Od pavlače přes Křídlo po Véčko

Bytové domy A2, A3 navržené Josefem Pleskotem v Litomyšli vzešly ze soutěže, které se v roce 1997 zúčastnilo sedm architektonických týmů. Nejsou velké, ale v době svého vzniku, na začátku jednadvacátého století, kdy se česká architektura po rozkolísaných devadesátých letech hodnotově usazovala, představovaly velkou inspiraci. Jsou zasazené do svažitého pozemku a můžou sloužit za příklad promyšleného minimalismu a pravdivého přístupu k stavění. Na první pohled jsou srozumitelné, člověk se dobře orientuje. Vyznačují se jednoduchou, ale propracovanou formou, jež je pro Pleskota příznačná: přímé linie, horizontální členění a logické uspořádání. Nic zde není navíc, vše je přísně podřízeno silnému a soudržnému celku. 

Základem kompozice obou podélných budov je nepravidelné navršení hmot tří hranolů, jejichž přesahy vytvářejí ustupující patra, terasy, lodžie a kryté vstupy. Jedná se o blížence svého druhu. Zásadním provozně-architektonickým prvkem jsou pavlače, jež nedlouho předtím Josef Pleskot uplatnil v návrhu bytového domu v Horažďovicích. Litomyšlské pavlače pojal jako poloveřejný prostor navazující plynule na příjezdovou cestu. Dá se říci, že je v českém prostředí, kde neměly příliš dobrou pověst v souvislosti s pavlačovými činžovními domy 19. a 20. století, vrátil „do hry“. Plně využil jejich potenciál. Pavlače totiž umožňují přirozenou komunikaci mezi lidmi, zároveň jsou nárazníkovými prostory před vstupem do bytu a do jisté míry rozšiřují jeho terito­rium. Na tom, že se osvědčily, nic nemění ani skutečnost, že vzhledem k nepříznivým klimatickým podmínkám musely být nedlouho po dokončení zaskleny. 

V letošním roce byl v bezprostřední blízkosti bytových domů vybudován park Zdeňka Kopala, který svažité území zpevnil výsadbou stromů a zhotovením hlubokých podélných rýh, jakýchsi příkopů, které zamezují, aby se k bytovým domům dostávala po přívalových deštích voda. Jedná se o velkorysý, v českých poměrech málo vídaný příklad krajinné architektury, jenž dokazuje, že Litomyšl je městem, které je pořád lídrem v mnohých oblastech architektury. 

Bytový dům, který byl v roce 2010 dokončen v Ostravě podle návrhu architektů Ladislava Kuby a Tomáše Pilaře, má význam nejenom v tom, že nabízí kvalitní bydlení, ale také tím, že plní důležitou urbanistickou úlohu. Završuje totiž Kostelní náměstí v místech, kde bývalo parkoviště a veřejnému prostranství tak z východní strany scházelo důstojné zakončení. Proto ostatně dostal jméno Městská brána. Jeho střízlivou eleganci podtrhují ocelově šedé sklocementové fasády. Charakteristickým znakem domu, postaveném na půdorysu otevřeného písmene V, se stává odvážná konzola, která objekt pohledově odlehčuje a ukazuje cestu na blízké náměstí, přičemž pod konzolou byla navržena kavárna. 

Je v tom symbolika asociující vstup na vzácné území. Střízlivá, umírněná, nenásilná. Šestipodlažní dům si díky kompozici vytváří vlastní vnější prostředí, kde se člověk zklidní. Soustřeďuje čtyři desítky bytových jednotek o velikostech od 64 do 120 m². Architekti jej pojali v městském stylu, což znamená, že nemá – s výjimkou jihozápadní fasády – balkony, ani lodžie, ani velké prosklené plochy. Podélné členění je oživeno vysokými francouzskými okny, která se nepravidelně střídají, a architektura tak díky tomu dostává příjemný rytmus.

