud do arcibiskupských vinných sklepů. Architekti čelili dvojí výzvě: museli respektovat citlivý historický kontext a zároveň vytvořit moderní infrastrukturu, která bude funkční a esteticky přesvědčivá. Byla to nutnost: trafostanice ze čtyřicátých let dvacátého století, která se nacházela u Mlýnské brány, byla nejenom nešťastně položená, ale především dosloužila. Musela být demontována. Nahradila ji železobetonová stavba, jež byla „zabalena“ do druhé, mírně transparentní fasády, tvořené kovovou konstrukcí s bronzovými patinovanými žaluziemi. Nazelenalou barvou kovu se opticky propojila s historickým prostředím, měděnými střechami a věžemi. Vstupní objekt do zámeckých sklepů byl navržen jako reprezentativní prodejna zámeckého vína v přímé návaznosti na sklepy, přičemž probarvený beton v interiéru značí podzemní vrstvy, které se zde vyskytují. Zrodila se zajímavá typologie, díky níž si můžeme uvědomit, že i ryze technologické zázemí, jež se raději nevystavuje na oči, může dostat přitažlivou formu schopnou obstát i v konkurenci aristokratického sídla mezinárodního kulturního dosahu.

Ploština, malá osada na Valašsku, se stala v dubnu 1945 jedním ze symbolů nacistického barbarství. Obec byla vypálena a její obyvatelé brutálně zavražděni. Právě tato nebývalá krutost přivedla spisovatele Ladislava Mňačka k napsání knihy Smrt si říká Engelchen, podle níž byl natočen (režiséři Ján Kadár, Elmar Klos) v roce 1963 stejnojmenný film. Po válce se těžce zkoušené místo proměnilo v pietní areál, jehož srdcem se stal památník, vystavěný v polovině sedmdesátých let. Již tehdy sehrál beton zásadní roli: architekt Šebestián Zelina vytvořil pět monumentálních vertikálních prvků, které vystupují z krajiny jako zkamenělé plameny nebo torza, symbolizující utrpení a nezlomnost. Betonové stély, jež prošly rekonstrukcí, dodnes tvoří nezaměnitelnou dominantu. V roce 2023 byla na Ploštině realizována nová muzejní expozice, která doplnila původní pietní areál o prostor pro výklad a edukaci. Je zapuštěná do svahu v poloze, kde se dosud nacházel málo využívaný amfiteátr. Půdorys památníku je určen elipsou, která ze svahu částečně vystupuje a vymezuje vchod a východ z památníku. V místě, kde je linie elipsy zapuštěna pod terén, svah plynule přechází na střechu. Do vnitřní dispozice jsou vloženy pravoúhlé hranoly, v nichž jsou umístěny jednotlivé části expozice a které zároveň tvoří nosné vnitřní podpory konstrukce střechy. Jeden z hranolů vystupuje mírně nad úroveň terénu a v jeho stěnách se nacházejí úzké prosvětlovací otvory, které do interiéru přivádí přirozené světlo, umocňující dojem z expozice. Po stránce stavební se jedná o jednopodlažní železobetonovou monolitickou desko-stěnovou konstrukci s kombinovaným stěnovým systémem, doplněnou o vnitřní sloupy. Muzeum je pokryto extenzivní zelení, takže se plynule začleňuje do kopcovité krajiny v blízkosti Valašských Kloubouk, která si stále uchovává svěžest a rázovitost. Turistický ruch se jí dosud spíše vyhýbá, ale Ploština je fenomén, jejž mají lidé v srdci a stále se sem vracejí. (Více o obnově památníku Obnova památníku Ploština na Valašsku)

Hledáme-li příklady zajímavých architektonických počinů upevňujících naši identitu  nebo připomínajících události, které by neměly být nikdy zapomenuty, zaslouží si naši pozornost mauzoleum věnované utrpení stovek polských vesnic, které byly vyhlazeny nacisty, v Michniówě (více v článku Mauzoleum mučednictví polských vesnic v Michniówě). Architekt Mirosław Nizio je pojal jako výtvarný skulpturální objekt, složený z 11 betonových segmentů, pěti uzavřených a šesti otevřených, které jsou vystavené měnícím se povětrnostním podmínkám. Skrz prosklení a trhliny, jejichž tvar a symbolika je odvozena od modřínových křížů obklopujících budovu, má návštěvník neustálý kontakt s vnějším okolím. Beton plní nejen konstrukční roli, ale především má expresivní funkci: hmota se stává jazykem, který vypráví příběh nenapravitelné brutality a současně udržuje paměť živou. Každý pohyb mezi torzy je silným estetickým a emočním zážitkem: beton dokáže ztvárnit emoci, kterou nelze vyjádřit slovy.

Beton se v architektuře památníků uplatňuje jako nezastupitelný materiál. Spojuje v sobě odolnost a tvrdost, schopnost vzdorovat času. Dokáže být surový i sofistikovaný, monumentální i intimní. Z tohoto paradoxu čerpají architekti, když jej volí pro stavby, které mají nést paměť a stát se místem setkávání člověka s historií. Beton je v těchto dílech víc než stavební hmota: funguje jako médium, které zhmotňuje příběhy, ukládá vzpomínky a otevírá prostor pro jejich interpretaci.

Jeho role je navíc nesmírně proměnlivá. V horských krajinách se proměňuje v kámen, který přirozeně splývá s okolím. V archeologických lokalitách se stává neutrálním rámem, jenž nechává vyniknout nalezeným pokladům. V pietních areálech se beton umí rozzvučet jako expresivní jazyk, který v abstraktních formách dokáže vyjádřit nepojmenovatelnou bolest i naději. Je to materiál, který je univerzální a současně jedinečný – vždy záleží na tom, jak citlivě s ním architekt zachází.

Budoucnost „paměťové architektury“ zřejmě povede k dalšímu rozvíjení tohoto dialogu. Beton, s možnostmi inovativních směsí a technologických postupů, může být nositelem nejen síly a stálosti, ale také udržitelnosti. Zelené střechy, kombinace s přírodními materiály, nové formy recyklace – to vše naznačuje, že beton může přispět i k harmonii mezi kulturou a krajinou, člověkem a přírodou.

Je strážcem paměti, zpevňujícím prvkem genia loci a zároveň mementem. Tvrdý a neúprosný, a přitom vnímavý k nejjemnějším vrstvám historie. V architektuře muzeí a památníků se stává mostem mezi minulostí a přítomností, trvalou stopou lidské kultury i výmluvným připomenutím, že nic podstatného nesmí být zapomenuto.