Architektura Duhy

Stavbu tehdy největšího železobetonového mostu v Československu inicioval inženýr a stavitel Eduard Viktora (1880 – 1952), [1] jemuž se s pomocí bechyňského rodáka, odborového přednosty Karla Šišky (1883 – 1945) podařilo přesvědčit vrchního radu mostního a silničního odboru Ministerstva veřejných prací Gustava Hermanna (1870 – 1933). Okresní správní komise Eduardu Viktorovi v říjnu 1923 zadala vytvořit úvodní projekt mostu, který v únoru následujícího roku předložil k vodoprávnímu řízení, v červnu 1924 jej ministerstvo schválilo a v srpnu ministr Antonín Srba „…shlédl během jízdy ostré serpentiny, po kterých nutno sjížděti od nádraží Bechyňského k Lužnici, nezpůsobilý a nepostačující železný most přes řeku s dvoumetrovou jízdní dráhou a 30q nosností, a dále opět ostrou serpentinu silniční kolem hradu a zámku. Upozorněn i na 230stupňové schody pro pěší do města, navštívil skalisko, od kterého za bechyňskými lázněmi pnouti se bude mostní novostavba…“ [2] Polovinu jejího nákladu na sebe vzala státní správa, 20 % správa zemská a 30 % město Bechyně.

Předlohou byl Eduardu Viktorovi železniční most podobných rozměrů postavený u švýcarského města Langwies v letech 1912 – 1913 firmou Ed. Züblin & Co. [3] podle projektu jejího vrchního inženýra Hermanna Schürcha (1880 – 1959). [4] Dvousetmetrová mostovka ve výšce 50 m od hladiny Lužnice však musela kromě drážního tělesa nést také vozovku a dva po stranách vykonzolované chodníky. Vynáší ji dvojice 38 m vysokých, mírně k sobě nakloněných parabolických oblouků o rozpětí 90 m pomocí tří sloupů na každé straně, na pravém břehu měla původně za dilatační mezerou navazovat tři pole rámové konstrukce viaduktu na rozpon 13 m a násep, na levém pak pole čtyři. Na zadávacím projektu mostu spolupracoval od září do prosince 1924 Eduard Viktora s Milošem Vaněčkem (1889 – 1954), který tehdy vedl vlastní architektonickou kancelář. Rozhodli se v projektu „z architektonických důvodů“ provést dvě změny, které však neměly náklady na stavbu výrazně ovlivnit. „Aby lázeňský sad nebyl přerušen násypem“, nahradili jej na pravém břehu další rámovou konstrukcí o čtyřech polích, ale především sjednotili vzdálenosti svislých podpor ve všech třech částech konstrukce na devět metrů „…na prospěch architektonickému pohledu na most a jeho poloze v tak krásném údolí.“ [5] Miloš Vaněček také „na základě četných perspektivních studií v celku i detailu“ [6] upravil tvar opěr tak, aby se dolů mírně rozšiřovaly, spolupracoval i na komplikovaném řešení mostovky z podhledu, navrhl konstruktivistické zábradlí a pylony mostu a povrch celé jeho konstrukce záměrně ponechal tak, jak vyšel z bednění. [7]

