Toyo Ito

Obrácenou stranou úspěchu hvězdných architektů je, že klienti opakovaně vyžadují jejich snadno rozpoznatelný rukopis a původně kreativní tvůrce je rázem lapen do zlaté klece. Někdo to může považovat za splněný profesní cíl. Při pohledu na dokonalou betonovou stěnu s pravidelným rastrem otvorů od bednění se vám okamžitě vybaví Tadao Ando (1941). Pokud je konstrukce z papírových trubek, pak ji jistě navrhl Šigeru Ban (1957), a když se nějaká průhledná stavba ztrácí za velkoformátovým sklem, nebudeme daleko od pravdy, když za autorku prohlásíme Kazujo Sedžimaovou (1956) nebo některého z jejích žáků.

Skuteční architektoničtí pionýři se však nechtějí opakovat, hledají nové profesní výzvy i za cenu vlastního nepohodlí. Mezi hlavní experimentátory na současné japonské scéně patří profesor Tokijské univerzity Kengo Kuma (1954) a Toyo Ito (1941), kteří se nenechali spoutat po formální ani materiálové stránce. Zlom v japonské společnosti nastal 11. března 2011 po největším zemětřesení v historii, kdy si celá země naplno uvědomila sílu přírodních živlů, proti nimž nemá člověk sebemenší šanci.

Toyo Ito byl na přelomu milénia nejen příkladem odklonu od opojení digitální architekturou a bližšího propojení s japonskou řemeslnou tradicí, ale především nezlomným vzorem při řešení nových konstrukčních výzev, který nachází řadu inspiračních zdrojů v přírodě. Na rozdíl od modernistů, kteří se v uplynulém století pokoušeli náš svět zjednodušit až do úplné anonymizace, Ito přijímá extrémně komplikovaný svět s neskutečným množstvím variant a odpovídá mu stejným způsobem.

Ačkoli Ito pochází z obchodnické rodiny, neměl k architektuře daleko. Jeho dědeček byl prodejcem řeziva a otec, který zemřel, když bylo Toyovi dvanáct let, kreslil plány domů svých přátel. Když se rodina přestěhovala do Tokia, požádala Toyova matka o projekt významného modernistu Jošinobu Ašiharu, který zrovna přicestoval z newyorského ateliéru Marcela Breuera (žáka a později profesora slavného Bauhausu). Možnost být nablízku takovým osobnostem usnadnila Itovi výběr budoucí profese. Po promoci na Tokijské univerzitě v roce 1965 začal sbírat první pracovní zkušenosti u japonského metabolisty Kijonori Kikutakeho, který mu prozřetelně svěřil práci na občanském centru Mijakonodžó (1966) připomínajícím obří vějíř a vystavujícím na odiv předsazenou konstrukci z masivních ocelových rámů zasazených do mohutného betonového podstavce. Práce ve vizionářském ateliéru jednoho z posledních zástupců světové avantgardy dodala Itovi odvahu, aby si v roce 1971 otevřel vlastní studio s názvem Urban Robot (URBOT), kde se za uplynulé půlstoletí vystřídala řada předních japonských architektů jako Kazujo Sedžimaová (1956), Rjúe Nišizawa (1966), Kumiko Inuiová (1969) nebo Akihisa Hirata (1971), kteří si zde měli možnost vyzkoušet stovky jedinečných konstrukčních řešení.

Již první Itova velká retrospektiva v tokijské Opera City Art Gallery v roce 2006 nesla název „Nová skutečná architektura“, čímž odkazoval na potřebu fyzického vnímání domů a jejich přímého propojení s (přírodní i městskou) krajinou. Třebaže Ito využívá pro své realizace různé materiály i konstrukční principy, tak se napříč všemi typolo­giemi i měřítky prolíná jedna kontinuál­ní myšlenka. Ito totiž nevnímá stavby jako vytržené objekty, ale vnímá je vždy jako výsek z nekonečného prostoru. Itova přednáška „Architektura zítřka“, která se uskutečnila před třemi lety na Harvardově univerzitě, jen potvrzuje, že není vizionářem, který by snil o futuristických stavbách, jejichž podoba by zůstala na papíře, ale se zájmem o blízkou budoucnost chce realizovat domy, které budou ovlivňovat dnešní společnost, jak bude žít zítra.

