Vysokohodnotý beton — aktualizace v roce 2011

Kniha High Performance Concrete vyšla v roce 1998 (v českém překladu jako „Vysokohodnotný beton“ v roce 2005). I o třináct let později je z velké části stále aktuální. Byla přeložena ve Francii, Brazílii, Česku, Španělsku a brzy by měla být k dispozici i její čínská verze. Ovšem věda a technologie týkající se vysokohodnotného betonu za těch třináct let pokročila. Záměrem tohoto článku je aktualizovat uvedenou knihu a doplnit některé nové pohledy na tuto oblast. Pro výrobu vysokohodnotného i běžného betonu jsou používány stejné materiály. Oba typy betonů podléhají stejným fyzikálním, chemickým a termodynamickým zákonům a samozřejmě i zákonům trhu. Ovšem vysokohodnotný beton se může chovat odlišně než běžný beton, poněvadž některé vlivy, které působí na praktické vlastnosti běžného betonu pouze nepatrně, mají výrazné dopady na obdobné vlastnosti vysokohodnotného betonu.

Podstatným rozdílem je vodní součinitel w/c

Vodní součinitel není jen nějaké teoretické číslo bez fyzikálního významu. Z matematického modelu hydratace cementu, který vypracoval Bentz [1], plyne, že vzdálenost zrn cementu v pastě je přímo úměrná vodnímu součiniteli w/c [2]. Čím nižší je vodní součinitel, tím menší je vzdálenost mezi zrny cementu v pastě, a tím silnější vazby mezi hydratujícími zrny cementu během hydratace vznikají.

Jaké hodnoty w/c jsou obvyklé při výrobě vysokohodnotného betonu

Položme si logickou otázku: Jak to, že pevnost vysokohodnotného betonu roste přesto, že w/​​c je menší než 0,42 a v betonu tedy není dost vody pro úplnou hydrataci všech cementových zrn?

Odpověď zní: Protože pevnost betonu závisí především na vzdálenosti jednotlivých zrn cementu v pastě, méně již na počtu zrn, která zhydratovala.

Pokud jsou zrna cementu vzájemně hodně vzdálena, musejí hydráty vyrůstající z jednoho zrna překonávat velkou vzdálenost, než se setkají s hydráty rostoucími z jiného zrna. Teprve pak vytvoří fyzikální vazbu. Ovšem tyto vazby nejsou tak pevné, jako když jsou zrna cementu blízko u sebe. V tom spočívá tajemství vysokohodnotného betonu. 

Tento závěr je vlastně jen jinak řečeno to, co je uvedeno v knize Vysokohodnotný beton. Tam se zdůrazňuje menší pórovitost pasty s nízkým vodním součinitelem. Malá vzdálenost zrn a krátké hydráty mezi zrny cementu představují vlastně pouze jinou interpretaci nízké pórovitosti.

Vzdálenost mezi cementovými zrny, tedy vodní součinitel, je samozřejmě možné zmenšit použitím superplastifikátoru, což je syntetický polymer speciálně vyvinutý k tomu, aby potlačil přirozenou tendenci cementových zrn ve vodě flokulovat.

Proč zrna cementu po tom, co přijdou do kontaktu s vodou, flokulují?

V první řadě, mletí portlandského slinku generuje velké množství kladných a záporných nábojů na povrchu cementových zrn. A za druhé, molekuly vody jsou polární, poněvadž těžiště kladných a záporných nábojů neleží v jednom bodě. Z tohoto důvodu se molekuly vody chovají jako dipóly. Tyto dipóly vytvářejí interpartikulární vazby, které jsou dostatečně silné na to, aby vytvořily shluky (flokule) cementových zrn, které vypadají podobně jako domečky z karet. Uvnitř těchto domečků je zachycen určitý podíl záměsové vody, která tak není nadále k dispozici pro zlepšení plasticity betonu a k usnadnění jeho ukládání.

K potlačení flokulace bývají používány dva typy polymerů

Když molekuly superplastifikátoru obalí zrna cementu, stávají se tato elektricky neutrální, a tím pádem nezachycují tolik vody, která je nyní k dispozici na zlepšení zpracovatelnosti betonu [3]. V současné době je s cementy s nízkým obsahem C3S a C3A možné vyrábět plastické betony s w/c ≈ 0,28 a v některých případech i 0,25.