Prováděcí dokumentaci jim však Ministerstvo veřejných prací už nesvěřilo. Vypracoval ji spolu se statickými výpočty do května roku 1926 ve Státním stavebním oddělení Zemského úřadu v Praze inženýr Adolf Kordovský (1886 – 1986), [8] který kromě zesílení výztuží oblouků opět a definitivně pozměnil proporce mostu: rozpony nad oblouky zůstaly devítimetrové a nad břehy činí 13,5 m s jedinou rámovou konstrukcí na každé straně – čímž ušetřil za stavbu pěti sloupů na pravém a tří na levém břehu. [9] Byl to především Miloš Vaněček, kdo se proti této úpravě postavil – jako aktivní člen Skupiny architektů při pražském odboru Spolku československých inženýrů a architektů (SIA). V archivu SIA se bohužel korespondence Skupiny z tohoto období nedochovala, [10] leccos ale naznačí tiskem vydávané spolkové zprávy: 8. prosince 1926 bylo „usneseno podepřít akci obou projektantů, jejichž práce byla znehodnocena“ a 17. ledna následujícího roku „kol. předseda referuje o jednání v minist. veřejn. prací o mostu v Bechyni. Podařilo se mu docíliti toho, že kol. Vaněčkovi bude svěřena nová vhodná úprava změněné části mostu.“ [11] „Kolegou předsedou“ je zde míněn architekt Josef Chochol, který se projektantů, byť ne jmenovitě, zastal i ve stati reagující na záměr ministerstva zřídit si rovnou vlastní projekční kancelář. [12] Miloš Vaněček přitom nijak nerozporoval skutečnost, že rozpony mostovky viaduktů je možné a logické provést větší než mostovky nad oblouky, ve svém později publikovaném textu však argumentoval opět architektonicky: „Tento způsob kontrastu vyžaduje, aby rozdíl mezi poli viaduktu a nad obloukem byl značný a aby v pohledu délka viaduktu přišla ve značné míře k platnosti, což v tomto případě celkem není.“ [13]

O tom, jak úkol úpravy bechyňského mostu Miloše Vaněčka zaujal, svědčí nejen jeho současně vytvořený návrh do soutěže na budovy Pražských vzorkových veletrhů, uzavřené v listopadu 1924, kde podobnými oblouky vynesl třípodlažní spojovací křídlo nad dnešní Veletržní ulici, [14] ale především jeho další spolupráce s Eduardem Viktorou na soutěžním návrhu přemostění nuselského údolí z dubna 1927, v němž zkombinovali železobetonové oblouky s osmipatrovými deskovými domy. [15] Miloš Vaněček na české technice absolvoval jak obor architektury, tak stavebního inženýrství a snad už proto usiloval o syntetizující pohled na tvorbu, jaký sdílela i Skupina architektů při SIA a jaký rozvíjela ve svém časopise Československý architekt, od roku 1927 Architekt SIA. Byl to patrně Vaněček, kdo za jeho redakci oslovil svého někdejšího učitele Antonína Engela, aby při příležitosti publikování svého zdymadla v Poděbradech pomohl formulovat program, jehož základem měla být „… organická spolupráce na nových úkolech doby u inženýrů a architektů, jakožto dvou součinitelů vzájemně se doplňujících za předpokladu vzájemného porozumění si v úkolech i metodách a poznenáhlém návratu k sounáležitosti po více než stoletém rozchodu.“ [16] Miloš Vaněček byl v roce 1930 na ČVUT jmenován mimořádným profesorem pozemního stavitelství a věnoval se pak především pražskému dopravnímu urbanismu, z něhož bylo uskutečněno jeho řešení Václavského náměstí. Zároveň však tříbil svou teorii harmonicky se rozvíjející technické civilizace, jejímž monumentálním obrazem měla být výstava „Pokrok života a techniky“ na Letenské pláni, kterou pro SIA plánoval během okupace. [17] V roce 1945 začal na fakultě pozemního stavitelství připravovat předmět Průmyslové stavby, k němuž vydal první učebnici. [18] Jeho přednášky s názvem Estetika inženýrských staveb, obnovené v roce 1945, ještě stačily ovlivnit další generaci inženýrů i architektů. [19]

Bechyňský most nakonec podle ministerstvem změněného a Vaněčkem v detailech upraveného projektu provedla pražská firma inženýrů Bedřicha Hlavy (1887 – 1961) a Antonína Kratochvíla (1887 – ?), která v listopadu 1925 uspěla v nabídkovém řízení s nejnižší celkovou cenou pěti miliónů korun. Stavbu pod vedením svých inženýrů Jindřicha Moravce a Gustava Korvase zahájila v květnu 1926 a slavnostní otevření mostu se konalo u příležitosti desátého výročí vzniku státu dne 28. října 1928. Byl proto nazván Jubilejním, dnes užívané poetické jméno Duha mu však dal plzeňský básník a také právník Československých státních drah Josef Vrba (1893 – 1957) [20] o více než rok dřív. [21]