Brasília — hlavní město betonu

Politický slib, jasný urbanistický plán, modernistický architektonický výraz, tradiční brazilské prvky, nadšení dělníci a železobeton – to vše bylo základem pro vybudování hlavního města Brazílie mezi lety 1956 a 1960. Článek připomíná příběh vzniku tohoto sídla, jeho hlavní protagonisty a několik vybraných staveb.

Ministerstvo zahraničních věcí, Oscar Niemeyer, 1970 (foto: Pavel Frič)

Betonová socha Marco Brasília (Milník pro Brasílii) od Oscara Niemeyera na ústředním náměstí Tří mocí v hlavním městě Brazílie je pomníkem zápisu tohoto města na seznam památek světového dědictví UNESCO v roce 1987. Nominaci si zasloužila po pouhých 27 letech existence jako vrcholné dílo lidské kreativity 20. století, které pozoruhodným uměleckým způsobem ztvárnilo principy a ideály modernistického hnutí, jak je v roce 1943 vytyčil Le Corbusier v Athénské chartě. Vedle architektury Oscara Niemeyera byl oceněn urbanistický koncept Lucia Costy, rychlost výstavby (město bylo víceméně postaveno v letech 1957 až 1960 zejména díky prezidentovi s českými předky Juscelinu Kubitschekovi) a využití nejmodernějších technologií své doby, především železobetonu.

K realizaci tohoto velkolepého díla v odlehlé pustině vnitrozemí, kam musel být veškerý stavební materiál dopravován z obrovských vzdáleností, zcela stěžejním způsobem napomohl beton, ať už šlo o rekordně rychlou výstavbu velkého množství úředních a obytných budov, umělecké skvosty smělé architektury Oscara Niemeyera a dalších brazilských tvůrců, přehradní dílo pro zásobování města vodou a elektřinou či o zpevnění rozlehlých ploch náměstí a komunikací nebo o několikaúrovňový autobusový terminál, ve své době považovaný za největší betonovou stavbu světa. Veškeré monumentální paláce, Národní kongres, Nejvyšší soud, metropolitní katedrála, Národní divadlo, Národní muzeum, Národní knihovna, muzea a památníky, vojenské objekty, univerzitní stavby, sportovní stadiony, nádraží, televizní věž, ba i autobusové zastávky a československá ambasáda, označovaná za jeden z nejlepších počinů československé architektury druhé poloviny 20. století, jsou z betonu.

Pohledový beton a styl zvaný brutalismus byl v Brasílii povýšen na hlavní uměleckou metodu (např. Ministerstvo zahraničních věcí, Ministerstvo spravedlnosti, univerzitní kampus atd.) a velmi kreativně se také experimentovalo s betonovými prefabrikáty, vyvíjenými unikátním pracovištěm na Univerzitě v Brasílii. Samostatnou kapitolu tvoří tzv. polidštěný beton“ v tvorbě jednoho z největších brazilských výtvarníků Athose Bulcãa, který vytvářel z betonových struktur díla považovaná za vrchol mistrovské integrace umění do architektury (např. mozaika z 3 391 betonových hranolů na pyramidální stavbě Národního divadla), stejně jako v krajinářských kreacích zahradního architekta Roberta Burleho Marxe. Umělecký i technický úspěch betonových staveb v Brasílii byl založen rovněž na inovativních a elegantních konstrukčních řešeních geniálního inženýra Joaquima Cardoza, který odvážně stanovoval nové hranice zavedeným inženýrským pravidlům, aby za pomoci skrytých struktur železobetonu dosáhl architekty zamýšleného uměleckého účinku brasilských budov.

Vznik Brasílie

Myšlenka vybudovat nové hlavní město ve vnitrozemí byla zakotvena už v první brazilské ústavě v roce 1889. O 67 let později byl charismatický prezidentský kandidát Juscelino Kubitschek dotázán během své volební kampaně, jestli tuto ústavní vizi konečně naplní, a on to přímo z tribuny svým voličům slíbil. Po svém zvolení si vědom vrtkavosti brazilských politických poměrů předsevzal, že to musí zrealizovat během pěti let svého funkčního období. Požádal svého přítele Oscara Niemeyera, aby mu navrhl prezidentský palác, z urbanistické soutěže vzešel plán města (Plano piloto) od neméně dobrého architekta Lucia Costy. Ten navrhl čtrnáctikilometrovou hlavní třídu (Monumentální osu) přepůlenou příčnou Dopravní osou. Na výstavbě města se podílelo asi 70 000 dělníků, vše bylo (víceméně) dokončeno v dubnu 1960 a papež během slavnostní inaugurace sloužil pro tisíce pozvaných hodnostářů z celého světa speciální rozhlasovou mši.

