Pohyb je to, co jsem zde chtěl vyjádřit

10.6.2022 - Architektura | | Stáhnout článek v PDF

Rozhovor Petra Volfa s architektem Zdeňkem Fránkem o parkovacím domě v Dolních Břežanech, o spolupráci s osvíceným investorem a profesionální realizační firmou, o neobvyklém použití svodidel a o inspiraci pro další stavby

Parkovací dům v kontextu okolní zastavby, za ním sportovní hala (více v Beton TKS 1/2019) (foto: Petr Polák)

Váš parkovací dům se setkává s velmi pozitivním ohlasem. Měl jste s tímto druhem stavby už nějakou předchozí zkušenost?

Nešlo o první takový počin. Měl jsem kupříkladu zkušenost z projektu parkovacího domu v Litomyšli, na který máme už roky stavební povolení, a z parkovacího domu v Plzni, v jehož případě v současnosti běží územní rozhodnutí. Jinak ten dolnobřežanský je náš první zrealizovaný. Neberu-li v potaz několikapatrové hromadné garáže pod bytovkami, které jsme realizovali v minulosti, ale to je přece jenom poněkud jiné téma, protože garáže se v těchto případech viditelně nepropisují do dané lokality.

Parkovací dům má pohybově dynamický charakter 

Jaké na Vás vedení obce kladlo požadavky?

S Dolními Břežany se tradičně spolupracuje skvěle. Jejich představitelé v čele se starostou Věslavem Michalikem respektují architekta a vyžadují hodnotnou architekturu. Jedná se o takzvaného osvíceného investora, který je pořád ještě velmi vzácný. Chtěli kromě skutečné soudobé architektury také perfektně fungující „stroj na parkování“, což znamená, že požadovali velmi exaktní a podrobné detaily jak provozní, tak technické.

Musel jste projekt nějak upravovat?

Nepřijali bezhlavě vše, co jsem navrhoval. Řada věcí se diskutovala a s minimem kompromisů se ladila i finální podoba. Jsem velmi rád, že došlo ke shodě na základních principech stavby, jako jsou šikmé stropy a podlahy ve sklonu původního terénu, svodidla v různé podobě a různém použití na fasádách a zelenomodré řešení. Byl tak zachován pohybově dynamický charakter této dopravní stavby. Pohyb je to, co jsem zde chtěl vyjádřit.

Půdorys 1. NP
Podélný řez – díky šikmým stropům se ušetřilo na výkopech, základech, odvodnění a na objemu budovy

Jak na Vás zapůsobila parcela, kterou jste měl k dispozici, ve vztahu k urbanismu Dolních Břežan?

Bylo vybráno místo co nejblíž centra tak, aby garáže byly využívány co nejúčinněji jak návštěvníky jdoucími nakoupit, tak obyvateli bydlícími všude kolem. V bezprostřední blízkosti řešené parcely probíhá velký oblouk komunikace, takže o tvaru domu bylo hned rozhodnuto.

Jak Vás napadlo využít svodidel nejenom na celou konvexní severní fasádu? Čím jste se inspiroval?

Použití svodidel bylo přirozené, vždyť jsou všude a je to prvek spojený s auty a dopravou. Navíc jsou svodidla krásná, měla by být všude, aby se nekácely aleje kolem silnic, což považuji za zločin naší generace, která vesměs stromy vnímá negativně a jednou na to doplatí. Svodidla ve svých návrzích jsem před dolnobřežanským projektem použil v minulosti několikrát.

Severní fasáda kopíruje oblouk přilehlé komunikace (foto: Petr Polák)

Vyžadovala instalace svodidel do požadované výšky s potřebným prohnutím specifické zacházení?

Ne. Prováděcí firmy to zvládly fantasticky profesionálně, jednou ukázaly vzorek a další kontrolní den už to tam bylo. Je tam víc typů zakončení, tak se vše vzorkovalo. A samozřejmě svařence v betonových stěnách – nebyla vůbec jednoduchá věc zabednit jednotlivá okýnka a zalít do betonu takto čistě! Fakt, že se to povedlo, mi otevřel cestu k dalším experimentům na jiných stavbách. Už na nich pracuji.

Spojeným řezem svodidla jste perforoval dvojici betonových stěn. Jedná se o velmi neobvyklé, ba překvapivé řešení. Co Vás k tomu vedlo?

Chtěl jsem dovnitř dostat světlo nějakým zvláštním způsobem a sázka opět na svodidla byla jednou z možností. Ovšem na svodidla zcela jinak použitá, než je známe. Je to jakýsi „ready-made“ přístup, s nímž kdysi přišel francouzský umělce Marcel Duchamp a jenž může pobavit. Pro mne zároveň vytváří půvabnou hru s prostupujícím světlem, podobně jako v Orientu.

Otvory vytváří půvabnou hru s prostupujícím světlem, podobně jako v Orientu (foto: Pavel Kučera)

Sehrávají tedy estetickou i prosvětlovací roli?

