Beton a ornament

Palazzetto dello Sport, Řím, Itálie (Annibale Vitellozzi, Pier Luigi Nervi, 1957). Střešní konstrukci kruhové stavby o průměru 78 m tvoří prefabrikované dílce z předpjatého betonu, které zpevňuje vnější monolitická skořepina. Architektonická krajka střešní konstrukce je ztělesněním Nerviho věty, že „člověkem objevený železový beton je v současnosti nejkrásnějším konstrukčním materiálem“ (foto: University of Michigan Library Digital Collections)

Beton podporuje kreativitu. Jeho barva, struktura, stopy po bednění a hutnění, úprava povrchu nebo tvar konstrukce se stávají tvůrčím nástrojem architekta a přinášejí do staveb dekorativní prvek – ornament – ať už doslovný, nebo více či méně skrytý. Beton je v současné architektuře materiálem, který pomáhá do budov vtělit poctivost, hmatovost a hravost.

Po mnoho generací beton slouží jako tichý a neviditelný pomocník architektů a inženýrů. Podporuje, nese, odděluje, chrání. Připomeňme římský Pantheon, dokončený za císaře Hadriána. Velkolepá betonová konstrukce o průměru 43 m, největší nevyztužená kopule na světě, je možná jen díky důmyslnému použití betonu, který je směrem vzhůru vylehčován. V nejnižším místě je použito jako plnivo travertin a terakotová dlažba, ve vyšších částech potom lehký tuf a ještě lehčí pemza. Rafinované řešení, nad kterým zůstáváme dodnes v úžasu, zůstává všem skryto, udivuje velkorysý prostor.

Pantheon, Řím, Itálie (neznámý autor, 125). Díky betonu byl postaven chrám ohromující koncepcí i velikostí. Je popisován jako první významnější stavba, která byla komponována jako interiér, důležitý není materiál, ale prostor, který utváří (foto: Martin Čeněk) 

Architektura je mnohovrstevnatá zkušenost. A beton umožňuje víc než jen prosté použití sloupu a průvlaku. Jeho haptické kvality, povrch, způsob zpracování nebo ztvárnění konstrukce se stávají tvůrčím nástrojem architekta a přinášejí do staveb dekorativní prvek – ornament – ať už doslovný, nebo více či méně skrytý.

V této souvislosti je užitečné proti sobě postavit dva velikány architektury.

Adolf Loos ve svém textu Ornament a zločin popisuje ornament jako cosi primitivního, co v má v dnešní společnosti místo jen u zločinců nebo zvrhlíků. 

group-8 Created with Sketch.

„Potřeba, kterou pociťuje primitivní člověk, aby pokrýval ornamentem svůj obličej a všechny předměty, jež používá, je vlastním původem umění, počáteční ‚koktání‘ malby. Je to potřeba původu smyslného – táž potřeba, z níž tryskají symfonie Beethovenovy. První člověk, který nakaňhal ornament na skalní stěnu své jeskyně, pociťoval tutéž radost jako Beethoven komponující Devátou. Pakliže však základ umění zůstává týž, výraz mění se průběhem století a dnešní člověk zakoušející kaňhati po stěnách je zvrhlík nebo zločinec. Taková potřeba je normální u dítěte, které počíná uspokojovat svůj umělecký instinkt čmárajíc erotické symboly. U člověka moderního a dospělého je to příznak choroby,“ a konečně, „člověk dneška užívá nebo zahazuje, podle své libovůle, ornamenty kultur starých nebo exotických. Nevynalézá již nové. Šetří a soustřeďuje svou vynalézavost pro vyšší věci.“ [1]

Adolf Loos

rakouský architekt

Oproti tomu Renzo Piano říká:

group-8 Created with Sketch.