Toyo Ito vyučoval mj. na Kolumbijské univerzitě v New Yorku i Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Je čestným členem The Japan Institute of Architects, The American Institute of Architects, The Royal Institute of British Architects a čestným profesorem University of North London. V roce 2013 získal Pritzkerovu cenu za architekturu.

Na příkladu obchodního domu TOD′S (2004), který leží v tokijské módní čtvrti Omotesando, si lze předvést Itovu reakci na blízké okolí ve spojení s invenčním konstruk­čním řešením. Sedmipodlažní prodejna italského výrobce luxusních bot a kabelek se nachází na ulici lemované okrasnými stromy druhu zelkova pilovitá. Ito se pomocí betonového pláště evokujícího větvoví pokusil nejen zareagovat na přilehlou alej, ale především zcelit nepravidelný pozemek ve tvaru písmene L bez hierarchizování na fasádu hlavní a vedlejší. Všechny strany domu promlouvají identickým jazykem. Ornamentální fasáda současně tvoří hlavní nosnou konstrukci domu bez potřeby dodatečných vnitřních podpor. Obvodový plášť tloušťky 300 mm stírá hranice a vy netušíte, kolik má dům podlaží. Najednou má Itova betonová koruna blíže k okolním stromům než k sousedním budovám. Soustředění na konstrukci a inspirace přírodou také pomohly odlišit se od ostatních butiků a přilákat pozornost kolemjdoucích, což klient na jednom z nejdražších tokijských pozemků náležitě ocenil.

Na okraji rušného velkoměsta Kakamigahara v japonské prefektuře Gifu stojí pohřební síň Meiso no Mori (2006). Bílá organicky zvlněná střecha krematoria s výhledem na klidnou vodní hladinu je obklopena zalesněnými svahy. Ito hledal formu, která by dematerializovala stavbu a harmonizovala konstrukci. Inspiraci našel v mracích plujících na obloze a tento obraz přenesl do železobetonové skořepiny spočívající na dvanácti kónických sloupech. Zastřešení krematoria zapadá do kopcovité krajiny. Zejména pak v zimě, kdy vše pokrývá sníh, je harmonie stavby s krajinou dokonalá. Přestože forma působí nespoutaně, vychází z přesně určeného algoritmu optimálního strukturálního řešení. Ito konstrukci přirovnává k rostlinám, které docilují velice komplexních výsledků překvapivě jednoduchými prostředky. Finální podoby bylo dosaženo pomocí dřevěného bednění, na které se uložila ocelová síť, na níž byl nastříkán beton. Aby co nejvíce vyzněly křivky železobetonové desky tloušťky 200 mm, tvoří většinu obvodového pláště bezrámově osazené tabule jednoduchého skla.

Na podobném principu byla v loňském roce postavena i pohřební síň Meguri no Mori na předměstí Kawaguchi. I zde je charakteristickým prvkem zvlněná střecha, která odráží charakter krajiny, jako by byla její součástí. Na rozdíl od Meiso no Mori však střecha nestoupá tolik do výšky „jako křídla ptáků“, ale je nízká, zakrývá 13 m vysoké krematorium za sebou, působí dojmem nízkého kopce „plovoucího“ na rybníku a splývá s okolním vzdouvajícím se terénem. Okolo budovy byla osazena bohatá zeleň, která ji propojuje s parkem.

Knihovna soukromé umělecké univerzity Tama v Tokiu (2007) se vydává cestou kombinace podvědomě důvěrně známých klenebních oblouků a co možná nejsubtilnějších železobetonových žeber. Ito si představoval, že by se celá hmota knihovny umístila do jedné podzemní úrovně, aby svým objektem už dále nezahušťoval areál kampusu a ponechal na místě park se sochami. To však nebylo možné, a proto se pokoušel vytvořit prostor, který by odkazoval na éterickou jeskyni nad zemí. Výsledkem této myšlenky převedené do konstrukce byla nepravidelná soustava řady protínajících se betonových oblouků, kterými však Ito nechtěl složit poctu gotickým katedrálám nebo románským kryptám. Aby se vyhnul takovým asociacím, pokusil se vytvořit co nejsubtilnější konstrukci. Betonová žebra tloušťky pouhých 200 mm si však nemohla vystačit s klasickou výztuží, ale nejprve musel být postaven skelet z kovových desek s navařenými ocelovými trny, které pak byly opláštěny čerst­vým betonem. Rozpony oblouků se pohybují od 1,8 m až po úctyhodných 16 m. Podlaha v přízemí se svažuje ve sklonu 1 : 20 a kopíruje přirozený spád okolního terénu. Jediným vodorovným prvkem v knihovně zůstává podlaha v prvním patře. Interiér knihovny je tak v těsném kontaktu s okolní přírodou. Nesnaží se vyčleňovat přehnanými terénními úpravami, ale také nemá ambice vměšovat se do okolní krajiny. Přijímá ze svého kontextu přírodní síly vycházející ze země a přetváří je do architektonické soustavy. Knihovna Tama byla jejími autory vyřešena do posledního detailu. Ito se nespokojil pouze s návrhem konkávně zakřivené obálky a sám navrhl i stropní svítidla či netradiční plechové police na knihy. Pro návrh mobiliáře a dalších drobných doplňků oslovil japonskou designérku Fujie Kazuko.