V ročence Česká architektura 2000 – 2010 je o domu napsáno:

Bytový dům v pražské Lodecké ulici, který navrhl architekt Petr Burian, byl v roce 2011 oceněn na Grand Prix jako nejlepší stavba (více také v Betonu TKS 5/2011 – pozn. red.). Vedle toho, že se jedná kvalitní dílo, je dům zajímavý také tím, že jeho investorem byla pražská městská část, která jej nechala postavit, aby získala „stabilizační byty“ pro strážníky a učitele. Jinak město, jak známo, prakticky nestaví a v tomto ohledu zůstává za jinými metropolemi, především za Vídní, Berlínem nebo Amsterodamem.

Samotný dům, uplatňující estetiku pohledového betonu, je úspěšným představitelem intenzivního přístupu, kdy bylo nutné z malé parcely vytěžit co nejvíce užitkové plochy. Koncepce budovy je založena na principu stavebnice z prostorových jednotek a může sloužit jako návod pro jiné stavebníky. Mezi jednotlivé stropní desky byly vkládány objemy odpovídající velikostem bytů, které mají 30 m². Tam, kde bylo potřeba hmotu „zředit“ – ať už kvůli sousedním objektům, nebo v souvislosti s potřebou získat přirozené světlo –, byly části důmyslné stavebnice vynechány. 

V poslední vrstvě bylo skladebné těleso protaženo na dvojnásobnou výšku než běžná patra, takže zde mohly vzniknou mezonetové byty. Byty jsou orientovány vesměs na jih, přičemž jejich pozice umožňuje příčné provětrání. Polopropustný skleněný plášť přízemí je jednotný jak pro zapuštěný sál tělocvičny, tak pro ostatní využití parteru. Tělocvičnu užívají nejenom obyvatelé domu, ale i žáci vedlejší školy, která je s objektem propojená pomocí spojovacího krčku. Stavba dobře odolává zubu času, nepodléhá módním trendům a dá se říci, že má v sobě zakódovanou schopnost stárnout. 

Když před dvěma tisíci lety Vitruvius formuloval tři hlavní prvky určující kvalitu stavebního díla, byla to podle něj užitečnost, pevnost a krása. Co platilo tehdy, uznáváme i nyní: městský dům obstojí ve všech třech kritériích. 

Brno je dlouhodobě, už od meziválečného období, spojeno s velmi kvalitní bytovou výstavbou, která se vyznačuje čistotou a přehledností. Dům postavený v roce 2016 podle návrhu architekta Zdeňka Fránka dokládá, že zavazující tradice má svoje pokračování. Je osazen tak, aby vyplnil mezeru v proluce a současně dotvořil nároží ulic Křídlovická a Ypsilantiho. Tato dominantní poloha v urbanistické síti území vyžadovala od architekta jasné hmotové řešení, zároveň musel minimalizovat dopady na předpokládanou další výstavbu. Objekt je proto pojat jako jednolitá hmota ve tvaru písmene L. S jistou mírou nadsázky lze hovořit o tom, že sestává ze dvou traktů (uličního a dvorního), přičemž oba jsou pojaty jako terasovitě ustupující hmoty a nárožní věž. Vzniklá kompozice zaujme dynamikou: zdá se, jako by objekt ubíhal kupředu. Nikoliv náhodou dostal jméno Wing, což v češtině znamená křídlo. Byly k tomu dva důvody, jednak název ulice, k níž přiléhá (Křídlovická), a jednak abstrahovaný tvar. Dům především zdařile reaguje na podmínky vyvstávající z regulačního územního plánu a architektonické řešení vychází z hledání lokálních souvislostí. První nadzemní podlaží domu zaujímají obchodní, resp. kancelářské jednotky, v dalších sedmi jsou byty. Jejich skladba sestává převážně z menších bytových jednotek 2 + kk doplněných dvěma byty 1 + kk, dvěma byty 3 + kk a jedním nadstandardním mezonetovým bytem se střešní terasou. Parkovací hala pod úrovní terénu, která je propojena s bytovými podlažími výtahem, zahrnuje pět parkovacích stání, jednu garáž a sklepy. Součástí některých bytů jsou terasy s výměrami 8 až 35 m², z nichž jsou krásné výhledy na dominanty Brna. 