Více než před sto lety provedl Henri Le Chatelier velmi jednoduchý experiment, ukazující fyzikální důsledky hydratačních reakcí [4]. Dvě baňky s úzkým vysokým hrdlem naplnil cementovou pastou. Jednu z nich naplnil vodou až po značku, takže hydratační reakce probíhaly pod vodou. Aby zabránil odpařování, uzavřel obě baňky skleněnou zátkou.

Ani ne po 24 hodinách Le Chatelier zjistil, že hladina vody v trubici poklesla a její pokles pokračoval i během následujících dní, načež se ustálil na konstantní hodnotě. Objem vody, která penetrovala během hydratace do cementu, představoval téměř 8 % původního objemu pasty. Navíc Le Chatelier pozoroval, že baňka praskla díky rostoucímu zdánlivému objemu cementové pasty. Na rozdíl od toho současně pozoroval, že se zdánlivý objem pasty tvrdnoucí na vzduchu zmenšil – pasta už baňku zcela nevyplňovala.

Tato zjištění jsou z praktického hlediska nesmírně důležitá. Během hydratace se zdánlivý objem cementové pasty mění v souladu s podmínkami ošetřování. Je tedy možné konstatovat, že:

Z těchto pozorování Le Chatelier odvodil následující:

Tato redukce absolutního objemu se nazývá chemické smrštění (ve francouzské literatuře také Le Chatelierovo smrštění). Zmenšení zdánlivého objemu při hydrataci na vzduchu je možné jednoduše vysvětlit. Menisky, které vznikají v pórech, vytvořených díky chemickému smrštění, vyvolávají tahové napětí v pastě, které způsobuje kontrakci zdánlivého objemu pasty. Tento mechanismus je obecně přijímán, ovšem jeden z jeho autorů, F. H. Whittmann, jej podrobil kritice a zdůrazňuje význam i jiných vlivů než pouze působení menisků [5]. Vysvětlit bobtnání pasty, která hydratuje pod vodou, není tak snadné. Může to být způsobeno preferenčním vývojem krystalů, které vykazují rychlý růst (portlandit, ettringit) a působí jako drobounké zvedáky, což následně způsobuje růst zdánlivého objemu hydratující cementové pasty.

Kromě toho bylo v poslední době zjištěno, že, pokud hydratace probíhá za semiadiabatických podmínek, dochází k výraznému růstu objemu [6]. Toto výrazné zvětšování počátečního zdánlivého objemu za semiadiabatických podmínek může být velmi významné z hlediska praxe, protože by možná mohlo výrazně snižovat autogenní smrštění vysokohodnotných betonů. To by mohlo mít významný dopad na trvanlivost a následně na udržitelnost konstrukcí z vysokohodnotného betonu.

Pokud neexistuje vnější zdroj vody, která by zaplňovala kapiláry vznikající v důsledku chemického smrštění, vzniknou v těchto kapilárách menisky. Čím jemnější kapiláry, tím vyšší je tahové napětí generované menisky, a tím výraznější bude kontrakce zdánlivého objemu. Tato kontrakce zdánlivého objemu se nazývá autogenní smrštění. Protože ve vysokohodnotném betonu je kapilární systém daleko jemnější než v běžném betonu, dochází k objemové kontrakci v důsledku autogenního smrštění dříve a probíhá velmi rychle.

K autogennímu smrštění dochází v každém betonu, protože jde o nevyhnutelný důsledek hydratačních reakcí, pokud tyto probíhají bez vnějšího zdroje vody. V běžném betonu je kontrakce příslušející autogennímu smrštění zanedbatelná, protože menisky vznikají ve velkých kapilárách, kde generují pouze slabá tahová napětí.

Naopak, ve vysokohodnotném betonu vznikají menisky ve velmi jemných kapilárách, takže tahová napětí jsou daleko silnější. Čím nižší je vodní součinitel, tím větší je autogenní smrštění. Kromě toho se autogenní smrštění vyvíjí velmi brzy během hydratačního procesu, kdy mohou tahová napětí způsobit časné popraskání pasty. Tím je snížena trvanlivost vysokohodnotného betonu. Vysokohodnotný beton je sice sám o sobě nepropustný, ale protože je protkán sítí mikrotrhlin, je nepropustný pouze mezi mikrotrhlinami. Konstrukce z vysokohodnotného betonu tedy může být propustná.