Pilotní plán Brasílie (Plano piloto), Lucio Costa, 1957

Juscelino Kubitschek de Oliveira (1902 až 1976)

Příjmení Kubitschek získal Juscelino od své matky, která pocházela z jižních Čech. Vystudoval medicínu, od roku 1940 byl starostou města Belo Horizonte a v roce 1950 se stal guvernérem státu Minas Gerais. Se sloganem Padesát let pokroku v pěti letech“ kandidoval v roce 1955 na prezidenta Brazílie a ve volbách zvítězil. Za svůj úspěch vděčí kombinaci víry, vytrvalosti a velkého štěstí. Vznik Brasílie umožnil svým nakažlivým nadšením (ve kterém byla také špetka megalomanie). Když v roce 1964 převzala státní moc armáda, Kubitschekova politická práva byla na deset let suspendována a on odešel do exilu. Do Brazílie se vrátil roku 1967. Nyní je pohřben v památníku od Oscara Niemeyera, který byl otevřen v roce 1981. Roku 1996 mu byl in memoriam propůjčen Řád T. G. Masaryka I. třídy.

Prezident Kubitschek (vlevo) a Lucio Costa, duben 1957 (foto: Mário Fontenelle)

Lucio Costa (1902 až 1998)

V roce 1936 Lucio potkal Le Corbusiera a stal se urbanistou. O čtyři roky později vytvořil v Riude Janeiru první budovy zdvižené na pilotách nad prázdným přízemím – takových později bude plná Brasília. V roce 1957 vyhrál soutěž na Plano piloto – ideový územní plán města Brasília –, které se zúčastnil na poslední chvíli. První nápady si načrtl na konci roku 1956 na pohlednici na argentinské lodi Rio Jachal, kterou se vracel z New Yorku, kde si byl vyzvednout čestnou medaili za přínos světovému designu v prominentní Parson School of Design. Jeho návrh, který sestával z pouhých sedmnácti listů psaných na stroji a z ilustračních nákresů, byl tak jednoduchý, až tím porota byla zaskočena. Lucio Costa neměl rád, když jeho návrh přirovnávali k letadlu. Podle něj se podobal spíš motýlu. Město, které jsem vymyslel,“ řekl Costa. Opravdu, vytvořil ho on, i když zůstává ve stínu Oscara Niemeyera.

Oscar Niemeyer (vlevo) a Lucio Costa (foto: Arquivo Público do Distrito Federal)

Oscar Ribeiro de Almeida Niemeyer Soares (1907 až 2012)

Mě nepřitahují pravé úhly a rovné linie, tvrdé a neohebné, stvořené člověkem. Mě přitahují volně plynoucí smyslné křivky. Křivky, jež nacházím v horách mé země, ve spletitosti jejích řek, ve vlnách oceánu a na těle milované ženy. Křivky tvoří celý vesmír, zakřivený vesmír Einsteinův.“

Architekt, průkopník zkoumání formálních možností železobetonu co do estetického účinku a překvapivých dojmů, svá díla zadával výhradně brazilským umělcům. Studoval na Škole výtvarných umění v Riu de Janeiru. Od roku 1936 spolupracoval s Luciem Costou a v letech 1934 až 1943 společně (za podpory Le Corbusiera) vytvořili budovu Ministerstva školství a veřejného zdraví v Riu de Janeiru, první moderní brazilskou stavbu. Od 40. let působil v Belo Horizonte, kde byl tehdy starostou Juscelino Kubitschek a kde vytvořil řadu budov kolem jezera Pampulha. Od sklonku 50. let projektoval v novém hlavním městě Brasília většinu oficiálních staveb, ale také obytné bloky, soukromé rezidence ad., celkem na 160 realizací za půlstoletí. Po vojenském převratu v 60. letech žil až do roku 1982 převážně v exilu, v Paříži, kde mj. navrhl sídlo Francouzské komunistické strany (1967). V roce 1988 mu byla udělena Pritzkerova cena za architekturu.