„…používám tyto prvky, abych znovu uvedl na scénu téma ornamentu – ne dekorace, ale ornamentu. Jsem přesvědčen o tom, že je potřeba navrátit architektuře její pestrost. Měla by nést stopu člověka, který ji vytvořil, to, co Peter Rice nazýval ‚tahem ruky‘.“

Renzo Piano

italský architekt

Konstrukce

Na prahu 20. století se stal železobeton ve stavebnictví náhradou tradičních konstrukčních materiálů – kamene, dřeva nebo ocele. Lidé, jako například Monier, vyvinuli různé techniky pro konstrukce z betonu, nevytvořili ale nové formy, které by využily jeho estetický potenciál. To udělali až další velikáni, Robert Maillart, Luigi Snozzi nebo Pier Luigi Nervi. Robert Maillart geniálně pracoval s estetikou betonových konstrukcí. Vyvinul bezprůvlakové hřibové stropy, kde převedl staré principy do nových forem a kde se sloup stává integrální součástí stavby. Měl na paměti dvě věci – racio a krásu –, cílem byl „racionálnější a krásnější evropský způsob stavění“. Jeho nejvýraznějším odkazem jsou ale mosty, které rafinovaně pracují s železobetonovými prvky konstrukce a ohromují úsporností a elegancí. Nejkrásnějším příkladem je zřejmě 90 m dlouhý trojkloubový obloukový most Salginatobel ve Švýcarsku (obr. 3). Jeho krása přirozeně vyplývá z konstrukčního systému, nosná konstrukce se stává ornamentem, tahem ruky Roberta Maillarta.

Most Salginatobel, údolí Salgina, Švýcarsko (Robert Maillart, 1930). Most o celkové délce 133 m je skvělým příkladem maximálního využití potenciálu použitého materiálu, který nechá vyniknout přirozené kráse nosné konstrukce. Ta se sama o sobě stává estetickým prvkem (foto: Milan Kalný)

Stejně jako Maillart, i Pier Luigi Nervi věřil v propojení architektury a inženýrství. Nevěnoval se pouze navrhování budov, ale třeba i betonových plavidel. Mimochodem, společně s Maillartem Nervi věřil v sílu intuice, která má být používána ve stejné míře jako matematika. Experimentoval s betonem a vytvářel jednoduché, ale esteticky působivé stavby. Jeho hangáry v Orbetellu a Orvietu pro italské vojenské letectvo nebo Palazzetto dello Sport v Římě vyvolávají podobný pocit jako středověké katedrály. Ty byly propojením technických znalostí a umění.

Dialogem architektury a techniky je i most přes řeku Alfenz od autorského týmu Marte.Marte. Architektonický koncept je založen na bionických principech, kdy člověk v živé přírodě hledá inspiraci pro řešení složitých technických problémů. Forma na jedné straně vychází z logiky nosné konstrukce a efektivního využití materiálů, na druhé straně se stává výrazným výtvarným gestem.

Most přes řeku Alfenz, Bludenz, Rakousko (Marte.Marte, 2010). Tvar stavby odkazuje na železniční nebo tradiční dřevěné kryté mosty. Most tvoří příhradová konstrukce s nepravidelně umístěnými tlačenými a taženými prvky, které jsou u břehů kombinované s plnými stěnami. Forma reaguje na okolní prostředí i průběh zatížení (foto: Martin Čeněk)

Povrch

V průkopnických dobách stavění z betonu byly středem pozornosti nové typy konstrukcí, které revoluční materiál umožňoval. Postupně se ale pozornost upřela i na jeho povrch. Ten je dán tvarem a povrchem formy, která čerstvý beton drží, použitou recepturou a způsobem zpracování betonu.

Betonový povrch byl z estetických důvodů ponechán viditelným poprvé okolo roku 1900. Bednění bylo obvykle zhotoveno z hrubě řezaných nebo hoblovaných prken. Výsledný povrch potom nesl otisk těchto materiálů, včetně nerovností, otisků hřebíků nebo rozdílných barev, které byly způsobené různým stupněm absorbování vlhkosti. Éterickým příkladem je Severský pavilon v Benátkách od Sverre Fehna. Mimochodem, opět zjistíte, že „užití toho kterého materiálu by se nikdy nemělo dít cestou výběru či kalkulace, ale cestou intuice a přání“. Celá konstrukce včetně štíhlých železobetonových žeber je bedněna z hrubých prken. Žebra z bílého písku, bílého cementu a italského mramoru propouští do interiéru světlo, které se mění z jižního ostrého světla na světlo jiné, záhadnější, neurčité, bez stínů, zprostředkovávající atmosféru severských zemí.