Toto muzeum (2016) situované na okraji městského parku v mexickém městě Puebla připomíná papírové svitky postavené na vodní hladinu a současně odkazuje na dynamicky zvlněné stěny, jaké známe z paláců a katedrál barokních mistrů. Ito inspiraci opět čerpal v přírodě a budova tak „prýští ze země jako pramenitá voda a zdvihá se k nebi“. Půdorysnou kompozici tvoří 25 menších čtverců se zaoblenými rohy vůči sobě vzájemně mírně pootočených, které zdánlivě vytváří dojem bludiště. Uprostřed dispozice zůstala vynechána plocha o velikosti čtyř čtverců pro vnitřní atrium s fontánou. Ito se pokusil návštěvníkům zprostředkovat zážitek z „barokního prostoru“, jehož důležitým aspektem byl kromě dynamických forem také šerosvit nabývající mnoha významů. Čtvercový rastr stěn tvoří sendvičová konstrukce z prefabrikovaných panelů z bílého pohledového betonu o tloušťce 65 mm. Po osazení panelů byla konstrukce zmonolitněna vyplněním mezer, čímž nabyla tloušťky 360 mm a stala se odolnou vůči zemětřesení. Stropní desky o tloušťce 700 mm tvoří kompozitní železobetonová konstrukce vylehčená polyethylenovými koulemi.

Národní divadlo (2016) v tchajvanském Tchaj-čungu vychází z Itova soutěžního návrhu kulturního fóra (2004) do belgického Gentu, kde se na oválném půdorysu pokoušel po vzoru mořských korálů vytvořit konstrukci, která by plynule přecházela z podlahy ve stěny a následně do stropů. V jediné stavbě se opět snoubí inspirace přírodou, podvědomě známé momenty a nejpokročilejší technologie. Výsledkem je moderní jeskyně pro kulturního člověka 21. století. Ačkoli byl původní koncept velmi racionalizován, dlouho se nedařilo najít stavební firmu schopnou zrealizovat železobetonovou skořepinu složenou z tzv. katenoidů tvořených dvojitě zakřivenými plochami vzniklými otáčením řetězovky. Namísto tradičního bednění bylo kvůli úspoře nákladů navrženo alternativní řešení, kdy byl každý z katenoidů přesně nadefinován systémem stěn s příhradovou výztuží, na niž byly fixovány vrstvy další výztuže. Geometrie celé konstrukce tak byla regulována předem připravenými 2D zakřivenými příhradovinami, které jsou pospojovány v rozteči 200 mm. Namísto bednění byla na obě strany příhradových stěn pomocí fixačních tělísek připevněna jemná síť zajišťující konstrukční tloušťku 400 mm. Stříkaný beton byl ukládán ve dvou vrst‑­vách. Pro první vrstvu byl použit mokrý způsob nástřiku betonu na výztužnou síť. Po vyzrátí betonu byla suchou cestou ručně aplikována finální vrstva tloušťky 25 mm. Celková tloušťka konstrukce v profilu celé stavby činí 460 mm.

Z důvodu neúměrných finančních nákladů a konstrukční složitosti by si člověk mohl myslet, že již nikdy nevznikne žádná druhá podobná stavba. Toyo Ito však po celý profesní život hledal nové výzvy, a proto se v blízké budoucnosti jistě můžeme těšit na jeho nová netradiční řešení.

Acknowledgement: Toyo Ito & Associates, Architects

Special thanks to Toyo Ito and Yuma Ota