V některých betonech je generováno smrštění i menisky, které se tvoří, pokud se kapilární voda z betonu odpařuje – beton vysychá. V běžných betonech dochází k výraznějšímu smrštění od vysychání vody než ve vysokohodnotném betonu, ale toto smrštění nastává obvykle později, když beton již vykazuje významnou tahovou pevnost. Ve vysokohodnotném betonu je smrštění vysycháním nízké, protože průměr menisků v kapilárách byl již dříve zmenšen díky autogennímu smrštění a odpařování vody je tak znesnadněno.

Powers [7] studoval kolem roku 1950 hydratační reakce kvantitativně. Ukázal, že, má-li dojít k úplné hydrataci, je nezbytné, aby byl vodní součinitel 0,42. Tato hodnota vodního součinitele je podstatně vyšší než hodnota 0,22, což je hodnota nezbytná k tomu, aby hydratační reakce proběhly z hlediska stechiometrie. Část hydratační vody je totiž pevně fyzikálně vázána na hydrátech. V roce 2001 prezentovali Jensen a Hansen [8] velmi jednoduché grafické znázornění hydratačních reakcí. Osa x představuje stupeň hydratace. Během hydratačního procesu roste stupeň hydratace od 0 do 1, kdy jsou veškerá cementová zrna zhydratovaná. Osa y znázorňuje relativní objem cementu a vody v pastě. Předpokládá se, že pasta neobsahuje žádný zachycený vzduch.

Z obrázku níže je patrné, že na konci hydratace je hydratovaná pasta složena ze čtyř komponent:

Vodní součinitel 0,42 umožňuje úplnou hydrataci cementu, takže na konci hydratačního procesu v pastě není zbytková kapilární voda, ale pasta má stále pórovitost 8 %, díky chemickému smrštění.

V tomto případě Hansen a Jensen ukázali, že vnější voda je schopna podílet se dodatečně na hydrataci cementu (jako v pastě s vodním součinitelem 0,42) a zaplnit 8 % pórů. Pokud dojde k úplné hydrataci cementu, je hydratovaná cementová pasta složena pouze z pevné fáze bez pórovitosti – tzn. pouze z hydrátů a jimi vázané fyzikální vody.

V reálných podmínkách tato situace samozřejmě nikdy nenastane, protože, za prvé, nikdy nedojde k úplné hydrataci cementových zrn (alespoň ne těch hrubších), a za druhé tím, jak se cementová pasta stává stále nepropustnější díky pokračující hydrataci, nemůže vnější voda tak snadno penetrovat do všech částí cementové pasty. V každém případě ovšem betony s vodním součinitelem 0,36, které jsou pečlivě ošetřovány vodou, vykazují velmi nízkou pórovitost, jsou nepropustnější, a tím trvanlivější a z hlediska udržitelného rozvoje výhodnější než běžné betony.

Z obrázku níže je zřejmé, že v tomto případě není v pastě dostatek vody k úplné hydrataci všech cementových zrn, takže hydratace se zastaví v důsledku nedostatku vody. Na konci hydratačního procesu je hydratovaná pasta složena z následujících složek:

Pokud není dostatek vnější vody, pórovitost nemůže být potlačena. Proto pro získání trvanlivého vysokohodnotného betonu je nezbytné ošetřovat jej vnější vodou (vnější vzhledem k pastě).

Zajímavý náhled do dějů, které probíhají během tuhnutí a tvrdnutí betonů, poskytuje akustická emise. Tato metoda je schopna zaznamenávat vznik mikrotrhlin, protože jejich tvorba je provázena akustickými signály. Ačkoli problematika detekce signálů není jednoduchá, výsledky jsou poměrně jednoznačné [9].

Na obrázku níže je zachycen vývoj kumulativní četnosti Nc akustických signálů při tuhnutí a tvrdnutí betonů s vodním součinitelem 0,33 a 0,43. Byly sledovány trámce 100 x 100 x 400 mm obalené folií (bez výměny vody s prostředím) a trámce zrající volně v laboratoři.

Výsledky jsou velmi přesvědčivé. Vysokohodnotný beton s vodním součinitelem 0,33 neobsahuje dostatek vody, obalení folií není dostatečným ošetřením a díky autogennímu smrštění je během prvních sedmi dní zrání (168 hodin) detekováno velké množství mikrotrhlin. Křivka kumulativní četnosti akustických signálů má navíc stále rostoucí tendenci. Naopak, beton s vodním součinitelem 0,43 obsahuje dostatek vody a zabránění odpařování je dostatečným ošetřováním. Mikrotrhlin vzniká podstatně méně.