Kolekce bělostných domů vyzařuje vysoké ambice. Dostala privilegovanou pozici na ostrohu mezi Střešovickou a Patočkovou ulicí v šestém pražském obvodu, kde kdysi bývaly domečky zahrádkové kolonie. Architekti Jan Schindler a Ludvík Seko se při navrhování obytného souboru nechali vést kontextem, což neznamená nic jiného, než že vyšli z ducha místa. Soubor Triangle (pojmenovaný podle trojúhelníkové parcely), do něhož se nájemníci mohli stěhovat v roce 2016, navazuje na okolní zástavbu tvořenou vilkami o typických půdorysech (11 × 22 m), které se otiskly i do prostorového řešení všech osmi domů. Namísto jedné hmoty byla vytvořena logická strukturu s prostorným vnitřním dvorem, která zároveň kopíruje lehce svažitý terén. Nejedná se o klasické bytové domy, ale o domy vilové. Všechny mají společnou podnož, která ukrývá podzemní parking, a zelený dvůr s lavičkami, jenž je srdcem celého areálu. 

Kaskádovitá ortogonální struktura zároveň reflektuje hmotu a postavení protilehlé slavné Hypšmanovy vily z roku 1927, kolem níž se jezdí na Ořechovku a sídliště Petřiny. Areál z uličních pohledů působí kompaktním dojmem a chrání tak vnitroblok před vlivy okolní dopravy, která pulsuje ve značné frek­venci. Uvnitř byl kladen důraz na celkovou vzdušnost v pojetí atria, ale i na vzájemnou komunikaci mezi domy, aby si navzájem nekonkurovaly. Tomu odpovídá řešení fasád, přičemž ty přední jsou oproti zadním výrazně prosklené. Dominujícím a sjednocujícím prvkem je použití převážně pásových oken. V každém domě se nachází čtyři až osm bytů, v posledních patrech jsou umístěny celoprosklené střešní byty s velkými terasami. Při návrhu osazení objektů byly akcentovány jedinečné výhledy na nedaleký Černínský palác a panorama Pražského hradu. Stavělo se s ohledem na prvotřídní kvalitu. Akustika v bytech je vzhledem k blízkosti komunikací řešena osazenými trojskly, vnitřní pohodlí zajištují rekuperační jednotky nuceného větrání a stropy s kapilárními rohožemi, které chladí či topí, v kombinaci s inteligentní elektroinstalací. 

Budova V Tower, která na pražské Pankráci vyrostla do výšky 104 m, se v roce 2018 stala nejvyšší obytnou stavbou v České republice. Má ikonické parametry a nejde jenom o výšku, kvůli níž se musely vyhloubit patnáctimetrové základové jámy. Vypadá jinak než ostatní bytovky a kromě rozhledu po velké části Čech (i bez dalekohledu je dobře vidět na České středohoří, Krušné hory, Ještědský hřbet či Krkonoše) nabízí dosud nedosažený přepych. Vznikla podle návrhu architekta Radana Hubičky, jenž má zkušenosti s projektováním luxusních nemovitostí. Je kupříkladu autorem vily Zdeňka Bakaly na šumavské Modravě, která však – bohužel – nikdy nebyla v Česku publikována. Investor jej oslovil jednak v souvislosti s jeho perfekcionismem, ale také kvůli tomu, jak dokáže propojit logiku rozumu a sílu emocí.

Vysvětlil architekt důvod, proč mrakodrap rozčlenil do dvou hmot. Budova obsahuje 130 bytů a je završena dvojicí dvoupodlažních apartmánů (v každé věží je jeden, na střeše mají bazény) o podlahové ploše více než 400 m². Ten, kdo má dostatek finančních prostředků a rozhodne se ve „Véčku“ bydlet, může využít všelijakých vymožeností. 