Z výstavby — palác Alvorada (foto: Arquivo Público do Distrito Federal) 
Z výstavby — metropolitivní katedrála Panny Marie z Aparecidy (foto: Arquivo Público do Distrito Federal) 
Výroba prefabrikovaných panelů (foto: Arquivo Público do Distrito Federal) 
Celkový pohled na Monumentální osu (foto: Joana França)

Některé stavby zblízka…

Palác Alvorada (1958) s kaplí Neposkvrněného početí Panny Marie (1957)

Alvorada portugalsky znamená úsvit, úsvit nové Brazílie“. Prezidentský palác byl inspirován tradiční brazilskou fazendou – nízkým venkovským stavením zastíněným loubím, s malou kaplí v sousedství. Legendární bílé sloupy zdvojené odrazem ve vodní hladině vynášejí přízemí paláce půldruhého metru nad úroveň okolního trávníku a vytvářejí dojem, že se celá konstrukce vznáší nad zemí. Jejich tvar, který se roku 1960 dostal i do znaku Brasílie, byl pak po celé zemi napodobován v nejrůznějších stavbách. Skleněná fasáda v pozadí verandy stírá hranici mezi exteriérem a interiérem. Tuto optickou iluzi násobí mramorové podlahy a zrcadlová stěna ve vstupní hale, umístěná za rudou rampou vedoucí do hlavního společenského podlaží. Průhled vstupní fasádou se odráží v zrcadle a propojuje tak park před ní s pohledem na zahradu za palácem.

Na konstrukci betonových sloupů použil Joaquim Cardozo 20 % výztuže (ačkoliv tehdejší norma připouštěla maximálně 6 %), aby docílil dojmu, že se sloupy jako špičky baletčiných nožek sotva dotýkají podlahy, musely být ovšem pevné jako sloní nohy, aby unesly celou střešní desku.

V letech 2004 až 2006 proběhla rekonstrukce stavby a obměna již značně zchátralého interiéru ve spolupráci s Oscarem Niemeyerem a pod přísným dohledem památkářů.

Kaple propojená rampou s palácem Alvorada je jednou z mnoha církevních staveb Oscara Niemeyera, komunisty a ateisty. Přijímal tyto zakázky nikoliv kvůli víře, kterou nemám, ale pro svoji vášeň objevovat krásu a překvapovat architekturou“.

Palác Alvorada včetně kaple Neposkvrněného početí Panny Marie, Oscar Niemeyer, 1958 (foto: Pavel Frič)

Joaquim Maria Moreira Cardozo (1897 až 1978)

Niemeyerův sen vybudovat Brasílii jako ikonu moderní architektury by se nikdy nezhmotnil nebýt génia a inženýrské odvahy Joaquima Cardozy. Byl odpovědný za konstrukční výpočty hlavních budov Brasílie, přesto ho skoro nikdo nezná. Chlapec z chudých venkovských poměrů na inženýrský titul studoval patnáct let s mnoha přestávkami, kdy si musel vydělávat na živobytí jako zeměměřič nebo výpočtář křivek silničních tahů. Jeho přítel Oscar Niemeyer (začali spolupracovat po roce 1940 při výstavbě Pampulhy, od roku 1956 v Brasílii a poté na mnoha projektech v zahraničí) ho označoval za nejvzdělanějšího Brazilce, kterého zná. Byl to nejen geniální matematik a inženýr železobetonových konstrukcí, ale také uznávaný modernistický básník a dramatik, poetická duše a laskavý člověk, který měl hluboké znalosti historie i teorie umění a architektury. Jeho elegantní konstrukční řešení byla inovativní, nevídaná a odvážná. Důvěřoval architektovým záměrům i svým statickým výpočtům črtaným tužkou do bloku (počítače v té době samozřejmě neexistovaly). Řídil se citem pro materiál a vedle algoritmů a znalosti fyziky používal i intuici a odhad zkušeného praktika.