Pokud jsou ale trámce ponechány tak, aby zrály volně, tedy bez ošetřování, vzniká v obou případech mikrotrhlin daleko více, zejména v betonu s vyšším vodním součinitelem. Prezentované výsledky zdůrazňují důležitost ošetřování betonu, jak to bylo diskutováno v předešlém odstavci.

Nejlepším způsobem ošetřování vysokohodnotného betonu vnitřním zdrojem vody je nahradit určitý objem kameniva stejným objemem nasáklého lehkého kameniva. Je lépe použít lehkého drobného kameniva, protože je poréznější než lehké hrubé kamenivo, a to umožňuje nahradit pouze menší objem kameniva. Během míchání jsou pórovitá nasáklá zrna rovnoměrně rozptýlena v betonu, takže v pastě je vždy blízko zdroj vody k cementovým zrnům.

Jakmile započnou hydratační reakce, začnou jemné póry, vzniklé díky objemové kontrakci hydratující pasty, nasávat vodu z velkých pórů lehkého kameniva. Menisky v jemných kapilárách hydratující cementové pasty nevznikají, naopak, vznikají velké menisky v pórech lehkého kameniva, ovšem bez jakéhokoli vlivu na autogenní smrštění pasty.

Pokud v kapilárních pórech v hydratující pastě nejsou menisky, negeneruje se v pastě ani tahové napětí a nedochází k autogenní kontrakci.

Jako doplněk k vnitřnímu ošetřování betonu je vždy nezbytné ošetřovat prvky z vysokohodnotného betonu i vnější vodou (vnější vzhledem k betonu), aby zhydratoval co nejúplněji cement na povrchu betonu – na jeho pokožce, která je první ochranou vyztužující oceli [10].

Specifikace ošetřování musí být velmi přesná a detailní a ošetřování musí být kontraktorem placeno zvlášť. Osobně se mi velmi líbí specifikace předepsaná městem Montrealem, protože zahrnuje zvláštní platbu za tuto činnost.

Použití rozprašovacího zařízení, které se běžně používá při péči o květiny, je velmi vhodným účinným vnějším ošetřováním betonu. Toto zařízení není drahé, dá se snadno instalovat a je velmi účinnou zbraní v boji proti různým typům smrštění (plastickému, autogennímu, smrštění vysycháním).

Je snadné ukázat, že vysokohodnotný beton splňuje požadavky udržitelného rozvoje lépe než běžný beton. Na níže uvedeném obrázku je znázorněno množství cementu a kameniva, které je použito na zhotovení nevyztužených sloupů, které by měly přenášet stejné zatížení a které jsou vybetonovány z betonů s pevností 25 a 75 MPa.

Abychom mohli oba betony srovnávat, předpokládejme, že na 1 m³ betonu s pevností 75 MPa je třeba použít 450 kg cementu, 1 050 kg hrubého kameniva a 675 kg písku, zatímco na 1 m³ betonu s pevností 25 MPa je třeba použít 300 kg cementu a přibližně stejné množství kameniva.

Protože na sloup z betonu s pevností 25 MPa je třeba třikrát více betonu pro přenesení stejného zatížení, je třeba nakonec použít třikrát více kameniva. Na sloup z betonu 75 MPa je nakonec třeba použít dvakrát méně cementu a samozřejmě zhruba 5 až 6 l superplastifikátoru na každý m³.

Ve vysokohodnotném betonu je pojiva využito lépe, protože vodní součinitel je nižší a zrna cementu jsou blíže u sebe, takže vazby mezi nimi, které vznikají v důsledku hydratace, jsou pevnější. Kromě toho v současnosti může pojivo na výrobu betonu s pevností 75 MPa obsahovat zhruba 20 až 30 % příměsí. A technologie betonu směřuje k vyšším náhradám portlandského cementu příměsmi – až 50 %. Potomby z dávky cementu potřebné na 25 MPa beton mohly být vybetonovány čtyři sloupy, samozřejmě s použitím superplastifikátoru.

Při betonáži konstrukčních prvků namáhaných tahovým napětím nebude úspora portlandského cementu při použití vysokohodnotného betonu tak vysoká, ale stále bude velmi významná.

Dalším příkladem, který vyplývá přímo z praxe, může být výroba betonového zábradlí pro lodžie. Běžně se vyrábí v tloušťce 80 mm z betonu třídy C25/30 až C35/45. V rámci řešení projektů CIDEAS a FR TI 1/004 bylo vyvinuto tenké zábradlí, s tloušťkou desky jen 40 mm, s ocelovou výztuží pouze v obvodovém rámu.