Severský pavilon, Benátky, Itálie (Sverre Fehn, 1962). Sverre Fehn považuje konstrukci za nejdůležitější část stavby. Stavba pavilonu je příkladem dialogu konstrukce, materiálu a světla (foto: Maurizio Mucciola)

Příchod velkoformátových nenasákavých materiálů pro bednění umožnil preciz­nější nakládání s betonovými povrchy. Cílem se stal dokonalý, maximálně hladký povrch s minimem nedokonalostí. Textura na těchto površích je obvykle zredukována na rastr bednicích elementů a otvorů po táhlech, která při betonáži zachycují vodorovné síly.

Do dokonalosti dovedl práci s betonem Louis Kahn v Salk Insitute v La Jolla, jednom ze svých mistrovských děl. Kahn prováděl nemožné, aby dosáhl dokonalosti betonového povrchu. Čerpal inspiraci z římských dob a použil pucolánový beton, jehož barva se při dopadu slunečního světla mění na narůžovělou a odolává extrémnímu oceánskému klimatu. Zkoumal písek do betonové směsi pod mikroskopem a hledal optimální zabarvení, nesměl být ani příliš zelený, ani příliš modrý, ale musel mít teplý odstín. Kahn chtěl, aby po čase stěna vypadala jako prastarý kámen. Výsledná barva i struktura je téměř totožná s barvou travertinu na ploše piazetty a propůjčuje prostoru vznešenou monumentálnost. V počátečních fázích výstavby byl Kahn frustrován neukázněným způsobem lití betonu a kladl si nárok na to, co bylo dříve doménou stavebních dělníků – klad bednění. Zasáhnout musel Fredrick Langford, Kahnův spolupracovník a odborník na bednění, který dělníky přesvědčil, předepsal postup prací a nechal vyčlenit místo pro pokusné odlévání v podzemních prostorech institutu. Výsledkem je precizní dílo, kde rastr bednicích elementů vytváří novodobý ornament.

Salk Institute for Biological Studies, La Jolla, USA (Louis I. Kahn, 1965). Extrémní péče byla věnována kladu bednění, cílem bylo „dosáhnout nového amerického typu architektonického betonu“. Jakmile byly betonové povrchy zrealizovány, Kahn nedovolil dodatečné povrchové úpravy – žádné broušení, žádné vyplňování a především žádný nátěr (foto: Martin Čeněk)

V poslední době ustupuje dokonalý vzhled experimentování, autenticitě materiálů a povrchů. Renezanci zažívá dusání – tradiční metoda zpracování betonu. Tu s oblibou používá například švýcarský architekt Peter Zumthor. Často vychází z místních materiálů a tradic, aby dům co nejlépe souzněl se svým okolím, a jeho cílem je obnažit pravou podstatu materiálu. To je i případ polní kaple Bruder Klaus u městečka Mechernich-Wachendorf, kdy na stavbu použil místní písek. Vznikl tak okrově zabarvený monolit, který rezonuje s obilím na okolních polích.

Polní kaple bratra Klause, Wachendorf, Německo (Peter Zumthor, 2007). Peter Zumthor pečlivě dbá na povrch materiálů a způsob, jakým jsou aplikovány. Na stavbu kaple použil lokální písek a osvědčenou místní technologii dusání. Každých 24 h přibyla jedna vrstva betonu a způsob práce se otiskl do tváře stavby (foto: Martin Willms)

Architekti se vrací i k ornamentu per se, který už se neskrývá ve struktuře bednění, ale je svébytným výtvarným prvkem. Příkladem je Atelier Bardill ve švýcarském Scharans od Valeria Olgiati. Ateliér je navržen jako betonový monolit, fasáda je pokryta 150 rosetami ve tvaru květiny třech různých rozměrů, které se objevují na stěnách v interiéru i exteriéru. Ornament je inspirován výzdobou staré truhly, která klientovi patřila. Květinové motivy byly vydlabány do měkkého dřeva bednění. Řemeslný postup zde dostal přednost před počítačově řízeným frézováním. Jedná se o pracný proces, ruční práce ale dodává ornamentu specifický detail a osobitý charakter.