V suterénu je třeba golfový trenažér a regulérní kino, kde se dají na velkém plátně sledovat filmy nebo sportovní přenosy v nejlepším rozlišení. Ve třetím patře je fitness, bazén s vířivkou, sauna, parní lázeň a další tělocvičná zařízení včetně možnosti rehabilitačních masáží. Také je tu k dispozici zasedací místnost, kde se vedou obchodní jednání, stačí se obrátit na concierge na recepci, která vše okamžitě zajistí, stejně jako nákupy a jiné služby. Do jisté míry se jedná o kolektivní dům špičkového standardu (chybí v něm jen školka jako v Le Corbusierově L’Unité d’habitation v Marseilles), v němž je sociální rovnost dána tím, že v takovém objektu může žít jenom velmi úzká skupina lidí. Vzhledem k tomu, že se v takovémto vertikálním objektu neobejdete bez výtahů, je jen malá možnost, že by se nájemníci potkávali na schodišti. 

Dům v ulici Komunardů v pražských Holešovicích, kde v posledních letech dochází k velkému stavebnímu rozvoji, je příkladem multifunkčního metropolitního paláce (více také v článku – pozn. red.). Byl postaven podle návrhu architekta Stanislava Fialy, který je znám svou nespoutanou kreativitou. Vytvořil monumentální objekt s vysokým parterem, jenž odpovídá dvěma běžným poschodím a který komunikuje s okolím. Rozvíjí ho, dodává mu čerstvou energii a s ní sebevědomí, kterému se člověk musí obdivovat. V přízemí a suterénu, kde v původním objektu, jež bylo kvůli následkům povodním nutné zbourat, bývalo kino, jsou obchody, ve vyšších patrech se bydlí. Na nároží, krytém balkonem a podpořeném soustavou kovových sloupů, kolem nichž se ovíjí vegetace, vznikl přirozený setkávací bod, kde si lidé rádi dávají sraz „na rohu“. 

Dům kulminuje obytnou věží a je z vi­zuálního hlediska výtvarný, velmi dynamický, jak už Fialovy stavby bývají. Bytová sekce začíná třetím podlažím, pochopitelně má vlastní vstup. Setkáváme se s pohledovými betony, schody jsou pojaty jako expresivní kompozice, šedá se střídá s ostře zelenou. Schody nemají obvyklé zábradlí, ale jsou opatřeny ocelovými sítěmi, které chrání před pádem do šachty a současně, přes svou ryzí účelnost, nenarušují celist­vost prostoru. K bytům vede pokaždé mírně zalamovaná chodba a jejich velikost se liší: od menších, které jsou určeny pro tzv. „singles“, přes větší, jejichž dispozice jsou řešeny tak, aby je bylo v případě potřeby možné rozdělit, až po luxusní mezonet, který je v podstatě „domem v domě“. Budova dostala originální grafické pojetí, jehož autorkou je Alice Fialová, dotvářející výraz této neobvyklé stavby, ať už jde o číslování pater či bytů, nebo symboly garáží a jiných provozů. Tato detailní propracovanost podporuje přesvědčivost a podmanivost architektury, která pro Holešovice znamená dávku svěží energie. 

Nedá se říct, jaký přístup ve vztahu k formě a funkci je v případu bytových domů ideální. Obecně platné řešení neexistuje a ani ve své podstatě není možné. Ale když budeme sledovat vývoj této typologie v posledním čtvrtstoletí, zjistíme, že jednoznačně směřuje k čím dál větší pestrosti a flexibilitě, která ve výsledku umožňuje prakticky každému nabídnout odpovídající životní prostor. Chce-li developer uspět, musí spolupracovat s renomovanými architekty a projektanty. Lidé chtějí různorodost. Zvláštním fenoménem jsou pak panelové domy ze sedm­desátých a osmdesátých let minulého století, jež trpěly uniformitou v předimenzovaných blokových zástavbách. V souvislosti s revitalizací se objevují možnosti výrazně prodlužující jejich životnost (zdaleka nejde jen o zateplování) a vylepšující kvalitu jednotlivých bytových jednotek. Ale to je námět pro samostatné pojednání.