Na výrobu byl vyvinut beton C60/75 s polymerními vlákny. I když tento beton obsahuje podstatně více cementu a příměsí, díky úspoře zejména cementu a ocelové výztuže vychází energetická náročnost tenkého zábradlívasi poloviční a stejně tak potenciál globálního oteplení [11]. Environmentální analýza provedená v [11] uvažuje i dopravu materiálů a hotových výrobků. Výhody vysokohodnotného betonu jsou tedy zhodnoceny velmi komplexně.

Od vydání knihy Vysokohodnotný beton v roce 1998 byl vysokohodnotný beton použit v mnoha venkovních konstrukcích. Pro tento článek jsem vybral šest z nich, které pokládám za zvláště zajímavé z různých úhlů pohledu:

V knize Vysokohodnotný beton je publikováno několik fotografií z výstavby tohoto mostu. Nyní si všimněme dvou aspektů, týkajících se jeho trvanlivosti a jeho rozměrů. 

Most konfederace je 13 km dlouhý prefabrikovaný most, který byl postaven z betonu s pevností 83 MPa, s obsahem vzduchu 6 %, aby byla zabezpečena mrazuvzdornost ve zvláště tvrdých podmínkách, v kterých most stojí. Každý z prefabrikovaných nosníků vážil 7 500 t, což je o 300 t více, než kolik váží Eiffelova věž v Paříži. Po třinácti letech vystavení extrémně tvrdým podmínkám je beton stále ve výborném stavu.

Tento viadukt představuje kompozitní konstrukci se sloupy z vysokohodnotného betonu, ocelovou mostovkou a ocelovými lany. Nejvyšší sloup byl postaven z vysokohodnotného betonu s pevností 60 MPa a je vyšší než Eiffelova věž. 

Osm týmů složených z architektů, inženýrů a dodavatelů navrhlo různé alternativy, jak most postavit. Na konci výběrového procesu to byl tým vedený sirem Fosterem a Eiffagem a dodavatelskou firmou založenou Gustavem Eiffelem, který zvítězil v soutěži. Viadukt je nepochybně praktický, splňuje požadavky udržitelného rozvoje a je i příkladem současné architektury a technického umu.

V současnosti 848 m vysoká věž je nejvyšší budovou na světě. Pro srovnání Eiffelovka je pouze 300 m vysoká a Petronas Towers „jen“ 450 m. Prvních 610 m této věže bylo postaveno z čerpaného vysokohodnotného betonu s pevností 80 MPa. Posledních 218 m je tvořeno ocelovou konstrukcí.

Byl to profesor Kamal Khayat a jeho asistenti z university v Sherbrooke, kteří optimalizovali složení betonu z materiálů dostupných v Dubaji. Dodavatelem byla firma Samsung Korea, čerpadlo bylo německé a inženýr zodpovědný za čerpání byl Australan. Jak hezký příklad multinárodní spolupráce! Hmotnost 100mm hliníkového potrubí, kterým byl beton čerpán do výšky 610 m, byla 50 t a pojmulo 12 m3 betonu, než bylo dosaženo horní úrovně. 

Profesor Kamal Khayat a jeho asistenti optimalizují složení 80MPa samozhutnitelného vysokohodnotného betonu, který bude použit pro ještě vyšší stavbu v Jeddah v Saudské Arábii. Tato stavba má mít výšku 1 200 m a konstrukce má být výhradně z vysokohodnotného betonu. Ve skutečnosti experti z firmy Samsung nechtěli stavět z oceli ani vyšší části

Burj Khalifat Tower, protože dva jeřáby byly na stavbě dva měsíce dnem i nocí vytíženy jen dopravou ocelových dílů. Pro výstavbu 1 200 m vysoké věže v Jeddah jsou zvažovány dva scénáře:

Bude to stejný australský expert, kdo bude dozorovat čerpání. V tak inovativní konstrukci není důvod úspěšný tým měnit.

Původně byl kapalný plyn skladován v izolovaných ocelových tancích, majících betonové krytí pro případ nehody. S tím, jak bylo na umělém ostrovu stále méně a méně prostoru pro výstavbu nových tanků, společnost Obayashi navrhla Osace Gas postavit dodatečně předepnutý izolovaný betonový zásobník s použitím konvenčního 30MPa betonu, který může pojmout dvakrát více plynu na čtvereční metr. 