Národní kongres (1958)

Komplex staveb brazilského parlamentu je ikonou Brasílie a jeho architektonické řešení na hranicích možností inženýrských konstrukčních zásad znamená podle Niemeyerových slov vrcholný projev ducha, představivosti a poezie”.

Ve dvou protilehlých polokoulích usazených na tenké střeše podnože jsou zasedací sály: pod vypouklou kupolí se soustřeďuje na rokování Senát, kdežto tvar větší misky“ Poslanecké sněmovny neustále připomíná zastupitelům zvoleným do dolní komory, že mají být otevření všem myšlenkám, ideologiím, přáním a názorům brazilských voličů. Mezi nimi, v druhém plánu, se tyčí dva transparentní mrakodrapy s kancelářemi, obklopené směrem do náměstí Tří mocí vodní hladinou. Budovy jsou vzájemně propojené podzemní chodbou.

Joaquim Cardozo přijal Niemeyerovu poetickou představu za svou a převedl ji do matematických rovnic opíraje se o svou empirickou zkušenost průběžně ověřovanou na malých modelech v přibližném měřítku. Cardozův přístup ovšem šokoval kolegy, kteří ho podrobovali četné a ostré kritice. Snad největší pochybnosti vznesl přední italský inženýr a puristický konstruktér Pier Luigi Nervi:

group-8 Created with Sketch.

Pozornost vzbuzuje zvláště budova v podobě číše, jejíž tvar a rozměry představují technický a konstrukční problém nepředstavitelné obtížnosti. Je třeba mít na zřeteli, že konstrukce bude železobetonová; o tomto materiálu máme povědomí odolnosti v tlaku, kdežto naopak závěr klenby v tomto případě musí být nutně vytvořen mohutnou taženou prstencovou výztuží, kterou naše oko nevidí. Bude mít tento dojem povahu estetického požitku, nebo spíše údivu smíšeného s obavami? A bude dnešní technik s to předvídat všechny činitele změn v čase, provázející život všech stavebních děl, i těch, jež jsou vybudována podle sebetradičnějšího schématu a jež mají sebevíce omezené rozměry?“

Od roku 2007, jako dárek k Neime­ye­rovým stým narozeninám, je Národní kongres památkově chráněn.

Národní kongres, Osca Niemeyer, 1958 (foto: Pavel Frič) 
Ministerstvo zahraničních věcí, Oscar Niemeyer, 1970 — střešní zahrada (Burle Marx) (foto: Pavel Frič) 

Candangos

Slovo afrického původu označovalo dělníky, budovatele města. Nazvat dnes někoho candangem je láskyplná pocta. Ale za dob výstavby Brasílie to tak nebylo. V oněch heroických časech to bylo označení pejorativní. Tak se začaly vytvářet první sociální rozdíly v beztřídním utopickém městě. (…) Candangové překvapili svět. Za tři roky a několik měsíců postavili Brasílii. V novém městě však pro tyto skutečně anonymní hrdiny nebylo místo. Nezbývalo jim než se stáhnout do tehdy se rodících satelitních měst, čímž vyšlo najevo, že pro Brasílii bylo důležitější administrativní fungování nového hlavního města než integrace dělníků,“ vysvětluje Nicolas Behr, brazilský básník, který přišel do Brasílie roku 1974 a stal se jedním z mluvčích mladé generace, která tam v době vojenské diktatury a cenzury vytvářela alternativní kulturu.

Metropolitní katedrála Panny Marie z Aparecidy (1970)

Skelet hyperboloidní stavby, zapuštěné tři metry pod zem a tvořené šestnácti devadesátitunovými betonovými sloupy, byl dokončen již v době inaugurace Brasílie (1960). Joaquim Cardozo zajistil stabilitu katedrály velkým svazujícím věncem, a navíc použil optický trik, který způsobuje, že příchozí vidí pouze sedm či osm pilířů jakoby ve vzduchu zavěšené prosklené hmoty, ale ve skutečnosti je pilířů šestnáct.