Jsem přesvědčený, že by to měla být samozřejmost v kaž­dé stavbě, protože bez spojení estetiky s funkcí by se nejednalo o architekturu. Svou jednoduchostí i účelem tuto svou stavbu považuji za obyčejnou, je po všech stránkách nenápadná, neupozorňuje na sebe. Myslím, že si jí většina lidí ani nevšimne. Vždyť auty stále jezdíme kolem svodidel a ani je nevnímáme. A jednou, až celá stavba zaroste zelení, s čímž je počítáno, tak vizuálně zcela zanikne, což byl od samého počátku uvažování o parkovacím domě můj cíl.

Jak náročné bylo provedení svařenců? Kolik jich bylo nutné vyrobit?

Nevím to přesně, možná stovky, ale myslím, že to udělali brilantně, normální zámečničina a žárový zinek. Několik svařenců, co zbyly po stavbě, jsem si vzal a použil je na své výstavě, která proběhla letos na jaře v Trutnově.

Otvory vytváří půvabnou hru s prostupujícím světlem, podobně jako v Orientu (foto: Pavel Kučera)

Testovali jste si předem na určitém vzorku fasády, jestli to půjde realizovat?

Ano, první ulitý šár mi byl předveden k odsouhlasení. Překvapila mne kvalita provedení. Samozřejmě to mohlo být strojově zcela dokonalé, jak znám pohledové betony například z Německa, ale to jsem právě nechtěl. Mně velmi vyhovuje ten výraz ruční práce, dotek ruky, který je patrný a jehož dokázal dosáhnout ve svých sofistikovaných betonech například italský architekt Carlo Scarpa.

Jak probíhala spolupráce s realizační firmou?

Vše proběhlo opět bezkolizně, jsou to profíci, se kterými už připravujeme další složitější stavbu, neboť tuto považuji za velmi jednoduchou. Nejlepší je, že sdílejí můj nezlomný pohled na zodpovědnost našeho řemesla vůči současnému tristnímu stavu okolního světa, a takových firem a lidí bohužel moc není.

Velkou výzvou pro realizační firmu i dodavatele betonu byly pohledové betony a betonování stropních desek ve spádu (foto: Petr Polák)

Co bylo na uskutečnění projektu z hlediska technologického provedení nejsložitější?

Neřekl bych že nejsložitější, neboť jak jsem již řekl, stavba byla jednoduchá, ale za neobvyklé v našich podmínkách bylo lití šikmých železobetonových stropů, čímž se ušetřilo na výkopech, základech, odvodnění a na objemu budovy, aniž by se tím realizace byť jen minimálně zkomplikovala.

Dále se mi zdálo složitějším osazování a zalévání plechových svodidel použitých jako forem pro okénka do bednění, ale vše proběhlo zcela bez problémů, takže se po odstranění bednění nemuselo nikde retušovat a podobně.

Dozvěděl jste se během realizace parkovacího domu něco nového, co obohatilo váš architektonický repertoár?

Uvědomil jsem si, že se vyplatí tlačit na pilu při každé, i třeba tak obyčejné stavbě, jako jsou garáže, protože se za každou cenu snažím neudělat špatnou stavbu. A co se technologie týče, tak jsem si v reálu vyzkoušel pár postupů, které už zpracovávám dál, například ta okénka v jiné, daleko náročnější podobě mám zrovna na prkně pro jiný dům. Svodidla v odlišné podobě už jsem použil na jiném parkovacím domě a ty „klíčové dírky“ okének teď v pozměněné podobě vkládám do jedné vily. Ale inspiraci z Břežan nikdo nepozná.

Pohled na střechu (foto: Petr Polák)

Jaké místo zaujímá parkovací dům v kontextu celé vaší tvorby?

Nedokážu říct, je to jeden ze stovek návrhů a jedna z desítek realizací. Pro mne je to především věc, se kterou jsem spokojen, protože vznikl další představitel mé architektury inspirované pohybem. Překvapil mne zájem zahraničních médií, v mé připravované knize bude zařazen v kapitole nazvané Strips, což v češtině znamená „pruhy“.

Vyzkoušel jste si jako řidič parkovací dům v praxi? Je něco, co byste změnil?

Poprvé jsem v něm parkoval při jeho otevření. Nic bych neměnil, jenom bych přidal nabíjecí stanice pro  elektromobily.

prof. Ing. arch. Zdeněk Fránek

Patří k předním českým architektům. Mezi jeho realizacemi jsou rodinné i bytové domy, vily, sakrální a sportovní stavby, galerie, muzea, kongresové sály nebo umělecké objekty (tzv. neviditelné věže). Je též uznávaným pedagogem – v letech 2012 až 2018 byl děkanem Fakulty architektury Technické univerzity v Liberci, nyní přednáší na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni a na Fakultě architektury ČVUT v Praze. V roce 2020 byl vyhlášen Architektem roku.

Autor