Atelier Bardill, Scharans, Švýcarsko (Valerio Olgiati, 2007). Pohled na fasádu s květinovým reliéfem, který se výrazně se podílí na charakteru celé budovy. Výtvarný efekt je umocněn sytě červeno-hnědým zabarvením betonové směsi (foto: Martin Čeněk)

Banální produkt současné doby – PET lahev – dostal nový význam na fasádě Vorarlberg Museum v Bregenz od Cukrowicz Nachbaur Architekten. Prostorový koncept muzea rozšiřuje památkově chráněnou budovu horizontálně i vertikálně, původní a nové části odděluje strukturou fasády. Ta je pokryta ornamentem z 16 656 betonových květů. Jako matrice pro květinové motivy sloužila dna komerčně dostupných PET lahví. Třináct různých tvarů lahvového dna – květin – vytváří na fasádě zdánlivě náhodně rozptýlený vzor. Pro přesné umístění jednotlivých bodů byla vytvořena bodová mřížka založená na kvazi chaotické struktuře. Při vzdálených pohledech vzniká na fasádě hra světla a stínu, přiblížením objevuje návštěvník triviální tvar produktu konzumní společnosti. Umělecké ztvárnění fasády propojuje minulost a současnost, řemeslnou a masovou výrobu.

Vorarlberg Museum, Bregenz, Švýcarsko (Cukrowicz Nachbaur Architekten, 2013). Fasáda z 16 656 betonových květin byla vytvořena ve spolupráci s umělcem anfredem Aloisem Mayrem. Tvar průmyslově vyráběného předmětu každodenní spotřeby se stává ornamentem s informativní funkcí (foto: Friedrich Böhringer)

Závěrem

group-8 Created with Sketch.

Architektura je umění, které nás smiřuje se světem, a toto zprostředkování se děje skrze smysly.“

Juhani Pallasmaa

finský architekt

toto píše poeticky ve své knize The Eyes of the Skin [2]. Kombinace materiálů, barev, tvarů a textur představuje speciální jazyk, kterým architekt sděluje své poselství a které vnímáme všemi svými smysly. Materiální podstata našeho okolí působí na psychiku člověka a vytváří architektonickou kvalitu místa.

V posledních letech architektuře často dominuje její vizuální kvalita. Ornament je něco, co jí může pomoci navrátit hmatovost, rozmanitost, nahradit monotónní a smyslově ochuzené prostředí. Beton je pro to ideální materiál. Když nám Loos ornament zakázal, snažíme se ho do staveb vrátit nenápadně, jakoby mimochodem – tvarováním konstrukce, strukturou, texturou, fakturou. Současní architekti si však s ornamentem stále více pohrávají a nebojí se to přiznat. Možná, že ornament už není zločin.

Literatura

[1] LOOS, Adolf. Řeči do prázdna. Kutná Hora: Tichá Byzanc, 2001. pp. 141. ISBN 80 – 86359 – 06 – 9

[2] PALLASMAA, Juhani. The Eyes of the Skin. Chichester: John Wiley & Sons, 2005. pp. 72. ISBN 978 – 0‑470 – 01578‑0

Concrete and ornament

Concrete promotes creativity. Its color, structure, traces of formwork and compaction, surface finish or shape of structure become architect‘s creative tool and bring to the buildings a decorative element – ornament – whether literal or more or less hidden. Thus, in contemporary architecture, concrete is a material that helps to incorporate honesty, touch and playfulness into buildings.