Barevné vitráže v modrých, zelených, bílých a hnědých odstínech, u základny široké deset metrů a vysoké třicet metrů (celkem 2 240 m2) instalovala jejich autorka Marianne Perettiová až o třicet let později. Pod stropem se vznášejí na ocelových lanech sochy tří andělů od Alfreda Ceschiattiho (1970). Dvě symetrické podzemní chodby spojují hlavní loď se sakristií a s dodatečně přistavěným baptisteriem neboli křestní kaplí (1977, s vnitřní výzdobou z keramických dlaždic Athose Bulcãa), jejíž vejčitý tvar z bíle natřeného betonu, stejně jako sochařsky formovaná zvonice (1977) doplňují celkovou kompozici stavby.

group-8 Created with Sketch.

Chtěl jsem udělat cosi na způsob veliké sochy, která by zrcadlila náboženské představy, například během modlitby. Proto jsem katedrálu udělal kruhovou, se zakřivenými pilíři, které se zvedají vzhůru v touze po rozhovoru. Útlé pilíře jsou důkazem, že současná technika železobetonové konstrukce může snadno ztvárnit jakoukoliv fantazii. Zapustil jsem loď pod zem a vytvořil do podzemí tunel; tento kontrast dvou prvků – prozářené lodi a tmavé štoly – mi umožnil hrou stínu a světla docílit efektu starých katedrál. Nechtěl jsem však opakovat jejich obvyklý protiklad: světlo venku a šero uvnitř. Právě naopak: věřící projdou zšeřelou podzemní chodbou a při vstupu do lodi jsou zaplaveni světlem, barvami a pocitem úlevy a štěstí.“ 

Oscar Niemeyer

Metropolitní katedrála Panny Marie z Aparecidy, Oscar Niemeyer, 1970 (foto: Pavel Frič) 

Brasília očima Brazilce

Brasília rozhodně není ideálním městem a jako jiná města má mnoho nefunkčních aspektů zasluhujících oprávněnou kritiku. Jak uvádí brazilský architekt F. L. Lara, jako všude v Brazílii je i v Brasílii mnoho nespravedlnosti, kontrastů, prostorově vyloučených míst. Stejně jako v Riu nebo São Paulu má i zde život šmouhy dané příjmovou nerovností a pomalé tempo nezbytných změn je frustrující. Ale nejzajímavější je, jak obyvatelé město přizpůsobili svým potřebám a brazilským tradicím. Dnes už v kulisách onoho abstraktního modernistického plátna dokonce najdete i ty dříve postrádané kavárny a spoustu dalších míst, kde můžete jako jinde v Brazílii zapřádat náhodné rozhovory a vést společenský život. Lidé si prostě Brasílii pobrazilštili. Na Brasílii nelze nahlížet jako na projekt, který musí perfektně fungovat, stejně jako se nedá čekat, že nové krásné domy zrodí krásnou novou společnost. Ale může sloužit jako inspirace i aspirace, světlo ukazující směr. V tomto smyslu Kubitschekovy a Costovy ambice z roku 1956 přežily docela dobře.

Holubník, Oscar Niemeyer, 1961 (foto: Pavel Frič) 
Národní muzeum, Oscar Niemeyer, 2006, v pozadí Národní knihovna, Oscar Niemeyer, 2006 (foto: Pavel Frič) 
Národní divadlo, Oscar Niemeyer, 1981, na fasádě je mozaika z 3 391 betonových hranolů, jejíž autorem je Athos Bulcão (foto: Pavel Frič) 

Veškeré podklady pro tento článek byly čerpány z knihy Brasília – město – sen vydané v roce 2017 nakladatelstvím Titanic. Článek je pozvánkou k jejímu přečtení.

Redakce děkuje autorům publikace Yvonně Fričové a Pavlu Fričovi za spolupráci a laskavé poskytnutí podkladů.

PhDr. Yvonna Fričová

Vystudovala žurnalistiku a je editorka a spisovatelka. S manželem fotografem Pavlem Fričem v roce 1992 založili malé nezávislé nakladatelství Titanic, spojené s řadou uměleckých knižních projektů oceňovaných za práci s fotografií. Kromě architektury a české vlastivědy se jako jedno z mála v České republice zabývá iberoamerickou tematikou.

Brasília – capital of concrete

Political promise, clear urban design, modernist architectural expression, traditional Brazilian elements, keen workers and reinforced concrete – all this was the basis for building the Brazilian capital between 1956 and 1960. The article recalls the story of the establishment, its main protagonists and several selected buildings.