Zhmotňování paměti

10. 12. 2022 - Sanace a rekonstrukce |

Rekonstrukce a s nimi spojené konverze, kdy dochází ke změně funkce opravovaného či obnovovaného objektu, se v jednadvacátém století staly zásadním tématem české a slovenské architektury. Vzpomeňme na velkorysou metamorfózu bývalého plynojemu vítkovických železáren, který architekt Josef Pleskot přeměnil na multifunkční sál Gong, na letos dokončenou „předělávku“ někdejší Zengerovy transformační stanice do podoby Kunsthalle na pražském Klárově, jak ji uskutečnili architekti Jan Schindler a Ludvík Seko, proměnu ostravských městských jatek pro potřebu galerie Plato podle návrhu polského architekta Roberta Konieczného, úpravu domu nábytku pro potřeby Českého rozhlasu v Olomouci navrženou Tomášem Bindrem a Martinem Struhalem či znovurozžehnutí Jurkovičovy teplárny v Bratislavě podle Martina Paška. Rekonstrukce hradu Helfštýn podle návrhu Miroslava Pospíšila a Martina Karlíka ukázala cestu, jak revitalizovat a současně zpřístupnit středověkou památku a obnova Elektrických podniků, která byla svěřena architektu Marku Tichému, zase může sloužit jako vzorový příklad oživení rozsáhlé funkcionalistické budovy. To jsou počiny, které kvalitou snesou srovnání se špičkovou světovou konkurencí a které jsou také po zásluze oceňovány na nejrůznějších architektonických přehlídkách. Máme se čím chlubit. 

Jakkoliv je práce s odkazem minulosti tvůrčí, tak je především nesmírně náročná a každý se na ni nehodí. Architekti totiž musí uplatnit zvýšenou citlivost a empatii, protože vedou dialog se svými předchůdci, kteří původní stavbu vymysleli, aby mohli navázat na předchozí stav domu, budovy či celého areálu. Než se do rekonstrukce pustí, neobjedou se bez průzkumu a studia, které jim umožní dostat se k podstatě domu. Zdá se – alespoň podle reakcí odborné i laické veřejnosti – že v tomto ohledu jsou úspěšnější než v oblasti typických novostaveb. Proč tomu tak je? Jedná se pravděpodobně o psychologický problém spojený s vnímáním hmotné kultury, jenž má spoustu zajímavých aspektů a souvislostí. Uchovávání staveb je totiž svého druhu obranou proti pomíjivosti a smrtelnosti. Rekonstrukce bývají přijímány s větším pochopením, protože se takto zachovává určitá paměť, ať už spojená s místem, nebo s lidmi, kteří daný prostor utvářeli, osídlili a prožívali jej. Vyjadřuje se tak úcta k předkům a k velkým (jako kupříkladu v případě sakrálních památek či šlechtických sídel) i malým dějinám (individuální historie rodiny i třeba jen ve dvou generacích) a naznačuje se další pokračování. 

Důležitou skutečností je také to, že atmosféra ve společnosti vyvíjí tlak na principy obecně správného (neboli korektního) chování, jež v sobě, mimo jiných zásad, zahrnují recyklaci jakožto určující a nezastupitelný prostředek k omezení plýtvání. To, co dosloužilo, může být opět vráceno do hry a následně rozvíjeno. Rekonstrukce se navíc odehrává na stejném místě, není potřeba hledat pozemek, a tak nedochází k rozpínavosti, k zabírání dosud nezastavěné půdy, které je pořád méně. Opravit poškozený, k zániku odsouzený příbytek je veskrze pozitivní, ušlechtilé gesto, které patří k charakteristice západní civilizace. Čím kvalitněji se staví a používají se sofistikované materiály, čím více je návrh oproštěný od zavádějících, a tudíž krátkodobých módních trendů, tím jsou větší předpoklady, že dům bude umět dobře takzvaně stárnout a prodloužení jeho životnosti bude radostným počínáním. 

Tato iniciativa vychází pochopitelně prvotně od majitele nemovitosti, který rozhoduje o jejím budoucím osudu. Pokud není pod památkovou ochranou, je jenom na jeho rozhodnutí, do jaké míry – nebo zdali vůbec – bude zachována. Vyžaduje to určitou velkorysost. Obecně totiž platí, že rekonstrukce bývá finančně náročnější než stavění „od nuly“, neboť dopředu nelze přesně stanovit, jaké prostředky budou muset být během obnovy vynaloženy. Jednoduše řečeno: nevíme, kdy nám co spadne na hlavu. Pokaždé jde o dobrodružství a dialog, během něhož ožívají zapomenuté technologie a opět se učíme řemesla, která byla. 

Každý starý dům či budova je pro architekta a konstruktéra výzva. Jako by skutečnost, že rozvíjejí to, co už stojí, jim dodávala sílu a odvahu, aby byli co nejpravdivější, což je charakteristika, jež se v architektuře obzvláště cení. 

Autor

Související články

5/2020 Architektura | 15. 10. 2020 | Úvodník

Beton pro život a krásu

Vážené čtenářky a čtenáři, v tomto čísle věnovaném současným stavbám je názorně ukázáno, že česká ar­chitektura ve svých špičkových výkonech nezaostává za světem, ale je již scho­p­ná konkurovat tvorbě v zavedených zemích, jako je Německo, Nizozemí nebo Švýcarsko. Beton – ať...
1/2020 Pozemní stavby | 15. 2. 2020 | Téma, Architekti a architektura

Architektura mezi vinicemi

Text se zabývá fenoménem současné architektury, kterým se stala vinařství postavená na konci 20. a v průběhu 21. století. Je zaměřen na objekty postavené ve Spojených státech, Španělsku, Portugalsku, Francii a Itálii podle návrhů světově uznávaných architektů, nositelů Pritzke...
6/2020 Inženýrské stavby | 15. 12. 2020 | Rozhovor

Mosty ke hvězdám

Rozhovor Petra Volfa s inženýrem Janem Vítkem o předpjatém betonu, mostech, knihách, radostech a vesmíru