První zásobník ještě ani nebyl dokončen a Osaka Gas už objednala další, ovšem během stavby druhého zásobníku navrhli inženýři z Obayashi postavit třetí dodatečně předepnutý zásobník s použitím 60MPa samozhutnitelného betonu. Tento by měl pojmout čtyřikrát více plynu na čtverečný metr umělého ostrova a měl by být vybudován třikrát rychleji.

Při stavbě dvou prvních zásobníků z betonu s pevností 30 MPa a se sednutím kužele 100 až 150 mm bylo nutné omezit každou dodávku betonu na 1,2 m³ a využít velkého množství pracovníků na vibraci betonu. Při použití 60MPa samozhutnitelného betonu nebude nutné vibrovat. Zkrácení doby výstavby se odrazí v nižších nákladech daleko výrazněji, než vyšší cena samozhutnitelného betonu s pevností 60 MPa.

Beton z reaktivních práškových složek (Reactive Powder Concrete – RPC) představuje maltu či pastu s velmi nízkým vodním součinitelem a ocelovými vlákny. Pierre Richard, objevitel reactive powder concrete, pracuje s tímto typem malt podobně jako se železobetonem, protože rozměrové relace mezi vlákny a nejhrubšími zrny písku, použitými v RPC, jsou podobné, jako poměry mezi ocelovou výztuží a nejhrubšími zrny kameniva v běžných betonech.

V tabulce níže je uvedeno složení RPC použitého pro stavbu lávky v Sherbrooke. Je vidět, že obsahy cementu a křemičitých úletů jsou velmi vysoké ne kvůli hydrataci maximálního množství cementu ale spíše kvůli optimalizaci křivky zrnitosti různých práškových materiálů použitých pro výrobu RPC. Kromě toho vodní součinitel w/c, pokud má toto číslo v RPC smysl, je velmi nízký, aby se zmenšila vzdálenost mezi jednotlivými částicemi pojiva spojenými mechanickými vazbami, až se hydratace nedostatkem vody zastaví. Obsah ocelových vláken je také velmi vysoký a poskytuje RPC určitou pseudoductilitu. Ošetřování RPC je rovněž zvláštní – dva dny zrál při okolní teplotě a další dva dny ve vodě teplé 90 oC pro dosažení maximální hydratace všech příměsí v RPC.

Pevnost RPC byla 55 MPa po 24 h a 199 MPa po jeho ošetření ve vodě teplé 90 oC. Tlaková pevnost RPC, vtlačeného do nerezových ocelových trubek použitých na diagonály, byla 350 MPa a to díky Poissonovu efektu 3D sevření (confinement) betonu. Tato tlaková pevnost je ekvivalentní pevnosti oceli.

V lávce v Sherbrooke není jen výztuž z ocelových vláken, ale i předem předepnuté a dodatečně předepnuté kabely. Lávka byla postavena podobně jako ocelová konstrukce.

Díky velmi vysoké pevnosti vysokohodnotného betonu je možné ukázat, že RPC konstrukce splňují požadavky udržitelného rozvoje lépe než podobné konstrukce z běžného nebo vysokohodnotného betonu.

Přistávací a pojížděcí dráhy při rozšiřování letiště Haneda jsou vybudovány nad mořem. Nosníky přistávací dráhy byly prefabrikovány během roku a půl ze železobetonu s tlakovou pevností 30 MPa s nasazením 145 dělníků. Stejná plocha pojížděcí dráhy z prefabrikovaných desek z betonu na bázi jemnozrnných reaktivních složek byla vyrobena za stejnou dobu s nasazením jen 105 pracovníků s použitím Ductalu – produktu pro přípravu RPC, registrovaného pod ochrannou známkou firmou Lafarge. 

Úspory plynoucí z toho, že rok a půl pracovalo o čtyřicet pracovníků méně, bohatě kompenzovaly vyšší cenu Ductalu.

Tento trend směrem k větším technologickým znalostem v praxi bude pokračovat, protože stavební průmysl bude vyžadovat vzdělané pracovníky pro budoucí vývoj. Kromě toho přechod končících studentů do stavebních firem znamená transfer technologií mezi světem výzkumníků a světem dodavatelů. Tím roste konkurence a soutěživost a zvyšuje se udržitelnost rozvoje naší – tedy stavební infrastruktury.